Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Fenomén náboženského sektářství
​Ivan O. Štampach se ve své knize Přehled religionistiky zabývá sektářstvím na současné náboženské scéně, sleduje posuny ve významu slova sekta, vymezuje základní znaky použitelné pro definici sektářství.

 

DOSAVADNÍ REFLEXE NÁBOŽENSKÉHO SEKTÁŘSTVÍ

Akademická religionistika je vůči tématu náboženského sektářství opatrná. Ví, jak je slovo sekta nejednoznačné a emocionálně nabité a ráda by se bez něj obešla. Z autorů religionistických prací se např. Heller a Mrázek výslovně tohoto tématu nedotýkají. Břetislav Horyna jako autor hesla Sekty ve Slovníku judaismus, křesťanství, islám [1] neanalyzuje fenomén sektářství jako takový a spíše referuje (v překvapivé závislosti na hesle Sekty teologicky orientovaném Lexikonu náboženství), [2] že etablované církve pokládali či pokládají za sekty některé oddělené a některé nové cizí či synkretické náboženské společnosti a dále uvádí stručně a schématicky, jak se k nim staví. Na téma sekt či sektářství je, jak bude ještě dál podrobněji probráno, k dispozici řada populárních polemických brožur, v nichž výraz sekta ve svém hodnotícím významu je použit jako spíše výraz mezikonfesního konfliktu. [3]
 

POSUNY VÝZNAMU SLOVA "SEKTA"

Z dlouhodobého hlediska je třeba říci, že se význam slova sekta posouvá. Slovo sekta se dostalo do evropských jazyků včetně češtiny z latinského secta, prostřednictvím latinského překladu Bible, Vulgaty. Pokládá se za pravděpodobné, že původně (v antickém Římě) šlo o skupinu následovníků nějakého učení či učitele. Jazykově nejspíše vyhovuje odvození od deponentního slovesa sequor, -ui  (následovat). Ve Vulgátě se však už význam posouvá. Jeroným používá tohoto latinského slova pro překlad řeckého hairésis ve smyslu frakce, strany sporu či vydělené skupiny. Přichází jako druhá možnost odvození (nebo alespoň dodatečné spojení) se slovesem seco (odřezat, odseknout).
 
Vývoj významu slova sekta v evropských jazycích vedl k tomu, že se ustálily dva významové odstíny, které je radno odlišovat. V širokém smyslu je sekta vlastně výsledek jakékoli náboženské diferenciace. V žádném náboženství není štěpení vítáno, i když nutno přiznat, že některá z nich se chovají k odštěpencům více a jiná méně tolerantně. U hinduistů či buddhistů jejich anglicky či jinými evropskými jazyky píšící autoři běžně označují své vlastní od původního celku oddělené společnosti jako sekty. V křesťanství a islámu bývá štěpení spojováno s absolutistickými a výlučnými nároky a proto tam výraz sekta má silně pejorativní významový odstín.
 
V dnešní angličtině může slovo sect se svými odvozeninami znamenat prostě konfesní skupinu. Není např. výstižné překládat z angličtiny běžný výraz non-sectarian jako nesektářský, výstižnější je nadkonfesní, nezávislý na jednotlivých vyznáních. Pro to, pro co se v češtině vžilo slovo sekta má dnešní angličtině výraz cult, což se zdá být podivné, ale jde o zkrácenou podobu výrazu destructive cult – destruktivní náboženství.
 
V šedesátých letech 20. století se objevila ve značné míře nová náboženská hnutí. Ti, kdo si přáli chránit dosavadní podobu náboženské scény a obávali se nových jevů, použili místo nepraktického tříslovného názvu slova sekta, nikoli ovšem (jen) z úsporných důvodů. Protože jde o slovo hodnotící, mělo tím na všechny nové směry padnout podezření.
 

