Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Zvykáme si na mateřskou školu
Začal nový školní rok a školky jsou opět plné dětí. Najdeme mezi nimi nejen „staré mazáky“, ale i nováčky. Jak jim pomoci, aby nástup do mateřské školy zvládly co možná nejlépe?

Adaptační období, kterým nové děti ve školce procházejí, má u každého jiný průběh. Někdo se promění v „slzavé údolí“ a odmítá komunikovat s učitelkou a ostatními dětmi, jiný se rychle „oklepe“ a přivykne si na nové věci.

Adaptace, proces přizpůsobování se a zvykání na nové skutečnosti, sám o sobě není ničím patologickým a patří k životu. Podle psycholožky Václavy Masákové z pedagogicko-psychologické poradny v Praze k adaptaci dochází při každé životní změně. Každý z nás ale změnu zpracovává jinak. „U malého dítěte je to složitější v tom, že dítě změnou, kterou mu přinesl přechod do mateřské školy, přijde o tu základní jistotu blízkého okolí, v němž se dokázalo orientovat a kde byly věci, na které si už zvyklo a kterým rozumělo. Najednou je v neznámém prostředí a musí se s ním nějak vyrovnat.“

To, jak dítě proces přivykání na mateřskou školu zvládne, závisí (mimo jiné) na jeho věku. „Jinak to bude zpracovávat tříleté dítě, které bylo do té doby jenom s maminkou, a jinak dítě o rok a půl starší, které už jezdilo za babičkou a dědečkem a má za sebou zkušenost nějaké částečné změny,“ vysvětluje PhDr. Václava Masáková. Dodává, že změna související s nástupem do mateřské školy vždy pro dítě představuje určitý náraz a že vždycky záleží i na jeho emoční stabilitě a jistotě. Neznamená to ale, že úzkostné dítě bude automaticky změnu snášet hůř, jen bude mít trochu jiné projevy. Navíc je třeba si uvědomit, z čeho úzkost pramení – pokud je dítě nejisté, protože mu doma chybí pevný řád a režim, může se přechodem do mateřské školy, kde je jasné, že „teď se jde ven“ a „teď si budeme hrát“, naopak uklidnit, neboť získá dosud chybějící životní jistotu, dodává k tomu psycholožka.

Pavla Petrů-Kicková, která je ředitelkou mateřské školy ve Strančicích, má s adaptací nováčků bohaté zkušenosti. Říká, že se s adaptačními problémy setkává zejména u dětí, jež doma mají mladšího sourozence – možná trochu žárlí na bratříčka nebo sestřičku, závidí, že bude mít celé dopoledne maminku jen pro sebe.

Jak to bylo s Haničkou?

Když tříletá Hanička nastoupila do mateřské školy, bylo to pro celou rodinu dost náročné. Její maminka nechtěla ztratit zajímavé zaměstnání, a tak po tříleté rodičovské dovolené zapsala dcerku do školky.

Holčička ale byla velmi malá, bylo pro ni náročné zvládnout nutnou sebeobsluhu, ve školce plakala a chtěla být doma s maminkou. Naštěstí nemusela ve školce spát, rodiče domluvili, že ji bude vyzvedávat babička.

Maminka Haničky k tomu říká: „Bylo to velmi náročné období. Hanička cestou domů od babičky plakala a říkala, že chce být se mnou doma. Když mi řekla, že by chtěla ze školky ‚uteknout‘, bylo mi opravdu smutno. Ale věděla jsem, že školka, kam malou vozím, je opravdu dobrá, navíc mne učitelky ujišťovaly, že je Hanička po všech stránkách zabezpečená, a velmi se snažily, aby se cítila dobře.

Nakonec si Hanička našla ve třídě malou kamarádku a teď se jí už ve školce líbí.“

Každé dítě neprožívá adaptaci tak bolestně jako holčička z předchozího příběhu, v tomto případě byl jistě rizikovým faktorem věk. Učitelky poskytly potřebnou podporu nejen Haničce, ale i její mamince, výborným řešením bylo i to, že malou po obědě vyzvedávala babička.

