Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Historie publika
V následujícím textu se pokusíme na základě historického vývoje konceptu publika naznačit podobnosti a odlišnosti mezi filmovým a TV publikem. Budeme přitom vycházet ze studie mediálního teoretika Denise McQuaila. Učinit vhled do historického backgroundu nám může napomoci dojít k pochopení toho, jak vzniklo mediální publikum a proč je filmová kino-kultura blíže dalším formám umění (jako kupř. divadlu), nežli televize.
 
Úryvky z textu D. McQuaila Audience Analysis: A Concept With a History. Přeloženo do češtiny, zkráceno.
 
Publikum může mít mnoho podob, protože v průběhu historie se stalo komplexní a mnohdy ambivalentní realitou s proměnlivým významem. Skutečnost, k níž slovo "publikum" (ang. audience) odkazuje, je totiž diverzní a stále se měnící entitou. Z mnoha různých důvodů proto současná literatura hovoří spíše o publicích (audineces) nežli o singulárním publiku jakožto stabilní formě.
Publika jsou jak produktem společenského kontextu (jenž vede ke sdíleným kulturním zájmům, porozuměním a informačním potřebám), tak odpovědí na určitý vzor mediálního zabezpečení. Způsob užívání médií stejně tak reflektuje širší socio-kulturní vzory zacházení s časem, dostupnost, životní styl a každodenní rutiny.
 
Publikum proto může být definováno různými vzájemně se překrývajícími způsoby:
a) místem - jako v případě regionálních (lokálních) médií;
b) lidmi - jako např. když je médium charakterizováno svojí orientací na na určitou věkovou skupinu, pohlaví, politické přesvědčení či příjmovou kategorii lidí;
c) typem média či používaného kanálu - jde o kombinaci technologie a organizace;
d) obsahem svých sdělení - žánry, předmětem záležitosti, styly;
e) časem - jako když se hovoří o "denním" či "prime-timovém" publiku (publiku hlavního vysílacího času) nebo o publiku, které je plovoucí a krátkodobé ve srovnání s tím, které přetrvává v čase.
 
Historie publika
Rané počátky dnešních mediálních publik spočívají ve veřejných divadelních a muzických představeních, stejně jako v hrách a velkých spektáklech antických časů. Naše nejranější představy o publiku se zakládají na předpokladu fyzického shromažďování na určitém místě. Starořecké či starořímské město mělo vždy divadlo či arénu, kterým nepochybně předcházela neformální shromáždění k podobným událostem, včetně náboženských anebo státních příležitostí.
 
Podobnosti:
Řecko-římské publikum neslo mnohé rysy známé z dneška, včetně:
  • Plánování a organizace podívané a poslechu, stejně jako představení samotného.
  • Události veřejného a "populárního" charakteru.
  • Sekulární (tedy nenáboženský) obsah představení - pro zábavu, vzdělávání a zástupné emoční prožitky.
  • Dobrovolné, individuální jednání volby a pozornosti.
  • Specializaci rolí autorů, performerů a diváků (především mužských diváků).
  • Fyzickou lokalizovanost představení a divácké zkušenosti.
Takové publikum jako soubor diváků shromážděných k veřejným událostem světského charakteru bylo tudíž institucionalizovánojiž před více než 2 000 lety. Mělo své vlastní zvyky, pravidla a očekávání o času, místě a obsahu představení, podmínky pro přijetí atd. Dále bylo typicky urbánním (městským) fenoménem, často na komerční bázi, a obsah varioval podle příslušnosti k určité sociální třídě a statusu. Vzdělanější vrstvy se scházely u literárních a hudebních produkcí, zatímco širší veřejnost navštěvovala zápasy, závody, hry, komedie a cirky.
Dokonce již toto rané publikum bylo pouze jedním elementem a součástí rozsáhlejší instituce, která zahrnovala profesionální spisovatele, umělce, režiséry a podnikatele. Fenomén veřejné podívané a zábavy přitahoval mecenáše (sponsorship) stejně jako cenzorství (censorship) a mohl sloužit politickým či religiozním cílům. Byl objektem morálních a intelektuálních komentářů a subjektem dozoru autorit. V mnoha kulturách po celém světě existovaly podobné instituce veřejného představení, ačkoliv byly možná méně jednoznačně městského, nenáboženského a individualistickémo charakteru nežli tomu bylo v případě řecko-římské tradice.
...
Několik podstatných rysů však staví tuto ranou formu publika stranou jeho soudobého ekvivalentu v podobě moderních médií. Tou nejdůležitější odlišností je, že publikum klasického věku bylo pevně lokalizováno v místě a čase. Publikum (audience) zaujímalo pozici v "auditoriu", v prostoru, v němž bylo možné vidět a slyšet, co se děje, a také na to bezprostředně reagovat. To znamenalo, že takové publikum muselo býti oproti moderním standardům nutně menší a ačkoliv mohlo čítat tisíce lidí, byli diváci potenciálně aktivní mezi sebou a interaktivní vzhledem k účinkujícím. Představení byla tedy vždycky "živá" v nejširším slova smyslu.
Takové publikum žilo potenciálně vlastním kolektivním životem, založeným na společném backgroundu a sdíleném prožívání daného okamžiku. Tyto podmínky stále převažují v mnoha soudobých situacích veřejného vystavování a diváctví - kupř. v divadlech a na stadionech. Od té doby došlo k jistému rozšíření diváckých forem, avšak technologické inovace v oblasti médií přinesly rovněž sociální inovaci v podobě nové dominantní formy, té, která si sice udržuje ještě něco z původního smyslu raného "publika", která však již nikdy nebude stejná. Odlišuje se zejména v tom, že novodobé publikum je /1/ daleko rozsáhlejší, /2/ mnohem více rozptýlené, /3/ individualizované a /4/ privatizované.
 