VYMEZENÍ SEKTY

Dnes běžně užívané slovo sekta nemá jen označující, ale i hodnotící funkci. Přitom mluvčím nejsou zcela jasné důvody, pro něž nějaké náboženské společenství za sektu označí. Z toho někteří religionisté vyvozují, že výraz je pro religionistiku nepoužitelný. Je však otázka, smí-li religionistika ponechat implicitní otázku, která se v zájmu tematiku sektářství ozývá. Míním otázku veřejnosti, jak to je se sektami, s jejich nebezpečím pro člověka a s možnostmi čelit mu. Je možno se dokonce odvážit hypotézy, že to je nejčastější požadavek veřejnosti na religionistiku, pokud se o náplni oboru (zkoumání náboženství) doví. Nemá-li se výrazu sekta zneužívat, jak je tomu v nepřijatelných formách tzv. antikultovního a kontrakultovního hnutí, o němž bude zde dále řeč, je třeba jeho význam jasně vymezit. Obecněji přijímanou definici sekty se zatím nepodařilo vytvořit, ale je možné určit znaky, jež umožňují, jsou-li všechny silně zastoupeny, lze mluvit o sektě či spíše o sektářství či sektářských tendencích.
 
Falešné znaky sektářství
Než se dostaneme k výčtu a vysvětlení sektářských znaků, bude vhodné vytipovat znaky, které se v populárním mluvení a psaní pokládají za sektářské. Vycházejí z nereflektovaných pocitů a proto nepřispívají k vymezení obsahu religionisticky korektního, i když zatím nikoli exaktního pojmu sekta.
 
Nutno především upozornit na často užívané lidové názvosloví, podle kterého neregistrované náboženské společenství je sekta, registrované je církví. Velké rozpaky pak vyvolává zjištění, že např. svědkové Jehovovi, kteří jsou pro mnohé příkladem sekty, jsou registrovanou náboženskou společnosti, dokonce s oprávněním k výkonu zvláštních práv podle zákona o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb., podobně jako tradiční církve. Tito lidé si kladou otázku, jsou-li svědkové Jehovovi sektou nebo církví a mate je, když dostanou odpověď, že nejsou nijedním ani druhým. Právní postavení náboženského subjektu je samostatnou otázkou na tématu náboženského sektářství nezávislou.
 
Do obecnějšího užívání pronikla také terminologie užívaná občas sociology v návaznosti na nikterak ovšem kategoricky formulovanou úvahu v jeho Sociologii náboženství, [4] která slovem církev označuje univerzální organizaci v kontrastu k sektě jakožto uzavřené náboženské společnosti. Užívání výrazu církev jako protějšku sekty ukazuje, že se úvaha příliš nebere v úvahu mimokřesťanské prostředí. Islámské obce např. zcela splývají ve svém domácím se sekulární společností, a podle této terminologie by měly být církví. Výraz církev je ovšem doma v křesťanství a muslimům, Židům, buddhistům a dalším ho nelze zvenčí diktovat. 
 
Uživatelům jazyka často stačí, že nějaké náboženské společenství je nové, proto také obvykle početně nepatrné a k tomu obvykle přistupuje i to, že jako nový účastník náboženského dění má projevy, které okolí připadají neobvyklé. Pro mnoho lidí je sektou náboženské uskupení, jehož členové mají nápadně odlišné názory (v evangelikální prostředí slýcháme, že sektami jsou nebiblická náboženství), že se případně jinak odívají, něco jiného jedí (jsou např. vegetariány), poslouchají či produkují jinou hudbu apod. Lze se tu obávat, že přezíravost velkých etablovaných náboženských společností vůči jejich skromnějším partnerům vede k nálepkování těchto společenství jako sekt.
 
Znaky sekty použitelné pro definici
Prokop Remeš, lékař, který se dlouhodobě zabývá tématikou sektářství z psychopatologického a sociopatologického hlediska pokládá za rozhodující znak sekty zvláštní typ autority, který se v ní uplatňuje. V návaznosti na literaturu, o níž se opírá, pokládá za sektářskou kombinaci nezpochybňované autority epistémické a deontické, tedy takové postavení zakladatele, vůdce resp. vedení, že má pravdu vždy a všem co říká, ať se to týká jakéhokoliv oboru a že vše, co přikazuje, se bez odmluvy a otázek uskutečňuje.
 
