Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Deset záchytných bodů pro vysokoškoláky, kterým chybí praxe i naděje

Praxe. Začarované slovo v bludném kruhu. Dokud nebudete mít praxi, nedostanete šanci získat praxi. Petr Casanova ve svém příspěvku nabízí deset záchytných tipů, co můžete dělat.

 
Až na Seychely mi volal plačtivý hlas: „Dokončil jsem vysokou školu.“
 
Chtěl jsem blahopřát, ale měl bych kondolovat, protože ten hlas dodává: „Nikde mě nechtějí do práce. Nemám praxi.“
 
Praxe. Začarované slovo v bludném kruhu. Dokud nebudete mít praxi, nedostanete šanci získat praxi. „Co mám dělat?“ ptá se ten hlas. Stejně zoufalých dotazů je pořád víc. A já odpovídám stále stejně: Unesete, když si nalijeme čistého vína? 

Realita vysokoškoláka

Reklamy na vysoké školy jsou plné různých hesel. Chybí mi však poučení, že vysokoškolský diplom neznamená vůbec nic, kromě x ztracených produktivních let. Je to víno až příliš silné? Bohužel je reálné.
 
Když dostanu vybrat mezi 24letým vysokoškolákem s nulovou praxí a 24letým středoškolákem s 6letou praxí, sáhnu po středoškolákovi. Tady jsou 3 důvody proč.
 
1) Kdokoli po 6leté praxi už není jenom středoškolák. Je to kvalifikovaná pracovní síla. Jako středoškolák možná začal na nízké pozici, třeba jako skladník, ale za 6 let, pokud na sobě pracoval, si vybudoval kariéru. Ostatně, v úklidové firmě, kde mám obchodní podíl, se většina 30letých manažerů a 40letých ředitelů rekrutuje z bývalých uklízečů, kteří možná nemají všeobecný rozhled, ale mají zkušenosti od píky. Mimochodem, do vydavatelství jsme minulý týden přijali prvního zaměstnance z řad čtenářů a teď si uvědomuji, že jsme se neptali ani na jeho životopis, ani zda má vysokou školu. Zásadní totiž (nejen pro nás) je, že umí. A je jedno, jestli ho tomu naučil Oxford, nebo život. Podstatné je, co umí – ne jak to získal.
 
2) Můj známý, podnikatel ve službách, dokonce váhá mezi 24letým vysokoškolákem bez praxe a 24letým středoškolákem bez praxe. Vysvětluje to slovy: „Mezi režimem na střední škole a v zaměstnáním není takový rozdíl. Středoškolák musí denně chodit do školy a přesně plnit úkoly. Vysokoškolák je navyklý na úplně jiný režim. Zásadní jsou pro něj zkoušky, a i ty může dělat opakovaně.“ Mnozí HR manažeři (od human resources, najímají lidi) vysokoškoláky, kteří při studiu nikde nepracovali, dokonce považují za „flákače“ a vůbec je nezvou na pohovor.
 
3) Aby absolvent vysoké školy bez praxe dostihl kohokoli staršího či mladšího s praxí, je ochoten přijmout základní pozice, například asistentského typu. Jenže i tam naráží. Je totiž – překvalifikovaný. Nemusí se cítit komfortně on ani jeho nadřízený, který má mnohdy nižší vzdělání a téměř vždy zastaralé.
 

Co s tím

Vysokoškolák je obdivuhodný ve 2 věcech: 1) Dosáhl všech vrcholů, na něž dosáhnout měl. 2) Neustal, dokud nedobyl i ten poslední. Protože na vysoké škole ani 99 % zvládnutých zkoušek nic neznamená. Abyste dostali diplom, musíte udělat VŠECHNY. Vysokoškolák chápe, co znamená „všechno, nebo nic“. Zaměstnavatelé takové lidi potřebují. Proč jim tedy práci nedávají?
 
