Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Štěpařová, Ema Specifika romské rodiny
​Výukový text Mgr. Emy Štěpařové, pracovnice Kabinetu multikulturní výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Autorka přibližuje životní styl romské komunity a otevírá otázky diskriminace a rasismu.
 

 
Struktura textu:
 
  • Romská rodina

  • Romská komunita

  • Romské dětství

  • Romské dítě kdysi a dnes

  • Romské mládí a dospělost

  • Romská žena a její úloha a postavení

  • Romský muž a jeho úloha a postavení

  • Smíšené manželství

  • Romské stáří

  • Vztah mezi gádži a Romy, rasismus a diskriminace Romů

  • Osobní a národní identita Romů

  • Nezaměstnanost a podpory Romů

  • Jak bydlí Romové

  • Vzdělanost Romů

  • Poznámky

  • Bibliografie


SPECIFIKA ROMSKÉ RODINY

 
Mgr. Ema Štěpařová
V současné době jsou Romové nejpočetnější etnicko-národnostní skupinou. Většinu nás stále pronásledují obavy a zakořeněný strach z neznámého a z těchto a jiných důvodů mnozí z našich obyvatel nemají romské spoluobčany rádi. Bohužel, jsme nuceni konstatovat, že vzájemná nevraživost narůstá. Důkazem toho je většinová averze přerůstající v konkrétní nenávist a otevřené projevy násilí. Tuto skutečnost samozřejmě utvrzují sociální problémy s vysokou kriminalitou, s jejich zdevastovanými byty, nízkou vzdělaností, nezaměstnaností a velmi často nezájmem o zlepšení situace. Domnívám se, že vše by se změnilo, kdybychom znali romskou historii, její kořeny, jejich minulou a současnou kulturu, tradice, zvyky a jejich tradiční způsob života. Pak bychom se snáze dokázali vcítit do jejich vnímání a mentality. Pokud se obyčejný člověk zamyslí nad pojmem ”Rom”, málokdy ho napadne něco lichotivého. Všichni máme převážně spíše špatné zkušenosti a málokdo se chce na tuto problematiku podívat i z druhé pozitivní stránky, která vzájemné soužití přináší. Již mnoho let žijeme po boku Romů a stále se nemůžeme spolu dohodnout a navzájem se sžít. Pokud chceme spolu vycházet, musíme se snažit to nějak nejrychleji vyřešit. Hlavně je důležité pro další budoucí soužití hledat to, co nás spojuje, a ne stále vyhledávat rozdíly mezi našimi kulturami a neustále je porovnávat, která je lepší a které horší. Jsem si vědoma, jakým množstvím odlišností jsou nám Romové cizí, mají jiný jazyk, jinou soustavu pojmů, vlastní kulturu, jiné hodnoty, k tomu odlišný vzhled, jinou historii, jiné zdroje obživy, jim vlastní rodinné vztahy, jiný způsob života. A za sebou staletí pronásledování, vyvražďování, ponižování, segregace a diskriminace. A právě tolik zajímavých rozdílů by nás mělo okouzlit a být důvodem nad zamyšlením se, co bychom si navzájem od sebe mohli vzít, čím bychom se mohli obohatit. Samozřejmě, že se musíme snažit tuto situaci řešit obě strany, protože se týká nás všech, vždyť žijeme v jednom státě. Současný stav však napovídá, že se soužití mezi námi bude ještě více zhoršovat, pokud ovšem nezačneme tuto situaci urychleně řešit.

Jak povstali Romové

...na počátku byl Bůh na světě sám. Ale samotnému se těžko žije, a tak chtěl stvořit lidi. Uhnětl z těsta člověka a dal ho péct do pece. Jenomže neměl ještě zkušenost, jak se dělají lidé, a když toho člověka vytáhl z pece, byl černý, spálený. A tak Pánbůh řekl: “Dobrá, nechám tě žít tam, kde jsou vedra, slunce. Tak povstali černí lidé. Udělal z těsta dalšího člověka. A znovu jej vložil do pece. Ale tentokrát se bál, aby nebyl tak černý jako minule, a tak ho z pece vytáhl předčasně. A tenhle člověk byl nedopečený, bílý jako tvaroh. Bože, bože, co s tímhle tvorem budu dělat?”, povídá Bůh. “Zpátky do trouby už ho strčit nemůžu.” A tak Pánbůh řekl: “Budeš žít v takových místech, kde je spíš zima než teplo.” A tak vznikli bílí lidé. Ještě jednou uhnětl Pánbůh člověka, chtěl to vyzkoušet do třetice. Snad už se mu to tentokrát podaří, aby ten člověk byl tak akorát. Dal ho do trouby a dával pozor. Když ho vytáhl, nebyl ten tvor ani moc černý,ani moc bílý, ale pěkně do kávova, zkrátka akorát, jak má být. A tak mu Pánbůh povídá: “Ty můžeš žít všude, na všech místech. Můžeš žít tam, kde je teplo, i tam, kde je zima.” A z těchhle tvorů jsme povstali my Romové... (z vyprávění Heleny Demeterové) 1)

 

Romská rodina

”Šun la da le dades, bo chale buter maro sar tu.”
”Poslouchej matku a otce, protože v životě snědli víc chleba.”

