Vzpomínka na popravené

13. září 2021
Nejzajímavější školní projekty
Autor článku: Miroslava Poláková, Adam Blaha, Jozef Leikert
Vzpomínka na popravené

Součástí Terezínské tryzny v Malé terezínské pevnosti byla i tohoto roku 5. září 2021 vzpomínková akce na popravišti, kde 2. května 1945 bylo popraveno 51 povětšině mladých lidí. Je ironií osudu, že dalším popraveným byl konfident, který měl na svědomí i některé s ním zastřelené.

Před 8 lety profesorka Gymnázia v Uherském Hradišti Miroslava Poláková přivezla do Terezína 51 studentů. Od té doby s ní stále jezdí stejný počet mladých lidí. Rovněž tohoto roku vyslovili nahlas jména popravených, čímž akce získala ještě více na emocionalitě. Přinášíme Vám projev PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D., studenta 4. ročníku Gymnázia Uherské Hradiště Adama Blahy a prof. PhDr. Jozefa Leikerta, Ph.D. z Univerzity Komenského v Bratislavě.

Miroslava Poláková

Šlo o dobře ošacené a z pohledu německých vojáků dobře vypadající lidi, kteří nemohli být dlouho ve vazbě. Po první střelbě bylo přivedeno k cihlové zdi z IV. dvora Malé terezínské pevnosti dalších osm mužů a jedna mladší žena s tréninkovém obleku. Byla zřejmě rozčilená a ztratila rozvahu, když viděla, že stojí proti exekuční četě, která měla pušky u nohou. Nohy ji prostě neunesly a sedla si na okraj náspu. Když muži vedle ní klesali zasaženi, zůstala žena v dřepu sedět. Pravděpodobně byla pouze zraněna. Přistoupil k ní voják a vypálil jí tři rány do spánku. Nevěděl, kdo to je, a bylo mu to jedno. Blížila se třetí hodina odpolední 2. května 1945. Po 17. hodině byly ve skladišti oděvů odstraněny lístky se jmény 48 mužů a tří žen. Byl proveden úklid. Druhého dne byla těla zastřelených spálena v litoměřickém krematoriu.

Chtělo by se napsat, že je to výňatek z dramatické povídky, do jejíhož děje jsme se nyní ponořili. Nikoliv, je to realita stará 76 let vycházející z výpovědi jednoho z mužů šedesáti členné jednotky určené k vykonání poslední popravy v Malé pevnosti v Terezíně. Výpověď byla zapsána, ale co na tom, i ta se uloží do archivu a po čase je určena k zapomnění. V roce 2014, kdy jsem zde stanula se svými studenty poprvé, jsem dávno věděla, že paměť je třeba uchovávat pro budoucnost.

Síla paměti je závislá především na síle vtisknutí reality do myšlení lidí. Pro nás je zvěrstvo nacismu realitou zdánlivě vzdálenou. Omyl, lidé jsou vedeni okolnostmi, zkušenostmi, ale coby pedagog podotýkám také výchovou a připomínáním dějů, které se nesmí opakovat. Paměť realitu uchovává, ale dokáže také vymazávat. A proto jsme dnes tady, aby se nevytratila, aby jména všech 51 obětí dostávala každým rokem znovu a znovu jasné obrysy. Za sedm let bylo přiblíženo 19 jmen. Byli to studenti vysokých škol i učitelé, letecký mechanik i architekt. Dnes je symbolicky řada na dalších devíti mladých lidech, tak jako bylo devět studentů zastřeleno 17. 11. 1939 v Ruzyni, kdy byly uzavřeny české vysoké školy.

Jednatřicetiletý František Kohout stál u zrodu ileg. RNV Střed. Zatkli ho 13. června 1944. Z vězení napsal: „Zdali se vrátím, budu žít jenom Tebe, mé a Tvé rodiče, lidé jsou horší nežli zvěř.“

Devětadvacetiletý Arnošt Weidner, úředník na generálním ředitelství Škodovky. Zatčený 7. srpna 1944. Obžalovaný za přípravu velezrady.

Třiadvacetiletý pražský úředník Karel Hiršl. Na gymnáziu vstoupil z vlasteneckého přesvědčení do českobratrského sboru Komenský. Jako člena Předvoje se podařilo gestapu Karla dopadnout již v říjnu 1944.

Pětadvacetiletý úředník Jan Mojžíš z Brna. Miloval slovácký folklor, hrál na piáno. Jeho otec, člen Obrany národa byl popravený již v roce 1943. Jan na otce v odboji navázal a v Praze koncipoval letáky a tiskoviny. Zatčený byl 7. března 1945.

Třiadvacetiletý Stanislav Sobolák, jemný mechanik z Prahy. V odboji pracoval od svých18 let. Sabotáže, ilegální tiskoviny. Gestapo jej odvedlo 7. března.

Devatenáctiletý student pražského gymnázia Jaroslav Dvořák. V roce 1943 mu byla navržena trojka z mravů za hrubé odepření poslušnosti a nestudentské chování mimo školu. V roce 1944 odmaturoval a nastoupil k protiletecké obraně do Nuslí. Zapojil se do ilegálních buněk, které vznikaly mezi mladými lidmi v mnoha pražských fabrikách. Zapaloval sklady, šířil letáky. Zatčen byl 8. března.

