Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Syndrom CAN - Definice a rizikové faktory
V padesátých letech 20. století se začali lékaři cíleně zabývat problematikou týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte, kterou souhrnně nazývali „neúrazová poranění“. V roce 1962 byl popsán tzv. syndrom bitého dítěte (Battered Child Syndrome). V pozdějších letech se vžil pojem „syndrom CAN“ (z angl. Child Abuse and Neglect), neboli souhrn příznaků týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
 
Malá poznámka k názvosloví: angličtina operuje s pojmy „abuse“ (zneužívání) a „neglect“ (zanedbávání). Do české terminologie však bylo navíc zahrnuto ještě slovo „týrání“ pro přesnější chápání významu pojmu. Anglickému „child abuse and neglect“ tedy odpovídá český výraz „týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte“ (Dunovský et al., 1995, s. 22).

Přesněji je syndrom CAN definován jako poškození fyzického, psychického i sociálního stavu a vývoje dítěte, které vzniká v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Příznaky CAN vznikají následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče. Dospělý agresor zde zneužívá fyzické síly či psychické nadřazenosti a moci nad komplementárně podřízeným a závislým dítětem.
 
Podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992 jsou do syndromu CAN zahrnuty následující kategorie: psychické a fyzické týrání, sexuální zneužívání, zanedbávání, šikanování, systémové týrání, sekundární viktimizace a Münchhausenův syndrom by proxy. Společným jmenovatelem všech těchto jevů je, že dítěti se ubližuje, že dítě psychicky či fyzický trpí a že je ohrožován jeho další vývoj. Jednotlivým problémům budeme věnovat pozornost ve vymezených rubrikách.

V naší zemi se odborníci těmito problémy začali zabývat až v sedmdesátých letech. Teprve v roce 1990 byla u nás poprvé zavedena evidence případů CAN. O rok později vstoupila v platnost Úmluva o právech dítěte. V průběhu devadesátých let svoje aktivity postupně rozvíjely linky důvěry, krizová centra a neziskové organizace zaměřené na pomoc a podporu ohroženým dětem.
 
Uvádí se, že syndromem CAN trpí v České republice – obdobně jako v jiných evropských zemích - okolo 1–2 % dětí, resp. dvacet až čtyřicet tisíc dětí mladších patnácti let. V nadpoloviční většině jsou týrány děti mladší šesti let.
Nejčastěji se stávají obětmi děti kojeneckého a batoleckého věku. Podle odborníků bývají zanedbáváním i týráním ve stejné míře postiženi chlapci i dívky. Odhaduje se, že ročně u nás na následky týrání a zanedbávání péče umírá nejméně padesát dětí.
 
Brněnské krizové centrum Spondea poskytuje své služby ohroženým dětem a mládeži z celého jihomoravského regionu. Na základě statistických údajů z roku 2003 představovalo týrání, zneužívání a zanedbávání 11% z celkového počtu řešených případů. Z toho 36% tvořily případy psychického a fyzického týrání, 44% sexuálního zneužívání a 20% případy zanedbávání dítěte rodiči.

K ohroženým skupinám z hlediska CAN patří děti, jejichž projevy jsou z různých důvodů pro jejich sociální okolí nesrozumitelné, takže je obtížné je výchovně zvládat, a dále děti, které svým chováním vychovatele vyčerpávají, dráždí, popřípadě provokují a svádějí. Za rizikové děti (potenciální oběti týrání, zneužívání a zanedbávání) lze proto považovat:
 
  • děti s lehkými mozkovými dysfunkcemi (LMD), hyperaktivní, neklidné, nesoustředěné, náladové, impulzívní nebo děti z jiných příčin nadměrně dráždivé, zlostné, trucovité, plačtivé a úzkostné;

  • děti nevlastní;

  • děti chronicky ve škole neprospívající; děti neobratné či jakkoliv nezapadající do běžné normy a rodičovského očekávání (nemocné, postižené, „nehezké“); děti mentálně retardované;