Základem společenství zůstává rodina a veškerá činnost dospělých Romů se týká zabezpečení rodiny, jak ve městech, tak na vesnicích a v osadách. Mezi romskými osadami jsou velké rozdíly v majetnosti a způsobu života, ale obyvatelé těchto osad jsou často mnohem svobodnější než lidé na civilizovaných místech a uchovalo se v nich cosi, co v dnešním uspěchaném světě, kde každý žije hlavně pro sebe, nenajdeme. Ve městech existuje jeden optický klam: připadá nám, že Romů je více, než jich opravdu je. Na rozdíl od ostatní společnosti tráví Romové velice málo času ve svých bytech, jsou stále na ulicích. V letních měsících se život v romské osadě odehrával také venku: ženy vařily na sporácích, které si vynesly před dům, venku se jedlo, pralo, pořádaly se různé oslavy a zábavy. Rodina pro Romy znamenala téměř vše, neboť uspokojovala základní životní potřeby jejich členů. Romové byli při kočování na okolní společnosti zcela nezávislí, ale uvnitř rodiny byli na sobě naopak závislí beze zbytku. Rodina byla zdrojem obživy, měla funkci vzdělávácí (chlapci se učili v rodině řemeslu, dívky starat se dobře o manžela) a také funkci ochrannou. Mluví-li se o rodině, Češi mají většinou na mysli svoji ženu, muže, děti, rodiče, sourozence. Známe samozřejmě i své další příbuzné - strýce, tety, bratrance, sestřenice, synovce, neteře, tchány, tchýně, švagry či švagrové, ale ty už spíše považujeme za vzdálenější příbuzné, se kterými se tak často nestýkáme. Romové však považují za své blízké příbuzné všechny a romština má narozdíl od češtiny pojmenování i pro děti sestřenic či bratranců. Romové žili se svojí širší rodinou pohromadě v jedné osadě či čtvrti a kromě pokrevního příbuzenství je pojily i rodinné tradice a vzájemná solidarita. Rodina posilovala svoji prestiž počtem narozených dětí především chlapců, neboť, jak praví jedno romské přísloví ”O čhave hin zor”, tedy ”V chlapcích je síla”. Jako prvorozené dítě si mladí manželé proto přáli chlapce (muži určitě, ženy však ve skrytu duše doufaly, že první dítě bude děvče, které by bylo pro matku významnou pomocnicí v ženských pracích). Každé další dítě bylo vítáno. Romské děti vyrůstaly obklopeny třemi, někdy i čtyřmi generacemi v soudržném a okolním světu uzavřeném společenství. V romské rodině se všichni členové vzájemně podporovali a pomáhali si. Svobodní (kteří jsou i dnes mezi Romy velkou vzácností) zůstávali u rodičů, sirotků se ujímala jiná rodina, staří lidé byli opatrováni a hluboce vážení, nebyli vyloučeni ze života rodiny. Pro romskou rodinu bylo nemyslitelné dát děti do dětského domova nebo rodiče do domova důchodců. Romští rodiče dokonce odmítali posílat své děti do internátů, kdy by byly bez dozoru a pomoci rodiny. Romská rodina tedy zajišťovala i ochranu sociální (nikdo nezůstal sám, o všechny bylo postaráno), psychologickou (veškeré problémy se řešily společně) i ekonomickou (poskytovala obživu pro všechny). 2) V romských rodinách se udržovaly tradiční normy. Bylo vyloučeno, aby romské dítě mluvilo vulgárně před dospělými. Rodiče se před dětmi neobnažovali, neukazovali se před nimi ani ve spodním prádle. Přísně dbali, aby děti nebyly svědky pohlavního styku, ten se odehrával vždy v ústraní. Homosexualitou se dodnes pohrdá. 3) Vztahy mezi sourozenci v romské rodině jsou méně konfliktní, než v rodinách českých.

Romské dítě má v sourozencích kladné emotivní zázemí, děti jsou více v kontaktu. Romské dítě má větší vztah s matkou a sourozenci než dítě neromské. Málokdy dochází k používání trestů. Za poslední generace romská rodina zeslábla. Dnes můžeme v romské rodině zaznamenat násilí na dětech, jejich těžké zanedbávání v důsledku alkoholu a drogové závislosti - a v případě, že děti byly vychovány v dětském domově, i incest - což bylo podle romistů v historicky nedávné době u Romů naprosto nemyslitelné. Dříve rodina na svých dětech lpěla a dnes romská matka odloží dítě klidně v porodnici, nebo svým chováním k němu zapříčiní jeho odebrání do dětského domova, osazenstvo dětských domovů je dnes ze 60% romské. Podstatnou roli zde hrají socioekonomické podmínky matky a rovněž tak časté vrozené vady romských sourozenců, způsobené často nezodpovědným přístupem matky ke svému probíhajícímu těhotenství. 4)

 

Romská komunita

”Rom nane ňigda korkoro.”
”Rom není nikdy sám.”