V pojetí uplatněném v této práci v návaznosti na Remešovo pojetí budou pokládány za konstitutivní čtyři znaky sektářství. V tomto smyslu bude pro sektu charakteristické, že je autoritářsky řízena. Je to obvykle spojeno s vysokou centralizací. Téměř o všem se rozhoduje v jediném ústředí, vše se v ústředí eviduje. Zde je nutno poznamenat, že autorita hraje, obecně vzato, v náboženství významnou roli. Její rozvinutí v sektách je vlastně projevem určitého nebezpečí, které dřímá ve všech náboženstvích. Ohledně teoretických otázek mívá vůdce nebo kolektivní vedení sekty cosi jako trvalé božské zjevení o náboženství nebo i dalších oblastech lidského poznání nebo je aspoň neomylné. O pokynech vedení se nediskutuje, protože mají božsky garantovanou závaznost. V některých případech lze přirovnat způsob řízení k absolutistickému nebo totalitnímu státnímu systému se všemi nebezpečími, která z toho plynou. Ostatní zde uvedené znaky na autoritativní model řízení navazují.
 
V případě funadamentalismu jde vlastně o promítnutí autoritářství do doktrinální stránky náboženství. Tento výraz má konkrétní kořeny v amerických probuzeneckých církvích, jejichž radikální členové které ve snaze čelit náboženskému liberalismu formulovali na setkáních označovaných jako biblické konference např. pětibodové krédo (1895) a niagarské krédo (1878). Věroučné články jako neomylnost Bible, Ježíšovo narození z Panny, Ježíšovo božství, zástupný charakter jeho oběti, jeho fyzické zmrtvýchvstání a blízký návrat pochopili jako  fundamenty, jako základy, na nichž stojí budova křesťanství. Tyto články se vysvětlovali a obhajovali v sérii brožur pod společným názvem The Fundamentals. Lyman Stewart (1840 – 1923), zakladatel ropné společnosti Unocal financoval bezplatné rozesílání brožur na tisíce adres. Mohutné rozšíření fundamentalistických myšlenek pak vedlo k tomu, že se tak dnes označují podobné projevy náboženského konzervativizmu, i když vznikly nezávisle na původním fundamentalistickém hnutí, a to v křesťanství i v jiných náboženstvích.
 
Za projev fundamentalismu se pokládá literarismus, tedy doslovné chápání Bible (a obdobných pramenů u mimokřesťanských fundamentalistů). Jde vlastně o to, že se Pokud jde o prameny, je zřejmě podstatou problému to, že se kanonický či jiný pramenný text čte nekriticky. Opomíjí se že lidský autor (vedle přepokládaného božského) je podmíněn dobou a prostředím. Fundamentalisté chápou více-méně všechny texty jako žánrově totožné, jako věcné referování o událostech a tlumočení věčných pravd. Opomíjejí nutnost interpretace textů podle zásad hermeneutiky. Připisují výrazům užitým v posvátných textech jejich význam krytý současnou zkušeností. Za stejným výrazem se v odstupu staletí nebo dokonce tisíciletí kryje různý obsah a rozsah pojmů. Teologické přetlumočení obsahu pramenů a doktrinálních formulací se pokládá za zbytečný luxus. Vše se řeší poučkami, jež nekladou na intelekt přílišné nároky.
 
Fundamentalismem nemusí nutně být infiltrací duchovní autority do sféry světské moci, jak je tomu o katolického integrismu, klerikalismu nebo u islamismu. Náboženský fanatismus může být krajním projevem fundamentalismu, ale neměl by se s ním ztotožňovat. Religionistika má potíže s termínem fanatismus, dlouho se jevil jako spíše populární nebo žurnalistický. Navíc pro lidi nábožensky indiferentní je často fanatismem prostě důsledné prožívání vlastního náboženského přesvědčení. Odborně se ho pokusil zachytit Günter Hole, [5] který uvádí jako typický znak odpor k jinak smýšlejícím.
 