Předně, vysokoškolák je jako novorozeně s mozkem Einsteina. Má předpoklad, ale ještě neprokázal, že ho umí využívat. Vlastně to ani umět nemůže, protože nikdo učený z nebe nespadl. V jakékoli práci ho jako nemluvně musíte zpočátku vodit za ruku. Spolkne Vám čas. Ale, upřímně, to spolyká každý nový zaměstnanec. Vysokoškolák skrývá potenciál, že se v budoucnu dokáže lépe prodat. Ačkoli je vysokých škol jako hub po dešti a zejména díky placeným školám je titul už běžnou a devalvovanou měnou, já tvrdím, že něco každý vysokoškolák musí v hlavě mít. I kdyby to měla být jiná metodika přemýšlení. Ta je ale k ničemu, jako nápad na zajímavý start-up. Co se počítá, je uvedení takového předpokladu do praxe.
 
Vím, drazí vysokoškoláci, že když Vás lapali, pěkně Vám zpívali. Lhali Vám, že s titulem z jejich školy budete mít otevřené dveře všude. Neznám takovou školu. To, že mají vysoké školy úspěšné absolventy na manažerských pozicích, je především zásluha těch absolventů, nikoli škol. Vysokoškolské vzdělání je jako zlaté tretry na nohou sprintera. Samy o sobě neběhají. Diplom za nikoho práci neudělá. Proto absolvent u přijímacího pohovoru tahá za kratší konec. Ale jen do chvíle, kdy začne mít navrch. Stačí k tomu až brutálně málo a strčí do kapsy všechny s nižším vzděláním.
 

Jakých deseti zásad se musí držet?

1) Udržujte v sobě dítě

Porovnejme znovu vysokoškoláka bez praxe a středoškoláka s praxí. A pootočme čočku úhlu pohledu.
 
Středoškolák se 6letou praxí je v práci zaběhlý, o tom není sporu. Ale dokáže do firmy vnést něco nového? Nebo se již jen pohybuje v zajetých kolejích a je spolehlivé děladlo? Myslím, že B je správně.
 
Středoškolák s praxí má ve firmě své místo, ale ne na vizionářské pozice. Právě od vysokoškoláka se očekává nadhled, přehled, vhled do problematiky odjinud. On přichází nenasáklý steteotypem, poklonkováním. On může udat nový trend. On je, přirovnám-li to k softwaru, nejnovější nejvyšší verzí. Musí ale přicházet – zvenku. Poslední slovo podtrhuji.
 
Zvenku myslím ze zahraničí. Nikdo jiný než vysokoškolský student nemá tak hojnou příležitost zahraničních stáží a výměnných pobytů. Nikdo jiný než absolvent vysoké školy bez práce si nemůže klidně sbalit fidlátka a v cizině posbírat to, co drtivá většina řadových zaměstnanců stále neumí nabídnout. V první řadě jazyk, v druhé řadě pohled z cizího prostředí. Když k tomu přinese stále svěží mladický a stereotypem neubitý „dětský“ pohled, může prodat svůj věk hned na první dobrou. Každý chce obchodovat se zahraničím. Každý chce uspět v zahraničí. K tomu ale potřebuje lidi protřelé zahraničím. A s neotřelým přístupem.
 

2) Krátkodobě ztraťte, dlouhodobě získejte

S diplomem v červeném tubusu absolvent uspořádá big party v domnění, že vše těžké již zvládl. Opak je pravdou. Toto je kámen úrazu – právě vysokoškolák musí totálně polknout své ego a pustit z hlavy, že nějaký diplom vůbec získal, jinak se k praxi nedostane.
 
Sbalte si kufry, vyražte do ciziny. Myjte třeba nádobí. Hlavně dokažte, že máte pracovní návyky, jste adaptabilní a pracujete na sobě. Budete chvíli pro smích, abyste se po zbytek života mohli smát Vy.
 
Pokud máte ostych, partnera či jiné okolnosti, které Vás do zahraničí nepustí, využijte tzv. trainée programy. U velkých firem budete pracovat za směšnou mzdu a většinou po roce uslyšíte ortel, zda si Vás ponechají na řádnou pracovní smlouvu a v jaké oblasti. Znamená to ztratit řadu měsíců a peněz, ale také získat pracovní uplatnění a objektivnější informaci o sobě.
 