Romskou komunitu tvořila především širší rodina - ”familija”, jejímž základem byly široké příbuzenské vztahy. Ty vytvářely základní síť společenství. Ta v praktickém slova smyslu ochraňovala každého jejího člena jako součást společenství, stejně tak, jak ho zabezpečovala v sociální a ekonomické rovině. Navíc byla natolik pružná, že byla schopna přijmout i další jedince, které uznalo společenství za potřebné. Funkci této široké rodiny posiloval distanční postoj majority a vynucená společenská izolace Romů - prostředkem k přežití bylo mimo jiné právě uchovávání tradičních stereotypů, vnitřních příkazů chování a soustavy zvyklostí a obřadů, ve kterých byla jistota každodenního života i uchování identity skupiny. Trest vyloučení z komunity byl jedním z nejtěžších - osamělý jedinec (muže, který byl za trest vyobcován, nemusela například následovat ani jeho žena) neměl v nepřátelském světě příliš šancí na slušný život, někdy ani na přežití, pokud ho nevzala na milost jiná komunita, ve které však neměl plnoprávné postavení. V prostředí starousedlých Romů býval v čele komunity v osadě všeobecně vážený a respektovaný muž ”čhibalo” (vajda), který bděl nad dodržováním etických norem a pořádku. Často býval obřadníkem, který uzavíral manželství, loučil se na pohřbech ap. S rozpadem společenských vazeb v poslední době jeho autorita upadá. 5) Zvláštní postavení měli ve skupině staří lidé. Pro své životní zkušenosti a moudrost získanou věkem byli vysoce oceňováni. Především pak některým starým ženám byly připisovány schopnosti komunikovat s ranscendentálními silami přírody i vesmíru. Ženám, které tyto schopnosti spojovaly se sběrem léčivých bylin i s provozováním magie, se říkalo ”phuri daj”.6)

 

Romské dětství

“Nane čhave, nane bacht.”
“Nejsou děti, není štěstí.”
 
Svět dětí a dospělých nebyl oddělen a generace v romské rodině nebyly vůči sobě v opozici, ale tvořily vše společně. Dítě se díky přítomnosti velkorodiny učilo rychle navazovat sociální kontakty. Dospělí dítě respektovali a dítě respektovalo dospělé. Dobře vychované dítě mělo svou rodinu v úctě a sebe vždy prezentovalo rodinou, ze které pocházelo. Romské dítě se učilo tím, že se plně účastnilo společenského dění v komunitě a napodobovalo starší. Přitom si však bylo vědomo, jaké chování je vhodné pro jeho věk. Matka společně s prarodiči dbala o dítě v útlém věku, v pubertě dohlížel na děti otec, který byl přísnější. Ve výchově byly brány ohledy na pohlaví dítěte. Chlapci pracovali společně se svými otci, dívky s matkami. Každé dítě mělo své opravdové povinnosti. Chlapec se učil otcovu řemeslu tím, že mu pomáhal (např. v rodině kováře chlapec sháněl staré železo a pomáhal dmýchat měchy). 7) Elena Lacková vzpomíná na své dětství: “Při první menstruaci se z děvčátka stala dívka, z ”čhajori” se stala ”čhaj”. První žena, která na to přišla, jí musela dát obrovskou facku. Takovou facku, aby měla celý den červenou tvář. Věřilo se, že děvče bude pak hezké, dlouho mladé a hlavně odolné pro život. A že ponese bez reptání svou životní ”zajdu”, tak jako bez hlesnutí sneslo tu facku. Že bude očekávat neočekávané. Nám Romům se neustále dělo něco neočekávaného. Ani jsme nemohli plánovat svůj osud, když za nás pořád a pořád rozhodovali jiní.” Dívka se učila především být dobrou ženou i budoucí snachou. Pomáhala matce pečovat o mladší sourozence, připravovat jídla, chodila s matkou prodávat výrobky na trh apod. Před svatbou směla dívka chodit do společnosti pouze v doprovodu otce, bratra nebo svého budoucího manžela. Chlapců se toto pravidlo netýkalo. Po svatbě zpravidla odcházela do domu, rodiny manžela, kde pokračovala její výchova. Zpočátku byla pomocnou silou své tchýně v ženských pracích a nesměla tedy udělat ostudu rodině, ze které pocházela. Od snachy bylo vyžadováno ”džanel žužipen” - tedy být čistotná. Tchýně učila svoji ”snachu - bori” vařit jídla, tak jak je na ně její syn zvyklý. Dokud se jí nenarodilo první dítě, musela být své tchýni neustále k ruce. Toto období mohlo být pro mladou ”bori” těžké, ale pokud se osvědčila a porodila dítě, byla přijata do rodiny muže jako plnohodnotný člen. Lacková sama vzpomíná, jak se vdala do Kapušan: “Musela jsem podstoupit zkoušku jako každá mladá nevěsta. Muž si přivedl ženu a jeho příbuzenstvo okamžitě podrobilo svou novou ”bori” přijímacím zkouškám. Ze všeho nejdříve ji poslali pro vodu. Celá rodina předstoupila před chatrč a pozorovala, jak se při tom holka ponese. Měla kráčet svižně, lehce, tanečně, ale zase ne příliš koketně. Když se loudala, padaly poznámky: “Co ti to ten tvůj kluk přived do domu? Ta by mohla vynášet hovna po nebožtících!” Když se děvče moc nakrucovalo, špičkovaly její čerstvé švagrové: “Ta bude potřebovat, abys ji, bratříčku, trošku přišrouboval! Abys nebyl pro smích, že sis přived děvku!” Pak příbuzné sledovaly, je-li snacha čistotná, otře-li vědro, dříve než je spustí do studny, nenechá-li do vody napadat smetí. Když ”bori” obstála, byla tchyně spokojená, ale nahlas neřekla nic, aby snachu nerozmazlila. Snachou se chlubila jen před ostatními, doma k ní byla tvrdá a přísná. Jako další úkol měla nevěsta uvařit halušky. Když se na nich mužovým příbuzným něco nezdálo, byla holka chudák. Tchyně a švagrové ji týraly a sekýrovaly tak dlouho, dokud z ní neudělaly pořádnou, pracovitou, oddanou a hlavně poddanou ženu. Každá snacha si musela v domě tchyně prožít pět šest perných učednických let.” 8) Děti se v rodině učily pro svůj další život. Školnímu ”gádžovskému” vzdělání nepřipisovali a dodnes bohužel nepřipisují Romové velkou hodnotu. To však neznamená, že si nepřejí být moudří. Moudrost je v romské komunitě tradičně vysoce ceněna, avšak moudrost se jinak získávala a jinak projevovala než u Čechů. Moudrost se předávala prostřednictvím vyprávění o zkušenostech starších, formou příběhů, pohádky, mýtu, přísloví, anekdoty nebo hádanky. Duchovní bohatství Romů, jejich životní moudrost, zkušenost, etické normy a filosofie jsou uchovány ve vyprávění. ”Nejvyšším” žánrem jejich vyprávění byly tzv. hrdinské příběhy, příležitostně se vyprávěly krátké báchorky, obvykle humorné, ale i strašidelné, nejčastěji o zkušenostech s duchy zemřelých, případně i ”košilaté” příběhy, při kterých děti musely odejít. 9) V romských pohádkách a pověstech je častý motiv Roma, který přelstil příslušníka většinové společnosti. Principy křesťanské morálky, na nichž staví své normy většinová společnost, jsou jim rozdílné a obtížně pochopitelné. Romské děti se učí tím, že vidí a vnímají, co dělají druzí. Nikdo je nedrezíruje, učí se jaksi samočinně. Romské děti mají kratší dětství, což je dáno i biologicky kratší pubertou. Také sexuální život zahajují dříve. Dítě musí vědět o svém romství a mělo by být vedeno k úctě k tomuto romství. Je třeba jednou pro vždy opustit iluze, že dítě můžeme ”převychovat” na ”černého bílého” Rom má zůstat Romem, má být hrdý na to, že je Rom, má soucítit s ostatními Romy, žít romskou kulturou a mluvit romským jazykem alespoň tehdy, kdy tento jazyk alespoň lépe vystihuje potřebu jeho duše sdělit.
 