Aby se bezvýhradná autorita dobře uplatnila, je výhodné ve sféře náboženské stejně jako v oblasti politiky uzavřít hranice, omezit pohyb lidí a informací. Tento typ uzavřenosti pokládáme za další znak sekty. Krajní podobou uzavřenosti, která ale nemusí být splněna ve všech případech, je povinné společné bydlení a společná práce všech členů. Po vstupu do sekty jsou tedy vytrženi z dosavadního studia či práce, příbuzenství a občanských vazeb. Nezletilí jsou nuceni tento uzavřený styl života sdílet se staršími rodinnými příslušníky. I když členové sekty bydlí individuálně a pracují ve svých oborech, vytváří se zvýrazněná skupinová mentalita. Člověk se cítí dobře a bezpečně mezi svými. Svět kolem je zlý a nebezpečný. Pokud žijí všichni společně, mohou se informace přicházející zvenčí dovnitř selektivně, pokud žijí příslušníci sektářsky laděné společnosti v běžných poměrech, jsou nežádoucí informace zneškodňovány alespoň jejich závaznou interpretací.
 
K uzavřenosti vůči okolí patří i selekce informací. I zde můžeme spatřovat analogii mezi sektářstvím a totalitním systémem, v němž bylo utajováno vše, co mocní uznali za vhodné. Organizační struktury některých náboženských společností se tají před veřejností, ba dokonce i před členy. Případně se poskytují nepřesné a neurčité informace. Oblíbenou metodou utajování je také klást před sebe stínové organizace různých názvů, např. různá studijní centra, občanská sdružení, kulturní iniciativy apod. Náboženská organizace sama zůstává více méně ve stínu.
 
Nutno konstatovat, že tyto znaky souvisí, ale volně. Mohou se ve zvláštních případech vyskytovat izolovaně. Je třeba také vzít v úvahu, že sektářské znaky jsou v pohybu podle různých okolností. Pro rané etapy náboženství je charakteristické zdůraznění odlišnosti až po výlučnost a jistá obranná uzavřenost vůči okolí. Lze proto říct, že každé náboženství je ve svých počátcích „sektou“ a problém jde až když není schopno přerůst ve standardní náboženské společenství? Sektářské znaky rostou, pokládá-li se daná náboženská společnost (právem nebo neprávem) někdy v běhu svých dějin ohrožena. V prostředí tolerance a dialogu by mohly sektářské znaky ustupovat. Rozhodně je nutno konstatovat, že těchto znaků je třeba si všímat, ať se objeví kdekoli, v náboženských směrech zavedených nebo nových, v náboženských uskupeních malých či velkých, napříč celým spektrem.
 
Typické sektářské znaky (znaky jež při dostatečném uplatnění opravňují mluvit o sektářství):
 

Ø  autoritativní řízení přecházející až v moc nad lidmi

Ø  fundamentalisticky pojatý vztah k pramenům či k doktríně

Ø  uzavřenost fyzická nebo aspoň ideová

Ø  jednosměrná nebo obousměrná elekce informací (utajování)

 

SEKTÁŘSTVÍ NA SOUČASNÉ NÁBOŽENSKÉ SCÉNĚ

Často se uvádí, že v současnosti sekty významně početně rostou. Lidé, které růst sekt nějakým způsobem postihl, si kladou otázku, jíž se nemůžeme vyhnout ani v religionistické souvislosti, proč jsou právě náboženská uskupení se sektářskými rysy dnes úspěšná. Pokus o výklad sociálních a kulturních souvislostí ovšem nikomu nedává do rukou zbraň proti náboženským menšinám pod záminkou, že jde o sekty.
 
Současná tendence k sektářství souvisí s novým zájmem o náboženství a spiritualitu, o které byla řeč v kapitole věnované současné religiozitě. Noví zájemci však nejsou na znovuobjevený náboženský život dost připraveni. Vnější okolnosti nejsou náboženským zájmům příznivé. Náboženská příslušnost a tím spíše náboženský prožitek nejsou samozřejmostí. Příklon k náboženství bývá výsledkem náročného rozhodování. Bývá v jistém smyslu vyvzdorován na okolí. Lidé, kteří pro sebe objevují jsou přece sami vzděláni spíše ve stylu moderní skeptické racionality. Proto jsou jejich náboženské názory a postoje permanentně ohroženy. Zdá se jim nutné je bránit před vlastními námitkami a před kritikou jiných.
 