Program postupné adaptace

I když si uvědomujeme, že změny a následné adaptace představují „světa běh“, neměli bychom dítě, kterému se první dny ve školce stýská a je smutné, nechat na pospas sobě samému – žádná zodpovědná učitelka nic takového neudělá. Jak si ale s dítětem, které pláče a raději by bylo doma, poradit?

Většina mateřských škol stále pracuje podle adaptačního programu, který byl před lety vytvořen pro jesle. PhDr. Masáková vysvětluje: „Dítě si postupně zvyká na nové prostředí, nejdřív za přítomnosti matky nebo jiné pro něj blízké osoby (může to být i babička), a doba pobytu v zařízení se průběžně prodlužuje. Zkušené učitelky navíc radí, aby se dítě poprvé přišlo podívat do školky tehdy, když jsou děti třeba na zahradě – nebude tak mít pocit něčeho úplně nového, je to podobné, jako když jde na hřiště. Děti si hrají a maminka sedí na lavičce.“

Podle Václavy Masákové ale program představuje pouze obecný recept. „Dítě by se v žádném případě nemělo ‚nacpat‘ do školky s tím, že bude od prvního dne spát po obědě a domů půjde až pozdě odpoledne. Tak to prostě nejde. Dlužno říci, že pro maminky-samoživitelky je to těžké; měly by s tím ale předem počítat a pokusit se zařídit si na čas v práci úlevy nebo nastoupit do zaměstnání o něco později.“

Podobný postřeh sděluje i maminka pěti dětí Ilona Tůmová. „Dítě je ve školce zaskočené množstvím nových věcí a lidí. Určitě je důležité, aby tyto věci a lidé byli stálí a předvídatelní. Střídání učitelek, tříd a příliš mnoho aktivit může dítě znejistit, protože neví, co ho ten den čeká. Také je dobré začít dávat dítě do školky dříve, než matka nastoupí do práce. O měsíc, dva nebo alespoň dva týdny, aby tam dítě mohlo být jen krátce a zvyklo si na jiný režim postupně. Osvědčilo se mi dávat děti pravidelně do školky jen na dopoledne, lépe to snášely, než když šly do školky jednou za čas na celý den,“ myslí si Ilona Tůmová.

Mgr. Petrů-Kicková říká, že u nich v mateřské škole žádný speciální adaptační program nepoužívají. „Snažíme se v každém případě zachovat podle vlastního rozumu a citu. Rodiče našich nováčků u nás mohou s dětmi pobývat tak dlouho, jak to považují za nutné. Mohou si s sebou vzít i mladší děti a netrváme na tom, aby s dětmi přicházeli do třídy pouze rodiče, mohou je doprovázet i babičky nebo jiní blízcí lidé.“ (Zmíněný způsob práce velmi připomíná program, o kterém mluvila PhDr. Masáková – pozn. red.)

A kdy děti v mateřské škole Strančice adaptaci ukončí? „Když všichni zúčastnění poznají, že už není potřeba, že si dítě na mateřskou školu přivyklo. Když rodičům vysvětlíme, že už nemusejí ve školce setrvávat a že to jejich dítě jistě zvládne, je to pro ně někdy jistým způsobem vysvobození. Ke každému přistupujeme individuálně, tedy i k rodičům,“ dodává Pavla Petrů-Kicková.

Jak ještě pomoci nováčkům?

Podle psycholožky Václavy Masákové potřebují děti, které se na školku teprve adaptují, individuální přístup učitelky. „Když učitelka dítěti pomůže při oblékání, dovede ho na záchod, ukazuje mu, co kde je, a je tak s ním o něco víc než s ostatními dětmi, dodá mu pocit bezpečí. Dítě tak cítí, že mu někdo věnuje pozornost.