Základní rysy sociálního systému Romů jsou:
 

1. každé rozhodování je společné

2. neschopnost být sám

3. vyhoštění z rodu je největší trest

4. mnohost je podmínkou štěstí

5. čas je minulost a přítomnost, budoucnost neexistuje

6. čas se neodvozuje od ročních období

7. neustálá změna - místa a prostředí - zvyšuje naději na přežití

8. setrvání na jednom místě zvyšuje nebezpečí

9. způsob obživy - řemesla jsou podřízena této neustálé změně

10. základní dovedností je umět se vyhnout - uniknout před nebezpečím 10)

 

Romské dítě kdysi a dnes

“Nane phral, so bis peskere phrales na zaačhelas.”
“Správná sestra zachází s bratrem jako s vajíčkem.”

Romské dětství je především kratší. Je to dáno i biologicky, časnější pubertou. Ještě více než anatomicko-fyziologické sexuální dozrávání je však patrně uspíšeno - v souladu s romskou tradicí - zahájení sexuálního života. Děti bývají také dříve zapojovány do aktivit dospělých členů komunity. Druhý velký rozdíl souvisí s vysokou kohezí romské rodiny. Děti se odmalička zúčastňují rozhovorů o záležitostech dospělých i jejich rozhodování. V tomto směru malí Romové předčasně dozrávají. Je to - psychologicky viděno - jako nezdravá zátěž. 11) Snad všichni Romové mají velmi rádi děti. Považují proto za něco zcela přirozeného a kladného, mají-li jejich ženy třeba každým rokem dítě. I oni říkají, že “žena je jako strom, který má rodit téměř každým rokem.” Podmínky, ve kterých většina Romů žila a zčásti ještě žije, způsobily, že se u nich dodnes, třeba neuvědoměle, projevuje ve větší míře než u ostatních lidí pud sebezáchovy, zachování svého rodu. Proto milují své děti takovou láskou, že jsou obvykle k nim i k sobě zcela nekritičtí, výchova dětí probíhá pak zcela živelně. Děti mají volnost a prožívají všechno společně s rodiči a dalšími dospělými, kteří před nimi nemají často žádných tajností, dokonce i pokud jde o intimní manželský život rodičů. Romské děti nevyrůstají tedy ve zvláštním dětském světě, který by byl bezstarostnější než svět dospělých. I proto mají často vážné, nedětské oči a brzy subjektivně dospívají. 12) Dnes je většinou dítě na tom lépe, pokud jde o stravování, pohodlí, lékařskou péči i vzdělání. Hůře na tom je, pokud jde o vztahy v rodině a v širší společenství, jež je značně uvolněné, pokud se v etickém a duchovním vakuu docela nerozpadlo. Jeho řečí je chudá čeština, navíc ve vulgární podobě. Místo přírody jsou jeho prostředím zpravidla městské ulice, na nichž poznává chaotický gádžovský svět, ženoucí se bezohledně za konzumem, senzací a zhrublým požitkem. 13)