Moderní civilizace umožňuje v soukromí pohodlný život. Různé výhody, jako bezpečí, potrava, oděv, teplo, jsou celkem snadno dostupné. Současná mentalita, která s tím počítá, se často označuje jako konzumní. I v oblasti náboženství mnozí zaujímají takový konzumní postoj. Není samozřejmé něco do duchovního života investovat, ať by to byla sebekázeň, zdrženlivost, pracovní obětavost, citové nasazení, nebo cokoli podobného. Katastrofální jsou také vědomosti o náboženství. Veřejné školství ani na konci druhého desetiletí po změně poměrů neposkytuje dostatek spolehlivých religionistických informací. Konfesní školy a někdy i takto orientovaní učitelé na veřejných školách informují žáky jednostranně. Absolventi žádného ze stupňů škol nejsou připraveni na setkání s různými nabídkami na trhu náboženských a duchovních idejí. Rozhodující je pro ně spíše přesvědčivost či naléhavost nabídky než její obsah. Sekty vědomě či instinktivně využívají této chabé disponovanosti současníků a využívají různých sociotechnik. Celkem běžné je využívání vulgárních reklamních postupů.
 
Vzhledem k popsanému stavu jednotlivců a kultury dostává náboženský prožitek dvojí možnou podobu. Konzumní náboženství vede k eklekticismu, k náboženské synkresi (označované jako synkretismus), k ochotě rychle nacházet a opouštět náboženské směry, střídat je případně i kombinovat bez jakékoli zjevné vnitřní souvislosti.
Druhý možný přístup, a je těžko říci, který z nich je dnes častější, vytrhává některé doktriny z filosoficko teologického a obecně kulturního kontextu a protože vnímá jejich křehkost a ohroženost, chrání je utajením nebo polemicky laděnou apologií. Intenzívně prožívaná zbožnost, slepá poslušnost, lpění na vybraných dobových poučkách, nekritičnost, to je právě základem současného sektářství. Jeho vlivu podléhají především lidé vnitřně nejistí, s jednoduchým černobílým myšlením bez smyslu pro detaily a odstíny, s neuspokojenou potřebou citového zakotvení. To lze předpokládat, je však třeba tyto předpoklady konfrontovat s konkrétními výzkumy.
 
Je-li možné stanovit znaky sekty, jak jsme se o to pokusili, není jednoduché určit, která náboženská společnost je a která není sektou. Je to spíše věc míry uplatnění sektářských znaků. Posouzení není z pochopitelných důvodů objektivní a exaktní. Nutno konstatovat, že sektářské tendence se nevyhýbají ani tradičním církvím. Obecná známost struktur a nauk tradičních církví, jejich často mnohasetletý život v kulturním kontextu doby a prostředí a jejich účast v ekumenickém a mezináboženském dialogu tlumí fundamentalistická a podobná rizika. Nicméně některá nová společenství a hnutí v tradičních církvích všech vyznání vedle nesporného přínosu vykazují i sklon k integrismu, biblickému literalismu, k nepozornosti a neúctě vůči jiným školám a směrům uvnitř dané církve, k jiným vyznáním a vůči duchovním a etickým proudům současnosti.
 

REAKCE NA SEKTÁŘSTVÍ

Fenomén náboženského sektářství není pochopitelně jen akademickou záležitostí, Častá přítomnost tohoto tématu v populární publicistice ukazuje na to, že veřejnost vnímá sekty a sektářství jako ožehavou otázku. Zde si můžeme všimnout způsobu pojednání této otázky v nábožensky motivovaných polemikách obvykle v podobě populárních brožur o sektách a pak reakcí světského periodického tisku na tento fenomén.
 