3) Starejte se o své věci

S absolvováním vysoké (jako jakékoli jiné) školy musí skončit doba, kdy o Vás rozhodovali jiní. Ať budujete své zaměstnanecké uplatnění, nebo zkoušíte podnikat, osvojte si jednu novou věc – převzít odpovědnost za sebe. Tato mince má dvě strany. Nikdo Vám do života nebude mluvit, ale za chyby budete moct jen Vy. Obojí je, mimochodem, plus.
 
Svět se Vám rozpůlí: Ti, kdo Vás akceptují, budou Vaši přátelé. Ti, kdo Vás neakceptují, budou Vaši učitelé. Obě skupiny Vás budou motivovat. Hlavně přijde nástavba vysoké, škola života. První lekce se jmenuje Hodina pokory. Naučíte se, kdykoli Vás někdo osočí pravdivě, nevnímat to jako problém, protože má pravdu. A kdykoli Vás osočí lživě, také to nevnímat jako problém, protože lže. Sečteno podtrženo, naučíte se cokoli říká někdo jiný chápat jako jeho věc. Vaše věc od této chvíle je, jak k sobě přistupujete Vy a jak se svým životem nakládáte. Je to, mimochodem, nejrychlejší cesta k úspěchu. Cokoli se povede i nepovede je Vaše věc. Jen tak Vám život přestane být lhostejný.
 

4) Přestaňte se srovnávat s druhými

Nikdy se lidé tolik a tak rychle nerozejdou ve výsledcích jako po vysoké škole. Někdo kariérně vyletí k nebi jako raketa, jiný léta vytírá podlahu jako hadr. Někdo chytí dobré místo, protože je zrovna k dispozici, někdo má problém zavadit i o podprůměrnou práci. No a? Zajíci se nikdy nepočítají po prvním výstřelu.
 
Buďte jako tažní koně. Klapky na oči a zúžit své hledí jen na nejbližší cíl. V první řadě na získání praxe. Čím více se budete soudit a poměřovat s tím, kým jste mohli být, tím hůře jakéhokoli cíle dosáhnete. Negativní porovnávání totiž vždycky demotivuje.
 
Pro dostihového koně není nic důležitějšího než první překážka. Ta Vaše se jmenuje nedostatek praktických zkušeností. Soustřeďte se na ni a zdolejte ji za každou cenu. Je možné, že jakmile to zvládnete, za překážkou zjistíte, že už máte náskok.  
 

5) Zaměřte se na vytěžení maxima z přítomnosti

Může mě vzít čert, když vidím vysokoškoláka dokonce zkroušeného lítostí, že kdy šel na vysokou, protože tím ztratil produktivní roky. Nejenže je to nesmysl a opravdu nevím, co ho na té škole učili, když nezná ani základní předmět jménem Sebeuvědomění, ale navíc mě čert může vzít z každého, kdo se rýpe v minulosti.
 
Ať mohlo být cokoli v našem životě jinak, minulost je historií a neexistuje nic, co bychom na ní mohli změnit. Dýchejme zhluboka, to teď potřebujeme. Ano, nádech a výdech. To je přítomnost. Na té záleží. A z té přítomnosti vytěžme maximum.
 
Abychom si rozuměli: tím maximem nejsou peníze, za ty si žádné místo nekoupíte. Tím maximem myslím zkoušet, co nejvíce jde. Klidně nakopat hromadu chyb – čím více jich bude, tím více potřebných zkušeností získáte. Zkrátka nazujte si své zlaté tretry a učte se v nich běhat. Rozšiřujte si obzory, sbírejte jazykové znalosti, říkejte si o práci bez ohledu na plat a dokazujte, že stojíte za mnohem víc. Prodejte se, co nejvíce umíte. A když to nestačí, učte se prodávat víc. Nikdy nezapomeňte motto nového vydání časopisu FC: Nezáleží na tom, jak rychle kráčíte, hlavní je, že směrem vpřed.
 