 

Romské mládí a dospělost

“Posaď svou dceru na židli a pokud se její nohy dotýkají země, je už zralá na vdávání.”
romské přísloví

Dětství a dospívání romských dětí končí založením vlastní rodiny. Dívky si často musely brát muže, které jim vybrali rodiče. Otcové vybírali manžele častěji, ale nebylo to pravidlem. Romské dívky se tedy zpravidla nevdávaly z romantické lásky, ale byly poslušny příkazu své rodiny. Úkolem dcer bylo uzavřít dobré a uvážlivé manželství, a tím spojit dvě rodiny, aby byla ještě více zvýšena rodinná prestiž. Takto smluvená svatba se mohla odehrát pouze mezi rodinami, které byly materiálně na stejné úrovni, v přátelském vztahu a se sňatkem souhlasili oba otcové. Výjimečně se stávalo, že se do sebe chlapec s dívkou zamilovali proti vůli rodičů, ale to s sebou neslo vždy konflikty mezi rodinami. Pokud však strávili zamilovaní společnou noc, nezbývala jiná možnost, než sňatek uskutečnit. Rodiny jim většinou odpustili, ale před tím je museli veřejně potrestat pro výstrahu, aby si to ostatní mladí rozmysleli. Za tento přestupek nejsou členové rodiny vyloučení z komunity, pouze trestáni. Ostrakizování je pro Roma největším trestem, bývá spojeno s incestem. Toto mezikulturní tabu platí i mezi Romy a jeho porušení bývá velice odsuzováno. Po dohodnutí otců se mohl uskutečnit zásnubní obřad - ”mangavipen”. Oba mladí v doprovodu svých rodičů si před dalšími svědky slíbili vzájemnou věrnost až do smrti. Obřadník, nejčastěji vajda - ”čhibalo”, mladým zavázal ruce šátkem, do dlaní nalil víno nebo pálenku, které si mladí z dlaní vypili. Dnes si už většinou ruce nezavazují, jen překříží a novomanželé vypijí vzájemně obsah partnerova pohárku a políbí se. Od této chvíle byli romským společenstvím považováni za manžele, kteří spolu mohou žít a plodit děti. Občanskou nebo církevní svatbu - ”bijav” měli až po několika letech, když už spolu měli jedno dvě děti. Oslava svatby a především pohoštění přítomných s tím spojené, bývalo a je dosud finančně často velmi náročné a rodina na ně musí našetřit. Do tohoto obřadu se postupně dostávaly prvky zvyklostí majoritní společnosti. Z nich snad nejvíce je rozšířené vybírání peněz pro manžele. Dnes má například u olašských Romů tento zvyk pevný řád, kdy je výše finanční částky určována stupněm příbuznosti a postavením dárce a je otázkou prestiže jednotlivce nebo rodiny, která částku vkládá. Účastníci svatby se o tom dozvídají z hlasitého vyvolávání částky společně se jménem dárce. 14) Uzavřené manželství bylo na celý život. Rozchod byl výjimečný a byl povolen pouze v případě neplodnosti či nevěry ženy. Pokud se po několika letech nenarodilo dítě, muž manželku mohl opustit. Neplodnost byla pro romskou ženu největší trest, neboť nemohla splnit svou životní roli - být dobrou matkou, a tedy i manželkou. Taková žena byla všemi opovrhovaná a nikdo by neměl mít manželovi za zlé, když ji opustí. Existovalo mnoho kouzel, jak neplodnost odstranit. Neplodná žena měla například jíst byliny utržené na hrobě ženy, která po porodu zemřela na horečku omladnic, jiným kouzlem se zcela jasnou symbolikou bylo vdechnutí obsahu vajíčka manželem do úst ženy, která celý obsah spolkla. Ženy věřily i v sílu úplňku a jedly byliny natrhané o půlnoci za úplňku. S touhou po co největším počtu dětí, která vyplývá z životní nutnosti rodů mít, co největší počet potomků, souvisela i neexistence potratů. Také pokud byla žena manželovi nevěrná, mohl ji opustit. Jestliže ji muž neopustil, musel ji alespoň veřejně potrestat (ostříhat vlasy, zbít...). Nevěra ženy bylo závažné provinění. S mužskou nevěrou to bylo jinak. Zvyšovala mužovu prestiž a někdy se jí manželky chlubily a dokazovaly tak mužovy kvality. Když si byla žena jistá, že je těhotná, oznámila tuto radostnou novinu nejprve ženám v rodině a teprve poté svému manželovi. Od tohoto okamžiku se musela řídit ”pravidly na ochranu plodu”, jež jsou vzhledem k víře velmi přísná, a žena tedy byla vystavena různým omezením: nesměla se například dívat na tělesně postižené lidi, na ošklivá a magicky zneužitelná zvířata (hlavně plazy), na zesnulého, apod. Do poslední chvíle však pracovala, a