Část nábožensky motivovaných lidí, kteří vedou protisektářskou polemiku, vytýká sektám prostě to, že se liší v přesvědčení a v praxi náboženského života od toho, co oni sami pokládají za správné. Jistě by bylo možné pokusit se takovému zbytečnému vzájemnému osočování zabránit poukazem na společně uznávané hodnoty tolerance a humanity. Bylo by ale jistě paradoxní chtít toleranci někomu vnucovat, tedy být netolerantní k názoru polemika; leda, že by tolerance měla jasné meze. Mezikonfesním a mezináboženským sporům je zřejmě těžké zabránit. Odpor veřejnosti vůči sektářským tendencím (jak ho vyjadřuje např. i materiál Parlamentního shromáždění Rady Evropy Sekty a nová náboženská hnutí [6] je pochopitelný a snad oprávněný. Je však nutno upozornit, že někteří účastníci takových sporů projevují veřejný nesouhlas pomocí různých kampaní proti čemukoli na náboženské scéně, co se jim jeví jako cizí, nové, neobvyklé. Bylo by možno to poněkud paradoxně označit jako protisektářský zápas ze sektářských pozic nebo sektářskými metodami.
 
Dokumentace článků z periodického tisku, vedená Společností pro studium sekt a nových náboženských hnutí, ukazuje, že žurnalisté a publicisté sdílejí obavy veřejnosti ohledně sekt a snaží se plnit své poslání, totiž sloužit informacemi a analýzami. V některých případech se ale bohužel neopírají o seriózní znalost problematiky. U bulvární žurnalistiky to nepřekvapí, ale i tisk spolu s rozhlasovými a televizními stanicemi pokládanými za seriózní sledují v zájmu prodejnosti u této tématiky spíše zvláštní a dráždivá fakta. Stává se jim, že podle náhodných sympatií a antipatií, bez dostačující snahy pochopit střídají nadšené apologie sekt s články, které ohrožují dobrou pověst a možnosti uplatnění členů nepopulárních náboženských směrů.
 
Způsob boje proti skutečným či domnělým sektám, který musíme v zájmu důslednosti označit jako sektářský, přejímá příležitostně i mimonáboženský tisk. Nebere vážně právo na vlastní náboženské přesvědčení a náboženský život. Sektou se pak stává ta či ona náboženská společnost podle libovůle, např. proto, že je nová nebo že se jeví jako kuriózní. Oblíbenou metodou je šíření "zaručených" zpráv o bankovních kontech, politických vazbách a mravnostních skandálech zakladatelů a představitelů a o psychiatrických diagnózách těch, kteří prošli vlivem takové sekty.
 
Jako nejproblematičtější se v tomto kontextu jeví tzv. kontrakultovní hnutí. Za tímto hnutím stojí konzervativní a fundamentalistické protestantské církve a s nimi spřízněné skupiny katolíků. Nejmírnější podobou tohoto hnutí jsou rozsáhlé tiskové kampaně srovnávající nauku údajných sektářů s vybranými citáty z Bible. Na hranicích kriminality, ne-li někdy už za ní jsou tzv. deprogramovací týmy. Vychází z předpokladu, že metody získávání nových stoupenců a jejich další indoktrinace omezují svobodné rozhodování, zužují vědomí, ohlupují, blokují informace a pod, což označují jako mentální programování. Metoda domnělého deprogramování tuto domnělou nebo skutečnou metodu přejímá. Člen sekty, např. mladý člověk na objednávku rodičů, je unesen a držen násilím v izolaci a ovlivňován skupinou odborníků, dokud neprohlásí, že se členství v sektě vzdává.
 
Vůči těmto ověřenými poznatky nepodloženým kampaní je třeba postavit potřebu ochrany náboženských menšin před případnými pokusy jiných náboženských skupin, neodpovědných médií a před státními institucemi, které jeví tendenci údajné náboženské sektářství monitorovat a omezovat. [7] Usiluje o to Český helsinský výbor, který ve výročních Zprávách o stavu lidských práv [8] upozorňuje na potíže se zákonem a občasné problémy různých náboženských subjektů při jeho aplikaci.
 