Nepolevujte. Málo chyb, poučení, zkušeností – to jediné Vás u přijímacích pohovorů diskvalifikuje. Tak se nechte vyhodit zas a hlaste se jinam znovu. I kdyby to mělo být za ostudný peníz, někde Vám šanci dají. Pak ukažte, za co stojíte. A časem obraťte gard. Dostaňte se do pozice, že Vy budete říkat, jaký plat chcete.
 

6) Přijímejte jako svátost každý úspěch

Otevřete někdy cukřenku. Pod hrstkou kostek je odrolená cukrová drť – v ní stojí kostky. Stejně vystlané – ve stovkách drobných nezdarů – budou kostky Vašeho úspěchu. Vyrostou, to si pište. Ale neočekávejte je hned.
 
Přirovnal jsem vysokoškoláky k miminům. Ano, jsou nepolíbeni praxí. Jsou jako absolventi jazykových kurzů v tuzemsku – pouzí teoretici. Dítěti můžete stokrát vysvětlit na suchu, jak má plavat, ale až ve vodě se ukáže, na co opravdu má. Stejně tak i pobyt v zahraničí naučí jazyk daleko autentičtěji a praktičtěji než přežvykování frází v učebnici frazeologie.
 
Úspěch neznamená dosáhnout cílového bodu. Úspěchem je každý krok na cestě. Proto hloupí lidé hledají štěstí někde v dáli. A jsou udiveni, že žádné nevidí. Moudří lidé svěsí pokorně hlavu a objeví ho pod vlastníma nohama. Jestliže jste zvládli vysokou školu, už víte, co je to uspět. Jste frajeři. Jste na dobré cestě. Tak se stále dívejte pod nohy a nezvedejte hlavu ani nabubřelý nos. Cesta je ještě dlouhá.
 

7) Pomáhejte jiným najít jejich spokojenost

Co praxe naučí vysokoškoláka především? Třeba že práce není odbytý čas. Odškrtnutá čárka. Že podstata prosperity každé firmy je v tom, že řeší cizí problém.
 
Proto firmám, kde se ucházíte o místo, nikdy nenabízejte to, co nemáte. Tohle není obelhávání profesora u zkoušky, tohle je Váš čas, Váš život. Nepřetvařujte se. Nedělejte se lepším. Naopak. Nabízejte přesně to, na co se cítíte. Za co ručíte. To, co určitě odmakáte.
 
Být úspěšným zaměstnancem je v zásadě jednoduché. Pomůžete firmě, aby ona pomohla dalším. Tak funguje i podnikání. Čím lépe druhé uspokojíte, tím více uspokojí oni Vás. A ani na chvíli nepochybujte, že máte něco jedinečného.
 
Všichni lidé, kteří se kdy vystřídali na Zemi, byli unikátní. Do morku kostí, do nejmenší DNA. Každý z nich měl to, co nikdo jiný. To stále platí. Ačkoli si připadáme nudně obyčejní, je to přesně naopak. Jsme nekopírovatelní, máme originální metodiku úsudku i rozhodování, můžeme nabízet nová a překvapivá řešení.
 
Absolventi vysokých škol mají navíc nejlepší obecnou výbavu. Měli by mít nejvíce chuti. Síly. Nápadů. Motivace. To všechno jsou ale jen teoretické předpoklady. Teorie = nic. Ukažte to. Pomožte někomu v praxi! S prvním úspěšným počinem si otevřete cestu ke všem dalším.
 

8) Přemýšlejte, jak daleko jste došli

Vysokoškoláci mají jednu nespornou přednost. Dobyli všechny vrcholy. Určitě zažívali zoufalost během zkouškových období, ale oni to nevzdali. Tento bod by byl tedy zbytečný, kdyby absolventi vysokých škol na svůj úspěch tak lehce nezapomínali.
 
