Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Krátce z historie vysokého školství
​České vysoké školství má více než šestisetletou tradici. Roku 1348 byla v Praze založena císařem Karlem IV. dnešní Karlova univerzita, nejstarší akademická instituce ve střední Evropě. V roce 1573 vznikla po jejím vzoru univerzita také na Moravě - v Olomouci. Počátek nejvyššího polytechnického vzdělání spadá do roku 1717, kdy bylo v Praze zřízeno Vysoké učení technické. V r. 1811 byla založena konzervatoř, z níž posléze v r. 1946 vznikla Akademie muzických umění.
Další složitý vývoj je vyznačen zejména těmito čtyřmi novodobými milníky:
 
První z nich tvoří rok 1918, kdy vznikla Československá republika. V průběhu její dvacetileté existence se síť vysokých škol podstatně rozšířila a vnitřně rozčlenila. Vznikly samostatné vysoké školy umělecké, obchodní, zemědělské a veterinární. VŠ byly zřizovány jako státní (státem financované), legislativně jim ale byla zaručena autonomie a tradiční akademické svobody. Přístup k vysokoškolskému vzdělání byl volný a rovný pro všechny držitele maturitního vysvědčení, bez ohledu na náboženské vyznání, národnostní příslušnost, pohlaví, mateřský jazyk apod. Vývoj byl přerušen druhou světovou válkou, v jejímž průběhu byly vysoké školy v důsledku německé okupace země zavřeny.
 
Rok 1948 ukončil snahy o návrat vysokého školství k demokratickým tradicím předcházející, tzv. první republiky. Totalitní režim postupně odboural akademické svobody a všechny formy samosprávy a nahradil je centrálním řízením a státním plánováním. Přístup na vysoké školy byl podřízen ideologickým hlediskům. Vládnoucí ideologie ovlivňovala studijní programy i výběr a odbornou kariéru vysokoškolských učitelů. Byla zavedena ''směrná čísla'' (numerus clausus), určující počty posluchačů a jejich oborovou strukturu. O lokalitě a způsobu uplatnění absolventů rozhodovalo ministerstvo školství prostřednictvím tzv. umístěnek.
 
Toto období vývoje českého vysokého školství skončilo v listopadu 1989. Zákon o vysokých školách, který nabyl účinnosti 1. července 1990, oprostil vysoké školy od ideologických hledisek, navrátil jim autonomii, samosprávu a akademická práva a svobody. Rozšířením sítě vysokých škol o regionální univerzity byla zvýšena obecná dostupnost vysokoškolského vzdělávání.
Vedle dosud jediného existujícího typu – studia dlouhého cyklu, po němž mohlo následovat vědeckovýzkumně zaměřené studium postgraduální, bylo zavedeno i studium
krátkého cyklu (bakalářské). Jeho zavedením, otevřením nových studijních oborů a jejich kombinací byla nastoupena cesta k diverzifikaci obsahu i organizačních forem vysokoškolského vzdělávání. V dubnu 1998 byl schválen nový zákon o vysokých školách, který změnil právní postavení dosavadních státních vysokých škol (s výjimkou vojenských a policejních) na veřejnoprávní instituce; veškerý majetek, který dosud užívaly, jim byl předán do vlastnictví.  Zákon dále rozlišil vysoké školy na univerzitní a neuniverzitní, umožnil vznik  soukromých vysokých škol. 
 
Do konce roku 2009 byl zákon devatenáctkrát novelizován. Předmětem novel byly mj. požadavky pro akreditaci studijních programů připravujících na regulovaná povolání, zvýšení pravomocí vysokých škol v nakládání s majetkem s cílem usnadnit vícezdrojové financování či striktní restrukturalizace studia. V rámci akreditovaných studijních programů bylo zavedeno celoživotní vzdělávání, jehož úspěšným absolventům při zařazení do běžného studia může vysoká škola započítat až 60 % získaných kreditů. Byla upravena i délka magisterského studia (dříve 2–3, nyní 1–3 roky) navazujícího na 3–4leté bakalářské. Od akademického roku 2004/05 je převážná většina studentů přijímána do bakalářských programů.
 
Zdroj: Informační databáze EU o vzdělávání Eurydice (http://www.eurydice.org) - Eurybase. Redakčně upraveno.
Autor:  
Vložil/a: Radka Evjáková