když přišla její hodinka, manžel vyburcoval sousedy a zavolal porodní bábu, která měla nejen funkci porodníka, ale i funkci magickou. Než ustřihla a zavázala pupeční šňůru, připravila rodičce kouzelný nápoj proti démonům, kteří by mohli do novorozeného dítěte vskočit, někdy zapalovala před domem či stanem oheň, aby je zahnala. Potom se čekalo na oficiální křest, neboť do té doby byl novorozenec vystaven působení zlých sil, po křtu zlé síly už děťátku ublížit nemohly. Za zlé síly byly považovány duše matek zemřelých nebo žen, které porodily mrtvé dítě a tyto duše si chodily vybírat jiné dítě. Obranou proti zlé síle - ”gul´i daj” byly různé ochranné předměty vložené do postýlky pod peřinku a červená stužka na zapěstí dítěte. Budoucnost dítěte se určovala například podle dnů, kdy se narodilo (obecně šťastným dnem byla sobota), denní doby (např. dítěti narozenému po západu slunce se prorokoval krátký život). Obecně se za štěstí považovalo, když se v rodině narodilo dítě se světlejší pletí a málo výraznými antropologickými rysy. Taková dívka byla považována za krásnou - zatímco v majoritní společnosti je označení dívky nebo ženy za husu chápáno zcela jednoznačně vulgárně, u Romů byla přezdívka - ”papin, papiňori” (husa, husička) častá pro děvčata lichotivá, protože vyjadřovala jejich bělost. Naopak novorozenci s ještě tmavší pletí než bylo v dané komunitě obvyklé, si ji nesli od začátku života jako Kainovo znamení - nebyla jim předpovídána dobrá budoucnost a šťastný život. 15) Křest - ”kirvipen” se konal stejně jako u Neromů vždy v kostele. Ke křtu byla potřeba kmotry nebo kmotra, kteří měli velice důležitou funkci. Romové si brali za druhé kmotry často gádže - sedláky z vesnic, protože to byla jakási záruka, že rodina neumře hlady, pokud se dostanou do nesnází. Kmotr nebo kmotra dávali svému kmotřenci - ”križmo” předmět, který si kmotřenec uchovává po celý život. Dostával je k významnému dni, například, když šel do školy nebo když měl významné narozeniny. Kmotrovstvím se upevňovalo vztahy mezi rodinami. Při křtu dítě dostávalo jméno, obvykle po svém kmotrovi, jednom z rodičů nebo jiném příbuzném, toto jméno bylo však pouze úřední, fungovalo ve styku s neromskou společností a dítě ho častokrát ani nezná. Kromě tohoto jména dítě dostalo další jméno, romské, které se odvozovalo z jeho fyzických či psychických vlastností (Thulo - Tlustý, Kalor´i - Čerňoučká,...), z nějaké události, nebo mohlo být zkomoleninou různých slov, které se dítě snažilo vyslovit apod. Toto romské jméno, které se může během dětství i několikrát změnit, než se definitivně vžije, pak funguje uvnitř romského společenství. Romové tedy většinou vůbec nepoužívají jména, pod kterým jsou zapsáni v matrice a které mají v občanském průkazu. Ve své dospělosti se Romové starali o svou rodinu, zajišťovali dostatek potravy a ošacení a vychovávali své děti. Podle toho, jak byla rodina hmotně zabezpečena, dávala hlava rodiny (muž) najevo, jak je chytrý a jak se dokáže postarat o svoji rodinu, byť peníze sežene jakkoli (mzda za práci, státní podpory sociální péče, podvodem získané peníze apod.). 16)

 

Romská žena a její úloha a postavení

“Murš - murš, džavl´i hinča džuvl´i.”
“Chlap je chlap, ženská je jenom ženská.”

V romské rodině tak jako v české existoval rozdíl mezi rolí muže a ženy. Romská žena byla vychována tak, aby se dokázala o rodinu postarat. Povinností ženy bylo zabezpečit chod domácnosti, vychovávat děti a poslouchat svého muže. Žena měla často ekonomicky důležitější roli, neboť to byla ona, kdo musel zabezpečit přežití rodiny - zajistit jídlo, oblečení. Jídlo musela sehnat jakýmkoli způsobem, buď za vykonání nějaké práce pro gádže - sedláky (vymazávání pecí, práce na poli), sběrem lesních plodů (borůvky, šípky, maliny, aj.) nebo žebráním. Administrativní záležitosti, zejména na sociálních úřadech, zařizuje žena. Postavení ženy se v romské komunitě upevňovalo opakovaným mateřstvím. Děti byly bohatstvím rodiny. Říkalo se, že když měla žena dvě nebo tři děti, že to ještě není žádná matka. 17)

 

Romský muž a jeho úloha a postavení

“O čhave hin zor.”
“V chlapcích je síla.”

