Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Dárek, nebo úplatek?
Nastává konec školního roku a v mnohých rodinách budou děti dostávat za vysvědčení odměnu. Pokud to nejsou příliš drahé věci či nepřiměřené sumy peněz, většina dospělých i dětí na tom nevidí nic špatného.

Dostat dárek je příjemné. Někdo nám tím říká, že k nám má dobrý vztah. Dárek je jen tak, pro radost – nikoliv za něco. Pokud se za dárkem skrývají nějaké další úmysly – chceme se zavděčit, získat výhodu nebo chceme někoho přimět, aby udělal to, o co stojíme my – pak už to dárek není – pak to má všechny znaky úplatku.

Víme, že dávat úplatek není správné. Když ho ale nazveme odměnou, nezní to už tak zle.

Odměna je ošidné slovo.

Když zazní po skončení představení nadšený potlesk, říkáme, že tím obecenstvo odměnilo herce za jejich výkony. A taky říkáme: Když budeš v obchodě hodný, za odměnu ti koupím čokoládu.

Když budeš mít vyznamenání, za odměnu dostaneš nový mobil. Je jasné, že v každé situaci má slovo odměna jiný význam. V prvním případě bychom ho mohli nahradit výrazem vyjádřit uznání. Pro ty dvě další situace se hodí právě slovo úplatek. Předpokládáme, že nebýt slíbené odměny, dítě se nebude slušně chovat ani učit. Odměny jsou často výrazem rodičovské bezradnosti nebo pohodlnosti.

Uplácíme a padáme do pasti: Nekoupíš čokoládu – budu vyvádět. Neslíbíš mobil – nebudu se učit!

Odměny mají jednu velice záludnou vlastnost: Snižují hodnotu činnosti, za níž jsou nabízené nebo poskytované. Kdo nabízí odměnu, předpokládá, že pro odměňovaného ta činnost sama o sobě nemá valnou cenu. Toto „skryté poselství“ má velkou moc: dokonce i když původně by dotyčný tu činnost chtěl dělat sám od sebe, po nabídnuté odměně přijde zaváhání: Asi se mýlím, ta činnost zjevně není nic moc, když mne za to chtějí odměňovat.

A co s tím má společného škola? Zkusme si nahradit slovo činnost slovem učení. Ano, to poselství pak zní: učení nemá valnou cenu, neměl/a bych to dělat sám/ sama od sebe. Počkám, co za to „kápne“ (ale musí to stát za to), pak se budu učit. Na tento „objev“ přijdou děti během několika málo týdnů v první třídě, když jsou chváleny a odměňovány za včeličky, hvězdičky, první jedničky. Velice rozšířený omyl je, že by se děti bez odměn a trestů neučily. Učení je jeden z nástrojů přežití, a proto je motivován vnitřně. Děti na začátku školní docházky mají velkou touhu učit se. Potřebují však, aby učení bylo aktivní, přiměřené jejich možnostem individuálním i věkovým, aby jim dávalo smysl. Vyhovět těmto nárokům není snadné, mnohem snadnější je děti odměňovat a trestat.

Děti jsou učenlivé, zařídí se podle toho. Učí se jen to, co je hodnoceno známkou. „To se nemusím učit, z toho nebudu zkoušený.“ „Paní učitelko, bude to na známku?“ Pokud ne, jako by se ztratil jediný důvod se něco učit. Odměňovat děti za vysvědčení, to je nepsaný pakt pro příští školní rok: pokud se zase budeš učit, jak to my chceme, pojistíš si opět příjem vytoužených věcí. A co když už ty věci dítěti nestojí za učení, z kterého se stala otrava? Co když už na dítě nezabírají tresty? Přitom schopnost celoživotně se učit je pokládána za velice významnou pro úspěch v životě.

Co tedy namísto toho? Jednak dávat dítěti věci, které potřebuje, tehdy, když je potřebuje, bez jakýchkoliv podmínek. Dále, dávat dětem občas dárky, které nejsou s ničím spojované – prostě jen tak, jak se pravé dárky mají dávat, pro radost. A na konci školního roku můžeme uspořádat oslavu – jako zakončení jednoho období, bez jakýchkoliv odkazů na vysvědčení, na známky. Oslavou může být posezení v cukrárně, slavnostní oběd, právě tak ale výlet, návštěva koncertu... Abychom měli společně hezkou chvíli.

Čím však udržet zájem o učení během školního roku? Rozhodně ne otázkami: Tak co jsi dostal/a? Ale hlavně zájmem o to, co se dítě učí, zda tomu rozumí, zda muselo vynaložit námahu, nebo zvládnutí šlo hladce, zda bylo něco úplně nové, nebo to naopak rozšířilo to, co vědělo předtím, zda to bylo pro něj zajímavé, přínosné, nebo zda v tom vidí zatím jen malý smysl... Když dítě dostane jedničku, postoj rodičů by měl být: to je sdělení, že paní učitelka si myslí, že to umíš, že tomu rozumíš. Je to opravdu tak, jak to vidíš ty sám/sama?

Učení je příliš cenné na to, abychom ho degradovali mobily, hračkami, koly, značkovým oblečením na pouhý prostředek k získání těchto věcí.

Autorka: Jana Nováčková 


Zdroj: časopis Rodina a škola 6/2010, www.portal.cz/ras
Autor:  
Vložil/a: Lucie Julinová