Dvaadvacetiletý Josef Hillebrant, dělník, kolportér, člen Předvoje, dopadený na ulici 10. března

Jednadvacetiletý zámečník Miroslav Pajer zapaloval sklady německých pohonných hmot, tvořil základ odboje mladých v Praze Libni. Gestapo jej sebralo 11. března.

Dvaadvacetiletý Miroslav Líva, technický úředník, ochotnický herec a zpěvák, milovník avantgardy W a V. Maturoval v červnu 1942. Podílel se na kolportaci ilegálních tiskovin. Zatčen byl měsíc a půl před popravou 15. března 1945.

Každý ze jmenovaných 9 mladých lidí měl svůj vlastní život, svoje sny a také víru v budoucnost. Všechny spojovala touha bojovat. I když beze zbraní, ale bojovat. A tak je spojil i 2. květen 1945. Nevíme, co je v té chvíli napadalo, na koho mysleli, ale není těžké to uhádnout. Uvažovali stejně, tak jako byste uvažovali dnes i Vy, vážení studenti. Věděli, že za zdí by je čekala svoboda. Ale oni stáli před ní, na hliněném náspu, odkud cesta nevedla. A tak mysleli na rodiče a své lásky a věřili. Věřili, že na ně nebude zapomenuto. My jsme tady proto, abychom toto jejich poslední přání beze zbytku splnili.

Nezapomínejme na sílu paměti spojenou se silou uložené reality.

Adam Blaha

Dlouze jsem přemýšlel, jak Vás, zde přítomné, kteří jste si přišli připomenout památku 51 obětí lidské nenávisti, oslovit. Nechtěl jsem použít to známé klišé, které by nevystihlo sílu tohoto okamžiku, ale chtěl jsem v onom úvodním oslovení vyjádřit úctu ke všem 48 mužům a 3 ženám, kteří nás již nemohou slyšet a zároveň i Vám všem, že jste dorazili. Tak tedy začnu slovy: „Vážení lidé!“ V tomto triviálním konstatování, že já i vy jste lidmi, se skrývá něco, co zde před těmi 76 lety nebylo. Napříč společností nepanovala shoda, že vězni i dozorci, Češi i Němci, židé i nacisti, jsou přeci jen lidé.

Na tomto místě si nemáme uvědomit, že támhle ti byli špatní a ti byli svatí. Všichni byli koneckonců jedním a to lidmi. Měli bychom si uvědomit, že jedni se poddali zhoubné myšlence nadřazenosti a druzí nikoli a tvrdě za to pykali. Nikdo není předurčen k dobru nebo ke zlu. Je to záležitost našeho svobodného rozhodnutí a právě proto dnes na tomto místě stojím. Nepřišel jsem si připomenout jen památku stovek popravených a tisíců ponížených Čechů (včetně posledních 51 popravených mladých lidí), ale i odkaz vykonavatelů těchto hrůz. Duch tohoto místa je nesmírně silný, stejně jako odkaz, který nám tyto události dávají do nynější doby a našich životů. Ne vždycky je pravda tak jednoznačná, jak je nám interpretována. Ve své podstatě není špatné jít proti člověku, ať je to z jakéhokoli důvodu, ale nikdy nesmíme zbrojit proti lidskosti. A právě toto je přesah cihlových zdí Malé terezínské pevnosti, neboť zde nedošlo jen k vraždám těl, ale byla zde zavražděna lidská důstojnost. A nikde není psáno, že se to nemůže stát znovu a nikde není psáno, jakými prostředky tak bude činěno. Proto si právě zde, více než na jiných místech uvědomuji, že daleko horší je ztratit důstojnost a lidskost než ztratit tělo samotné.

Pokud zavítám do křesťanské morálky, která je s naší společností neodmyslitelně spjatá. Tak sv. Jakub říká, že láska a dobrota mysli se nejprve projevuje ve slovech a poté až může přecházet v činy. Láska ve skutcích je tedy nejtěžším a nejopravdovějším projevem lásky, kterého není každý schopen. Ale těchto 48 popravených mužů a 3 ženy našli v sobě takovou lásku k národu, že za něj bojovali činy, což je v důsledku událostí stálo nelidské mučení, a nakonec i samotné životy. O to více úcty si tito popravení mladí lidé zaslouží, zvláště když přistoupili ke konečné exekuci tak statečně, jak o tom pojednávají vzpomínky pamětníků.

Nenávist je přirozená a stát si za ní není nic úctyhodného. Ale k lásce musíme dospět a učíme se jí celý život. A je jen a pouze na nás, zda se rozhodneme pro nenávist a s tím spojený život psance, nebo pro lásku ve slovech i skutcích a s tím spojené trýznění a ponižování. Toto je zřejmé morální a hodnotové dilema, které mi z tohoto místa a s tím spojeného odkazu 51 zabitých, vyvstává na mysl. Já jsem si už, díky jejich památce, vybral. Jak se rozhodnete Vy, je jen a pouze na Vás. Ale mějme stále na paměti, že láska sice pálí na těle, ale nenávist spaluje duši. Čest jejich památce!