STUDIUM PROBLEMATIKY SEKT V ČESKÉM PROSTŘEDÍ

 O institucích a pracovištích zabývajících se obecně religionistikou byla řeč v kapitole věnované religionistice jako oboru. Žitou religiozitou včetně nových směrů a kontroverzních projevů na náboženské scéně, ať s použitím výrazu sekta nebo bez něj se zabývá Dušan Lužný z brněnského Ústavu religionistiky a několik pracovníků pardubické Katedry religionistiky a filosofie. Dnešní Česká společnost pro religionistiku se nejvíce přiblížila tématu náboženského sektářství konferencí Nová religiozita v roce 1993.
 
Samostatně se věnuje tématice této kapitoly již zmiňovaná Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Její mohly být v obavách některých křesťanských církví z působení sekt. K těm, kdo hledali prostřednictvím aktivit Společnosti informace potřebné pro vypracování misijní a pastorační strategie v konfrontaci se sektami, se připojili další, i konfesně nezávislí odborníci, lékaři, sociologové, právníci, kriminologové. Dnes Společnost spíše dokumentuje činnost náboženských uskupení, aniž by jednoznačně vymezovala sekty vůči náboženskému okolí. Poskytuje poradenské služby včetně linky důvěry. K badatelským a vzdělávacím aktivitám přispívá pořádáním častých seminářů a občasných konferencí, někdy s mezinárodní účastí. Organizátoři konferencí se snaží přiblížit k objektivitě konfrontací různých postojů. Proto na konferencích představují přítomní zástupci probíraných náboženských směrů svůj pohled vedle pohledů popisných a kritických. Personálně je Společnost propojena s časopisem Dingir, který se jako čtvrtletník systematicky od r. 1998 věnuje současné náboženské scéně. Tematice se věnovaly brožury vycházející dříve v ediční řadě Přednášky, studie a texty Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů v nakladatelství Oliva.

[1] Kol.: Slovník judaismus, křesťanství, islám, Praha: Mladá fronta, 1994

[2] König F. a Waldenfels H., 1994, s. 470 - 471

[3] Jen jako příklady Enroth Ronald: Průvodce sektami a novými náboženstvími, Praha: Návrat domů, 1994; Sire James W.: Za novými světy: Průvodce světovými názory, Praha: Návrat domů, 1993; Hassan Steven: Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů, Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1994; Porterfielfová Kay Marie: O sektách, Praha: Lidové noviny, 1997

[4] Weber Max: Sociologie náboženství, Praha: Vyšehrad, 1998, s. 182 - 183

[5] Hole Günter: Fanatismus: sklon k extrému a jeho psychologické kořeny, Praha: Portál, 1998

[6] Dokument vydaný Parlamentním shromážděním Rady Evropy, komisí pro legální záležitosti a lidská práva pod názvem Sects and new religious movements ve Strassbourgu dne 6.6.1991 pod č.j. 1407-2/5/91-1-E doporučuje podmiňovat registraci náboženských společností jasně stanovenými podmínkami, které by zabránily nebezpečnému vlivu sekt, dbát o dodržování práv členů a pracovníků sekt a chránit před jejich negativním vlivem mládež zpřístupněním podrobných informací.

[7] Policejní a zpravodajské služby v dokumentech, které dají občas k dispozici veřejnosti, řadí někdy sekty k extremismu, jehož sledování a potlačování se věnují. V zákoně 3/2002 Sb. je problematický § 5, který zabraňuje „vyvíjet činnost“ (!) církvi a náboženské společnosti, která omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému a ekonomickému poškozování těchto osob a jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb včetně omezování psychického vývoje nezletilých a omezování jejich práva na vzdělání, zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám, nebo je utajována vcelku nebo v některých částech, stejně jako organizační struktura církve a náboženské společnosti a vazby na zahraniční složky, je-li částí církve nebo náboženské společnosti působící mimo území České republiky. Zákon sice nezná mechanismus, jak zabránit náboženské společnosti (pokud není registrována) to činit, ale přece jde o formulace umožňující zneužití.

[8] K nalezení za jednotlivá léta on line http://www.helcom.cz/

 

Zdroj: Štampach, Ivan. O. Přehled religionistiky. Praha: Portál, 2009.

Autor:  
Vložil/a: Tomáš Bohm