  • děti neaktivní, utlumené, uzavřené, které nedovedou vzbudit ani udržovat zájem dospělého v náležité intenzitě (zvláště v případech zanedbávání);

  • dívky výrazných ženských tvarů, mazlivé až koketní (v případě sexuálního zneužívání)

Týrajícím pachatelem bývá nejčastěji muž, obvykle vlastní nebo nevlastní otec dítěte. Některé matky v takových situacích mnohdy zaujímají roli pasivních účastnic; násilný způsob zacházení s dítětem pak z různých důvodů tolerují. Ženy jako pachatelky se dopouštějí častěji zanedbávání péče o dítě.

Rizikovými dospělými (potenciálními pachateli týrání, zneužívání a zanedbávání dětí) jsou:
 
  • lidé s patologickým vývojem osobnosti, s agresívními povahovými rysy, lidé impulzívní, nezdrženliví, trpící neurotickými obtížemi apod.;

  • lidé závislí na alkoholu a drogách;

  • lidé žijící chronicky ve stresové situaci (např. nezaměstnaní, neúspěšní, zklamaní v partnerství,…);

  • lidé, kteří byli sami v dětství zanedbáváni a týráni;

  • lidé nedostatečně motivovaní pro rodičovství (např. upřednostňující vlastní záliby nebo zaujatí vlastními problémy), rodiče psychosociálně nezralí pro rodičovství (např. velmi mladí rodiče) nebo rodiče s přehnanými nároky na své dítě;

  • lidé s neobvyklým životním stylem (členové sekt apod.);

  • rodiče, kteří z různých důvodů nejsou schopni vykonávat své rodičovské povinnosti (nemocní, žijící v bídě,…) nebo lidé psychicky nemocní či mentálně retardovaní;

  • osoby sexuálně deviantní či hyperaktivní, s oslabenou sebekontrolou (např. muži pokročilého věku nebo dementní atd.) - v případě sexuálního zneužívání

Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje rizikové faktory týrání a zneužívání v jednotlivých oblastech životního pole dítěte z globálního pohledu:
 

Dítě: pohlaví, předčasná vyspělost, nechtěné dítě, tělesně postižené dítě;

Rodiče: nízký věk, osamělý vychovávající rodič, nechtěné těhotenství, nedostatečné výchovné rodičovské kompetence, osobní zkušenost s týráním v dětství, drogová závislost, nedostatečná předporodní péče, fyzická nebo psychická nemoc, problémy v partnerském vztahu;

Rodina: velikost rodiny, nízký socioekonomický status, společenská izolace, vysoký stupeň stresu, násilí nebo zneužívání v rodině v minulosti;

Komunita/společnost: neexistence nebo nerespektování dětských práv, neuznávání hodnoty dítěte (diskriminace podle pohlaví, děti menšinových skupin obyvatel, postižené), sociální nerovnost, organizované násilí (války, vysoká kriminalita, akceptace násilí ze strany společnosti, násilí prezentované v médiích, kulturní normy dané společnosti).
Efektivita prevence CAN se zvyšuje tehdy, je–li zacílena na všechny úrovně rizikových faktorů současně.

S. Mufsonová a R. Kranzová (1996) uvádějí nejčastější mýty, které jsou zakořeněny mezi dětmi i dospělými v otázce týrání a zneužívání. Proti těmto mýtům a předsudkům staví fakta:
 
1. Sexuálního zneužívání se dopouštějí jen lidé, které oběť nezná. (omyl)

Sexuálního zneužívání se může dopustit kdokoliv (rodiče, příbuzní, rodinní přátelé, učitelé,...).