Empatická učitelka také nenechá dítě na pospas novým aktivitám, ale pomáhá mu, aby se zapojilo mezi ostatní děti, povzbuzuje ho a nenechá ho stát stranou.“

Dítěti, které je v mateřské škole nové, dodáme pocit bezpečí i tím, že ho připravujeme na nové činnosti a situace. Nemůže se pak stát, že ho zaskočí, když se ostatní začnou chystat na společné cvičení nebo zmizí v umyvárně, aby si před svačinou umyly ruce.

Občas se vyplatí malé zamyšlení nad tím, zda by se adaptační problémy nedaly vyřešit změnou kolektivu. Tak tomu bylo u pětileté Terezky, která do školky sice nastoupila bez větších problémů, ale poté, co se ve třídě nepohodla s jednou kamarádkou, nastaly ranní „boje“. Její maminka vzpomíná, že dcera každé ráno „předvedla“ hysterickou scénu, křičela, že do školky nechce a nepůjde. Nakonec to tam nějak „přežila“, ale rodičům bylo jasné, že to je třeba řešit.

„Přemýšlela jsem o tom, jestli mnou Terka manipuluje, nebo jestli je opravdu tak nešťastná. Navíc ona má k podobným ‚scénám‘sklony, takže rozhodování nebylo lehké. Nakonec jsme se ale odhodlali ke změně mateřské školy a udělali jsme dobře. Od prvního dne bylo po problému,“ vypráví maminka malé Terezky.

Podobnou situaci popisuje i Mgr. Petrů-Kicková. Do jejich mateřské školy před dvěma lety nastoupil chlapeček, který bez maminky „nedal ani ránu“. Plakal a ve školce nechtěl za žádnou cenu zůstat. Byly mu čtyři roky a jeho maminka byla ještě na rodičovské dovolené s mladším sourozencem, takže jsme se společně domluvili na tom, že docházku ukončíme a chlapec to zkusí po čase.

„Když klučina přišel po dvou letech znovu k zápisu, sehrál podobný ‚výstup‘ jako před dvěma lety – křičel a schovával se za maminku. Kolegyně mu ale vysvětlila, že už je velký kluk, a on se uklidnil. Myslím, že ty dva roky doma potřeboval na to, aby dozrál, ale uvidíme až v září, jak bude dál.“

I rodiče mohou pomoci

Úspěšné zvládnutí adaptace je velký úkol nejen pro dítě a mateřskou školu, ale i pro rodiče. Nejistá maminka, která sice dítě ráno povzbuzuje k tomu, aby se zapojilo mezi kamarády, ale čiší z ní obavy, jak to její dcerka nebo synek zvládne, k překonání obtíží příliš nepřispěje. Něco takového však nemůžeme rodičům vytýkat; pokud jim dodáme pocit jistoty, že naše mateřská škola je pro jejich dítě to pravé, možná se uklidní.

A jak na to? Třeba pomocí pravidelně aktualizované informační nástěnky. Pokud se rodiče ráno dozvědí, že si děti budou stavět z Lega, pak je čeká cvičení a na vycházku půjdou do lesa, mohou to svému dítěti přečíst a povzbudit jeho těšení na nové zážitky.

Rodiče by také měli vědět, jak se dítěti ve školce celý den dařilo, co se mu povedlo, jaký obrázek nakreslilo. Možná se na začátku školního roku vyplatí dětem dovolit, aby si své výkresy a výtvory braly hned domů. Když na dítě večer „přijde smutek“ a bude žadonit, aby zítra mohlo zůstat doma, mohou rodiče nenásilně převést řeč na to, jak je krásný ten medvěd, kterého ve školce nakreslilo.

Spolupráce všech „zúčastněných“ sice stojí něco úsilí i času, ale jistě se vyplatí.

Mgr. Marie Těthalová


Zdroj: Informatorium 3-8, www.portal.cz/info 
 
Autor:  
Vložil/a: Lucie Julinová