Romská rodina si udržela patriarchální řád. Romský muž byl navenek i uvnitř hlavou rodiny, nositelem a ochráncem prestiže rodiny, rozhodoval a nesl odpovědnost za rodinu. V mnoha rodinách byl výdělek muže pouze příležitostný, a tak muž trávil čas sháněním zakázek mimo domov - diskusemi, udržováním dobrých vztahů s příbuznými a přáteli, vyřizováním společenských záležitostí, urovnáváním svárů mezi rodinami.

 

Smíšené manželství

“Džuvl´i bijo murš sar e lavuta vonos, murš bije džuvl´i sar o tover bijo destos.”
“Žena bez muže je jako housle bez smyčce, muž bez ženy je jako sekera bez topůrka.”

U příslušníků střední a mladé generace je viditelný už i posun v deklarovaných a realizovaných postojích k porušení etnické endogamie, jde o výrazný generační problém. V rodinách mladších a mladých Romů, zejména v prostředí České republiky, už teď na rozdíl od minulosti nevystupuje etnická endogamie při výběru partnera jako nepřekročitelná hranice. Stále se u nich zvyšuje procento - podíl smíšených sňatků, dlouhodobých usedlých Romů či naopak slovenský Rom s partnerkou ze skupiny maďarských, německých či českých nebo moravských Romů), tak romsko - ”gádžovských” (s partnerem českým, slovenským, maďarským či třeba s jugoslávským nebo kubánským). Smíšené interetnické sňatky a manželství mají naopak v mnoha romských komunitách vysokou společenskou prestiž (jak se ukázalo při výzkumech na Kladně, v Praze, v Mostu, v regionu Košic, v Českém Krumlově, v Ostravě i jinde). Skutečnost, že romský chlapec nebo dívka byl přijat za člena majoritní společnosti a že jejich partnerství bylo úředně stvrzeno, dává zřejmě některým Romům (hlavně z usedlých, přesídlených do českých a moravských měst, ale i v prostředí slovenském) pocit, že celá jejich rodina teď stojí na vyšším stupni společenského žebříčku než ostatní členové romské komunity. Naopak rodina neromského partnera v mnoha případech toto spojení nepřijme a na základě tradiční negativní averze a předsudkovosti řeší mnohdy takovou situaci nekompromisní exkomunikací svého potomka z rodinného kruhu. Častěji proto v těchto smíšených manželstvích bydlí ”gádžo” pak u rodiny svého romského druha (družky), nebo mají-li mladí manželé vlastní byt, obě rodiny se alespoň zpočátku obvykle nestýkají, mnohdy se ale později vzájemné vztahy zlepší, zejména po narození dítěte a po bližším vzájemném poznání. 18)

 

Romské stáří

“De le phuren pat´iv, bo the jekhvar aveha phuro.”
“Buď poctivý ke starým lidem, i ty budeš jednou starý.”

Díky tomu, že byli Romové tolik orientovaní na svou rodinu, a mladí byli pohromadě se staršími členy rodiny, nacházeli staří lidé uplatnění při výchově vnoučat. Staří lidé byli respektováni jak svými dětmi, tak svými vnoučaty. Mimořádnou pozornost Romové věnovali obyčejům při úmrtí člověka. Dodnes je u nich zachovaná představa, že pro umírajícího si přichází někdo z dříve zesnulých členů rodiny, který u něj zůstává až do pohřbu a odvádí ho na onen svět. Do rakve se vkládají mrtvému jeho osobní předměty, i když jsou hodnotnější: prsteny, náušnice, hodinky, housle, kytara, ale i fajfka, cigarety, brýle, lahvička s alkoholem, karty a pokud byl věřící, tak i modlitební knížka a růženec. Do ruky nebo do kapsy vloží rodina zesnulému peníze (nejčastěji drobné mince). Od chvíle skonu až do pohřbu při něm bdí - vartují. Chování při vartování má svá ustálená pravidla. Hrají se karty, vyprávějí se příhody ze života zesnulého, nesmí se zpívat, tancovat, přiťukávat skleničkami. Každý před vypitím své první skleničky odleje nejdříve trochu na zem - na památku zesnulého. Nějaký čas po pohřbu navštíví nebožtík pozůstalé, aby jim dal najevo, jak byl spokojený se svým pohřbem, svou přítomnost projevuje různými znameními, zvuky, zjevuje se ve snech. Pohřby Romů bývají různě nákladné, okázalé jsou zejména u olašských Romů, kde se můžeme setkat s rakví s proskleným víkem, hrobovou jámou vystlanou vzácnými koberci apod. Když zemřela žena před porodem, dali jí plenky, košilku, nebo i jiné oblečení pro dítě. Dříve bylo také obecně rozšířené zničení veškerého majetku mrtvého (včetně například jeho vozu, případně chatrče), i když měl pro pozůstalé značnou cenu. Nikdo se ale nesměl opít a zpěv a tanec jsou zakázány. V den po pohřbu je potřebné při vynášení truhly z domu zaklepat s ní třikrát o práh - duše z těla zemřelého konečně odjede a už se nevrací domů. Smutek by měla rodina dodržovat celý rok, vdova a dcery zemřelého si dříve ostříhaly vlasy (u některých olašských Romů dodnes), ženská část rodiny chodí v černém a pozůstalí nechodí na zábavy, svatby, apod. Ve výroční dny a v období církevních svátků připravují v rodinách i jídlo, pro zemřelého a na hrob, kromě bohaté květinové výzdoby, dávají rovněž potraviny (například na velikonoce barvená vejce), dnes většinou jen alkohol. 19)