2. Týrá-li někdo dítě pouze pod vlivem alkoholu nebo drog, pak skutečný problém je v jeho závislosti na alkoholu nebo drogách. Pokud se zbaví této závislosti, přestane i zneužívání. (omyl)


Alkohol ani droga samy o sobě nikdy týrání nevyvolávají. Tyto látky však mohou odstranit zábrany a člověk pod jejich vlivem jedná podle svých skutečných impulsů. Někteří lidé se dopouštějí sexuálního zneužívání jen pod vlivem alkoholu nebo drog, ale to neznamená, že za jejich chování může alkohol nebo droga. Takový člověk „potřebuje“ drogu, aby dělal to, co stejně v podstatě dělat chce. 

3. Chlapce sexuálně zneužívají jedině homosexuální muži. (omyl)
Jsou známy případy, kdy chlapce zneužívaly ženy nebo heterosexuální muži. Podobně dívky mohou být zneužívány heterosexuálními ženami.
 
4. Pokud se dítěti sexuální kontakt s dospělým člověkem líbí, nejde o skutečné zneužití. (omyl)
Některé děti mohou nalézt určité potěšení v sexuálním zneužívání, které je jim vnuceno. Člověk, který dítě sexuálně zneužívá, mu také někdy říká, že jeho potěšení je důkazem, že dítě o sexuální aktivity opravdu stojí. I když tělo dítěte reaguje pocity potěšení, neznamená to, že je za zneužití odpovědné. Děti nejsou nikdy odpovědné za sexuální zneužívání, bez ohledu na to, jaké přitom mají pocity.

5. Pokud má dítě neustále nějaké potíže, pak aspoň částečně může samo za to, že se na něj rodiče zlobí a týrají ho. (omyl)
Stejně tak jako dítě nikdy není odpovědné za sexuální zneužití, nenese také nikdy odpovědnost za fyzické týrání.

6. Týrání se dopouštějí jen lidé s nízkým vzděláním. (omyl)
Případy fyzického, sexuálního nebo psychického týrání nalezneme ve všech sociálních, vzdělanostních a majetkových vrstvách, u všech ras a ve všech typech rodin.

7. Pokud rodiče neustále urážejí nebo ponižují své dítě, pak zřejmě muselo udělat něco, čím je vyprovokovalo. (omyl)
Platí, že dítě není za žádné týrání či zneužívání odpovědné. Stejně tak rodiče nezneužívají psychicky své dítě proto, že by si to zasloužilo, ale proto, že mají vnitřní potřebu to dělat.

8. Dospělí se dopouštějí sexuálního zneužívání jedině proto, aby dosáhli sexuálního uspokojení. (omyl)
Někteří dospělí (nebo dospívající) navazují sexuální vztahy s mnohem mladšími dětmi spíše proto, aby vychutnali vlastní pocit moci nad druhým člověkem. Jiní agresoři skutečně považují děti za zdroj sexuálního uspokojení. Tito lidé se mohou cítit sami bezmocní a nejistí (např. sami byli v dětství sexuálně zneužíváni) a sexuální oblast v nich může vyvolávat takový strach, že se cítí dobře jedině s dětmi.


Informace a kontakty na místa pomoci jsou uveřejněny v rubrice    Kde hledat radu či pomoc?
 

Použité zdroje

  • Dunovský, Jiří et al. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995

  • Kovařík, Jiří et al. Práva ohrožených a znevýhodněných dětí. In: Éthum - Bulletin pro sociální prevenci, pomoc a intervenci, 37, 2003, s. 6-22

  • Matějček, Zdeněk a Dytrych, Zdeněk. Děti, rodina a stres. Praha: Galén, 1994

  • Mufsonová, Susan a Kranzová, Rachel. O týrání a zneužívání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996

  • Vágnerová, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese : variabilita a patologie lidské psychiky. Praha: Portál, 2002 

     
  • www.fod.cz Fond ohrožených dětí
  • www.spondea.cz krizové centrum Spondea
  • www.tyrane-deti.cz
  • http://www.who.int/violence_injury_prevention/violence/neglect/en/ Světová zdravotnická organizace
 
Autor:  
Vložil/a: Tomáš Bohm