V duchu motta „Společně se ZUŠlechtíme“ nejmenší umělecké školy v kroměřížském okrese – ZUŠ Zdounky – jsme ustáli dlouhodobou distanční výuku a už několik týdnů se radujeme z postupného návratu umění do naší školy.
Nikdo z nás už nebyl během podzimní pandemické vlny zaskočen změnou na přechod do virtuálního prostředí. Tím pádem komunikace i spojení přes nejrůznější aplikace bylo jednodušší. Netušili jsme však, že kromě krátkého adventního návratu to vše bude trvat tak dlouhou dobu. Být ve škole necelé čtyři měsíce z deseti je opravdu málo. Obzvlášť, když jde o umění. Ale když se chce, všechno jde. Tímto heslem se asi řídila většina mých kolegů, protože všem nám bylo přes zimní měsíce jasné, že už nemůžeme nic plánovat a předvídat dopředu. I na webu školy jsme vsadili na komunikaci s grafickou jednoduchostí a jasnou informovaností pod heslem „ZUŠky jedou i na dálku“. Netušili jsme, kolik v tomto režimu ujedeme kilometrů. Teď jsme si posledních pár týdnů už naštěstí blíž. Individuální výuka hry na nástroj může v tom posledním období napravit jak špatné návyky a práci s živým tělem (ať už držení nástroje, správné dýchání, uvolněnost…), tak samozřejmě kontakt s živým učitelem a posílení vzájemné motivace při edukačním procesu. To nám všem chybělo asi nejvíce.
Ani při online výuce ale žáci nezaháleli. A my učitelé jakbysmet! Všichni se „na dálku“ naučili něco nového a našli si cestu jak k sobě a vlastní výuce, tak ke svým dovednostem u nejrůznější techniky. Každý učitel vnímá v daný okamžik přenosu jako jedinečnou šanci udržet žáka při jeho práci, motivovat ho k dalšímu nácviku doma a třeba i zajímavým příkladem podpořit jeho snažení. Žákům jsme posílali vlastní nahrávky nebo nahraný klavírní doprovod, aby si doma mohli skladbu nacvičit. Oni nám naopak zase posílali svůj natrénovaný repertoár nebo i rodinné muzicírování. Člověk by nevěřil, co vše distanční výuka odhalí. Doposud jsme neměli možnost nahlédnout do pokoje žáka. Nevěděli jsme, kde cvičí, jaké má doma zázemí, zda správně sedí nebo o co si vůbec opírá noty! Také to jsou kladné stránky těchto zkušeností. Naopak rodiče mohli nahlédnout do učitelovy kuchyně, a to někdy doslova, po letech se značně posílila spolupráce s nimi. Do jisté míry ta zpětná vazba z domácího prostředí bude jistě prospěšná i v budoucnu.
Výtvarné práce žáků jsme jako symbol poděkování a dobré nálady předali také k vystavení v nemocnicích v Kroměříži a Kyjově, andělské dílo také můžete spatřit při příchodu do očkovacího centra na kroměřížském Výstavišti. Hodně jsme spolupracovali, aby i výsledky práce obou našich oborů byly vidět. Ty hudební jdou samozřejmě i slyšet, to je výhoda. Nicméně někteří žáci právě výtvarného oboru se připravovali k přijímacím zkouškám na střední umělecké školy a byla nutná osobní konzultace s jejich vyučující.
Jakmile žáci přišli zpět do našich sálů, začali jsme nahrávat jejich výkony a široká veřejnost tak může v e-koncertech slyšet, kam se posunuli po roce nemožnosti pozvat rodiče na živý koncert. Pro děti v MŠ a ZŠ se nahrávaly pohádkové melodie, k Mozartovu výročí připravujeme speciální pořad z jeho skladeb. Virtuálně jsme se rozhodli pro budoucí uchazeče také nabídnout dny otevřených dveří, a tak každý pedagog představuje svůj nástroj v krátkých video-spotech, která jsme během května postupně zveřejňovali na webu a školním Youtube kanálu.
Napadlo nás také využít naši zahradu, kde jsme pozvali na krátké představení nejprve předškoláky a pak prvňáčky. Budova školy se změnila v hudební království s malovanou půdou, z učitelů se na chvíli stali potulní muzikanti nebo královská rodina, kdy Král Tamburín postupně hledá své děti podle zvuků a představuje hudební nástroje. I taková může být cesta k umění v době (po)koronavirové – na čerstvém vzduchu, s rozestupy a s chutí od září si zazpívat a zahrát naživo. Dle motivačního názvu našeho školního vzdělávacího programu s názvem „Společně se ZUŠlechtíme“ to jasně dokazujeme. Že jsme zvládli tuto nelehkou dobu my s dětmi i rodiči a oni s námi. Stále tu budeme a děti musí něco praktického dělat, jinak nás ten přetechnizovaný svět zničí. Jde o společné zážitky, které sice z distančního období možná dlouho nevytěsníme, ale jistě je přebijí živá vystoupení a výstavy, atmosféra před i po koncertu, společný výlet nebo i společné muzicírování v tak neoblíbeném předmětu, jako je hudební nauka. I tam lze najít společnou řeč a nové kamarády, kteří nás u živé výuky mohou nasměrovat a posouvat.
Naučili jsme se dělat spoustu jiných činností z úplně jiných profesí. Jsou z nás scénáristé, kameramani, zvukaři, střihači, moderátoři. A co víc, všichni jsme si uvědomili, jak nám chybí návrat k tomu základnímu – být spolu a tvořit. Ať už umění, přátelství, budoucnost.