1/ Masové publikum se začíná objevovat zejména se vznikem a rozšířením tištěných knih. To umožnilo efektivní komunikaci na dálku v prostoru i čase a také privátnost užívání. Spolu s knihou se objevuje též nový fenomén rozptýleného čtoucího publika - skupiny jednotlivců volících si tytéž texty. Tisk knih, který má svoje počátky v polovině 15. století, postupně vedl k organizované nabídce nenáboženských psaných textů, které si mohli jednotlivci zakoupit pro vlastní výuku, zábavu či poučení. Až v pozdním 16. století můžeme skutečně hovořit o čtoucím publiku složeném z jednotlivců, kteří mohli kupovat, číst a sbírat knihy pro své vlastní účely. Čtoucí publika měla tendenci zůstávat lokalizována ve městech a byla ohraničena (omezena) sociálním statusem a jazykem (ačkoliv se brzy začaly objevovat překlady). Zásobována byla rostoucím množstvím tiskařů/vydavatelů a autorů a někdy byla podporována sponzory a patrony.
 
2/ Kniha však nebyla jediným tištěným dílem, které se podílelo na procesu vzniku publika. Na počátku 18. století se začínají objevovat periodické časopisy a noviny, které zvýšily pravděpodobnost získat stálé odběratele. Rozšiřující se tištěný průmysl byl samozřejmě předmětem cenzury a regulace – z politických a náboženských důvodů. Ještě před epochou vynálezů 19. století, které napomohly tomu, aby se tištěné mediální produkty staly cenově dostupnými a hojně rozšířenými, byla již „veřejnost“ či publika vzniklá okolo tištěných textů docela různorodá a také byla vystavena členění a společenským definicím, které mohly být od té doby formalizovány do vědeckých kategorií výzkumu publika. Tyto musely mít co do činění s rozdíly ve volbě obsahu a s rozdíly mezi lidmi, zejména v termínech třídy, statusu a vzdělání. Čtenářské preference se často překrývaly s dalšími sociálními charakteristikami a zjištěními, právě tak jako dnes v případě filmu a elektronických médií.
 
3/ Série dnes zcela běžných technologických a společenských změn od základů změnila povahu publik, zejména co se týče jeho škály (míry). Urbanizace, železniční doprava, zdokonalení výrobních postupů tisku, zvýšená gramotnost a rostoucí životní standardy proměnily koncem 19. století útulný svět knižní a časopisecké produkce ve značně rozmanitá výrobní odvětví sloužící milionům lidí současně. Rostoucí škála dosahu médií byla podporována také růstem reklamního průmyslu, který napomáhal financování levných denních novin, populárních časopisů a knih. Společně s rozšiřujícím se měřítkem přichází též daleko větší rozptyl a diferenciace aktivnosti publika.
 