Podceňují se, že za nic nestojí – jen proto, že déle nemohou sehnat práci. Štvou mě tím. Je k nevíře, že tak úspěšní lidé dokážou myslet i jinak než pozitivně. Kdo jiný by měl věřit v sebe, když ne lidé s plným indexem úspěchů, koně, kteří zvládli celý dostih možná se škobrtnutími, možná s pády, ale nakonec doběhli – byť dotlučení – do cíle. Čím více ran snesli, tím větší uznání zaslouží. Tím více jsou použitelní do praxe.
 
Kdykoli budete propadat beznaději, připomeňte si, prosím, tato tři nejzbytečnější slova. Nejzbytečnější proto, že je, milí vysokoškoláci, důvěrně znáte. Nejenže jste je poslouchali dlouhá léta, ale poznali jste jejich kouzelnou moc. Ta tři slova zní:
 
Nikdy se nevzdávej.
 

9) Vnímejte svou cestu

Velcí mentoři říkají: Vizualizujte své sny. Zavřete oči a představujte si, po čem toužíte. Snad se na mě nebudou zlobit, ale já daleko raději vnímám přítomnost. Vizualizace úspěchu je pro mě porovnání výsledků, kterých jsem dosáhl dnes a včera. Tento měsíc a minulý. Letos a loni. Tak mohu jasně číst a uvědomovat si své pokroky. A to, i kdyby ten pokrok byl jen pokrůček. Příklad:
 
Můj nejlepší kamarád celou dobu na gymnáziu propadal v angličtině. O pololetí posledního ročníku dostal čtyřku – z milosti, aby ho vůbec pustili k maturitě. Dnes dělá manažera komunikujícího s centrálou ve Velké Británii. Jak je to možné? Po gymnáziu, kdy si uvědomil, v jaké je bryndě, začal tím, že se každý den naučil jedno anglické slovo. Obsáhl základní dětskou konverzaci a na své první služební cestě do Londýna šokoval celý britský management, protože znal slovo, které neznali pomalu ani rodilí Britové. To slovo zní plunger (planžr – kdykoli Vám někdo bude tvrdit, že umí anglicky, prověřte ho. Já tím srážím hřebínek uchazečům o práci, když přijdou až příliš namistrovaní).
 
Myslím, že Honza byl jediný, kdo kdy tuto věc v hotelu potřeboval. Když ho ocenilo i britské vedení, nabyl sebevědomí, zjistil, jak snadné je získat si respekt a uznání, a zvýšil své úsilí. Dnes válí angličtinu, jako když bičem mrská. Kvůli hloupému zvonu na odpad…
 

10) Investujte svůj čas do věcí, které máte rádi

Možná se budete ptát: „Proč to všechno trvá tak dlouho?“ Možná budete demotivovaní, frustrovaní, zmatení. Tohle je ten život, který nám rodiče přáli? To jsou ale špatné otázky.
 
Ukončením školní docházka životní výuka nekončí, teprve začíná. Vy máte nejlepší předpoklady. Jste šťastní a privilegovaní lidé. Ne proto, že byste se jimi narodili, ale protože jste se jimi stali svým úsilím. Pokračujte v tom. Pro každou firmu jsou zajímaví lidé, kteří na sobě dál makají. Žijme svůj život tak, abychom k stáru nemuseli osobu, kterou jsme se stali, konfrontovat s osobou, kterou jsme se mohli stát.
 
Nenechme si užírat energii. Perme se s životem. Radujme se i z malých úspěchů a dobíjejme síly s lidmi a činnostmi, které nám dělají radost. Škola skončila. Nyní si nastavujete celý život. Nastavte si ho na seberealizaci, optimismus a vytrvalost. Bez ohledu na dobu a okolnosti, které se právě dějí. Až práci získáte, dojde Vám, že i pak není čas na big party. Protože tím Vaše úsilí nekončí, ale opět jen začíná. Není totiž těžké uspět, nýbrž opakovaně obstát. Ale o tom až někdy příště.
 
Zdroj: First Class, www.firstclass.cz  
 
Autor: Petr Casanova
Vložil/a: Jana Vodáková