Jozef Leikert

Milí študenti, pred malou chvíľou ste vyriekli mená a priezviská popravených. Pre nás, ktorí sme vás pozorne počúvali a sledovali, vypovedané veľmi spontánne splývalo s vami, s vašimi do pekných šiat odetými postavami.

Aké šťastie, že ste nestáli na tomto mieste 2. mája 1945. Ako dobre, že ste sa nepozerali do hlavní zbraní a do očí vojakov, z ktorých niektorí boli vo vašom veku, ale aj vo veku popravených…

Viete si predstaviť – milí študenti – že stojíte so zviazanými rukami a počujete nemecké Feuer – Páľ! Potom zazneli výstrely a bolo počuť svišťanie guliek… Aká to musela byť bolesť, keď sa do hrude zabodávalo desať guliek. A nasledoval nekoordinovaný pád na zem s krikom vyplašených vtákov…

Ktovie, na koho myslelo 51 nevinných, zväčša mladých ľudí, ktorí mali celý život pred sebou… Aké boli ich posledné slová? Volali mamu, otca, súrodencov či svojho milého? Isto boli niektorí zaľúbení a prežívali svoje lásky, podobne ako prežívate prvé lásky vy teraz…

Chceli žiť, radovať sa, smiať, milovať. Po láske túžili aj 9 študenti, ktorých dal Hitler v Prahe popraviť krátko po tom, čo prikázal 17. novembra 1939 zatvoriť české vysoké školy a odvliecť do koncentračného tábora vyše 1200 vysokoškolákov…

Aj títo chlapci sa pozerali do hlavní smrtiacich zbraní. A boli rovnako mladí a krásni, ako vy teraz. Aj oni mali svoje plány, túžby. Aj oni chceli milovať a byť milovaní. A predsa museli zomrieť…

Druhá svetová vojna sa skončila v Čechách a na Slovensku v máji 1945. Odvtedy, chvalabohu, u nás neboli žiadne vojny, hoci Damoklov meč visel neraz nad našimi hlavami. A visí aj dnes, stačí sa pozrieť, čo sa deje vo svete a kde všade zúria nepokoje a vedú sa nezmyselné vojny…

Pýtam sa otvorene a úprimne: Dokázali by ste – milí študenti – zopakovať hrdinstvo, ktoré priniesol nejeden Čech a Slovák v období druhej svetovej vojny? Koľkí len utiekli do Československej zahraničnej armády a koľkí vyvíjali odpor doma a všemožne bojovali proti nenávidenému nepriateľovi…

Verím, respektíve chcem veriť, že by ste to dokázali. Hoci niekedy mám obavu, strach, či zlé tušenie – že medzi nami – ak mám na mysli český a slovenský národ – pridlho pretrváva zvláštna atmosféra, nehovoriac o tom, že sa preferujú iné hodnoty, ako tomu bolo voľakedy…

Snáď sa nikto neurazí, keď poviem svoj názor, že máme nedostatočné národné cítenie, nízke národné povedomie a slabú národnú hrdosť. Akoby sme zabúdali na všetko, čoho sme ako národy boli súčasťou – mysliac na našu bohatú históriu, významné osobnosti a na všetko, čo sa nám v predchádzajúcich rokoch či storočiach podarilo. Pritom, máme byť na čo hrdí, pyšní, máme sa z čoho tešiť, na čo nadväzovať. A z neúspechov a nezdarov, ktorých bolo tiež nemálo, mali by sme sa poučiť. Zmúdrieť, polepšiť, stať sa lepšími…

Naše národy nikdy nič nedostali zadarmo a nedostávajú ani dnes. A nebudú dostávať ani zajtra. O všetko treba bojovať, usilovať sa, chcieť a veľmi, veľmi túžiť. Konajme v každej situácii tak, aby sme aj po rokoch mali dobrý pocit, že sme urobili všetko, čo sme mali a čo sme chceli. Len a len poctivá práca obrodí naše národy. Určite nie klamstvá a podvody…

Verím tomu – milí študenti, ctené dámy a ctení páni – že svoju národnú hrdosť a národné presvedčenie nebudeme musieť nikdy so zbraňou v ruke obhajovať. Vážme si všetko, čo pre nás vybojovali naši predchodcovia – ale neprispôsobujme sa, nepodkladajme, ani nepoklonkujme iným. Majme svoju národnú hrdosť. A nezabudnime si ctiť bohatú históriu a veľké osobnosti našich dejín. Najmä, nezabudnime si ctiť a vážiť tých, ktorí položili za našu slobodu to najcennejšie, čo mali – svoj život. Tak ako päťdesiatjeden zväčša mladých ľudí popravených na tomto mieste v roku 1945.

Vážení a milí priatelia, tešme sa z krásnej prítomnosti, ako sa tešme z krásnej budúcnosti, ktorá isto príde zásluhou nás všetkých. Nakoniec, život bol vždy krásny v krásnej krasote. Krásny je aj teraz a prečo by nemal byť krásny aj zajtra… Pritom stačí málo, tak veľmi málo…