4/ První sociálně vědecký koncept publika se objevuje bezprostředně po uskutečnění jiného význačného kroku ve vývoji médií – vynalezení filmu a s tím spojené nové formy kino-distribuce mediálních sdělení. Pohyblivé obrázky promítané ve veřejných sálech pomohly znovu nastolit původní stav, kdy byla recepce (příjem) mediálního sdělení pevně lokalizována (tedy svázána s konkrétním místem), a to v návaznosti na divadlo spíše než na tištěná periodika. Bylo to právě kino, díky kterému vzniklo také první opravdové „masové publikum“ ve smyslu široko-spektré recepce jednoho identického sdělení či představení. Milióny obyčejných lidí přicházely, aby se mohly těšit ze stejných, zprostředkovaných emočních a naučných zážitků. Filmové publikum nemohlo s objektem svého zájmu skutečně interagovat, avšak jeho jednotliví členové na sebe mohli působit navzájem. Bez ohledu na obsah, hlavní rozdíl mezi kinem a divadlem byl ten, že se zde neodehrávalo živé představení (bez ohledu na hudební doprovod) a show byla vždy a všude stejná.
 
 
5/ Počínaje rokem 1920, rozhlasové vysílání zahájilo další fázi historie publika, v níž se stalo hlavním cílem expandujících a výnosných mediálních průmyslových odvětví právě vytvoření nových typů publik, založených na technologii. Boj o jednotlivé sektory diváctva se stal stále více záležitostí soutěže o lepší technické vybavení, jak můžeme sledovat také dnes kupř. v souvislosti se soupeřivostí mezi kabelem, satelitem a rozhlasovým šířením informací a zpráv a mezi konkurenčním soupeřením video a audio nahrávacích systémů.
 
Případ rádiového vysílání nám pomáhá objasnit také další z hlavních raných zájmů a předpojatostí teorie a výzkumu mediálního publika. Rádiové vysílání bylo v prvé řadě technologií distribuce (prodeje), která se vyvinula z rádio-telefonů a která jenom pozvolně nabývala svých vlastních charakteristických forem. Původně byla vyvinuta pouze coby „hardwarový“ průmysl, spíše než servis či nástroj pro komunikaci. Jeho záměrem bylo získat posluchače a stimulovat poptávku po distribučních či prodejních službách. Jak ale jednou vznikla, mohl započít i prodej rádio-přijímačů, čímž byly položeny základy pro další technologický rozvoj. Vůbec poprvé (ačkoliv precedenty můžeme spatřovat již v případě telefonických a fonografických rejstříků, záznamů či evidencí) tak mohlo být publikum přesně definováno, a to jako skupina zahrnující vlastníky vybavení pro příjem vysílání.
 
 
6/ Televizní vysílání (1930 bylo započato první pravidelné vysílání v USA, v roce 1953 pak začíná vysílat také televize v Česku, pozn. aut.), které rádio či biograf velmi rychle zatlačilo do pozadí a zastínilo i populární knižní a novinovou produkci, zesílilo důraz na hned několik jakoby masových charakteristik publika. Televizní simultaneita dosahu a účinku byla daleko rozsáhlejší a zachvátila větší počty lidí. Větší byla také její uniformita (stejnorodost) a pomíjivost či dočasnost jejího obsahu (samozřejmě ve srovnání s tištěnými médii). Rané spisy o televizi zdůrazňovaly její návykový vliv, její všudypřítomnou invazi do sociálního a kulturního prostoru a její domnělou pasivitu a prázdnotu (marnost) jakožto aktivity pro volný čas.
 
Navíc se zvýšila privátnost zkušenosti či prožitku sdělovacího prostředku, nebo se to tak alespoň zdálo. Ačkoliv lidé mohli číst své noviny na veřejných místech či „si vyjít“ do kina a zakoušet je společně s přáteli jako sociální událost, sledování televize bylo bezesporu privátní záležitostí. Publikum, kterému televize poskytovala obvykle jen omezenou nabídku (ve srovnání s dnešní přemírou mediovaných informací), bylo v té době pravděpodobně dokonce ještě více masovým fenoménem – bylo totiž rozsáhlé, anonymní, závislé a pasivní. Publikum televizní, stejně jako to rozhlasové, bylo však hodné pozornosti ještě z jednoho důvodu: Na rozdíl od předchozích publik jednotlivých sdělovacích prostředků nebylo převážně objektem přímého pozorování a zaznamenávání.
 
 
 
 
 
 
Text je ve fázi rozpracování a vbrzku bude dokončen.
Autor:  
Vložil/a: Radka Evjáková