 

Největší problémy Romů

 

Vztah mezi gádži a Romy, rasismus a diskriminace Romů

“Ruv furt lela pala bakres, gadžo furt lela palal Romes.”
“Vlk nikdy nepřestane honit beránka a gádžo nepřestane pronásledovat Roma.”

Protiromský rasismus má v Evropě starou tradici. Už našim středověkým předkům se zdálo, že mají ošklivou postavu, že jsou příliš černí, jejich zvyky se jim jevily odpudivé a celé chování bezbožné. Na Slovensku se věřilo, že kainovské toulání těchto ”černých farahúnů” po světě je trestem za to, že ukovali hřebíky pro ukřižování Krista. Dokud Romové kočovali, bývalo zvykem vštěpovat rasistické předsudky už nejmenším dětem: “Když budeš zlobit, seberou tě cikáni!” Dnes slyší děti v rodinách většinou ”jen” věčné nenávistné řeči, většinou bez zmínky o tom, že to jsou také lidé, kteří byli, jak praví americká ústava, ”stvořeni jako rovní” - i nám, gádžům. 20) Romové se neustále setkávají s bariérou předsudků, s podceňováním, s odstupem nebo někdy i s přímými projevy společenské či rasové diskriminace. Není pak divu, že nesetkají-li se s pomocnou rukou, přátelskou radou a pochopením, vytváří se u mnohých z nich další obranné mechanismy a Romové se obracejí někdy opět i k opačnému, negativnímu chování, jsou tedy zaháněni znovu do izolace, ale do izolace společenské. A ta mívá důsledky ještě horší. Jedním z nich je i skutečnost, že někteří se potom opět začínají zcela pochopitelně za svůj cikánský původ stydět, někteří se dodnes k němu nechtějí hlásit, nebo úmyslně nehovoří se svými dětmi romsky, distancují se od ”těch špatných” (místo aby jim pomohli ke změně života), mladé dívky a ženy si mnohdy odbarvují své černé vlasy v domnění, že nebudou pak už považovány za ”Cikánky”. Ústav pro výzkum veřejného mínění v Praze provedl u neromské veřejnosti v roce 1970 - 71 výzkum “Mínění o Cikánech a o řešení cikánské otázky”, jehož výsledky byly ”šokem” a nesměly být tehdy publikovány. Ukázaly vysokou míru předsudkovosti a sociální distance: jen 15 % z 1375 dotázaných vyjádřilo pozitivní postoj vůči Romům, 50 % postoj neutrální a 35 % vyjádřilo postoj zcela odmítavý, negativní (na Slovensku to byla celá polovina dotázaných). Představy, které dotázání o Romech, jejich místě ve společnosti, životě a povaze tehdy měli, tvoří ucelený, vnitřně spjatý systém, který má tradičně stereotypní charakter a jen nepatrně souvisí s objektivní informovaností o Romech, rozsahem osobní zkušenosti s nimi. Zkreslené představy o romské odlišnosti, charakterizované podle 80 % dotázaných především negativními rysy (jako je hlučnost, nedostatek hygieny, agresivita, lenost a alkoholismus), převažují podle nich nad rysy pozitivními (společenskost, veselost, péče o rodinu a láska k dětem, láska k hudbě, odvaha), ty vyjádřilo pouze 20 % lidí, kteří nemohou vyvážit tento celkově negativní obraz ”Cikánů” - Romů. 21) Oblast současných vzájemných vztahů mezi Romy a Neromy, určovaná stále do značné míry etnickými stereotypy a předpojatostí, antipatiemi, nedůvěrou a nevraživostí na obou stranách až po vážné projevy rasové diskriminace vůči Romům v současnosti ze strany skinheadů a nejen jich, se v posledních letech spíše tedy zhoršuje než naopak. Stav, v jakém tyto kontakty jsou, ovlivňuje jak současná, tak i předchozí historická zkušenost a zejména rozdílnost hodnotových orientací příslušníků té které skupiny - tedy konkrétních jednotlivců, stereotypní předsudky přetrvávají však vzhledem k celku, byť třeba nejsou racionálně podloženy. 22) Současný český etnocentrismus reprezentuje především hnutí skinheads, které má své paralely v dalších evropských zemích, mimo jiné i v Německu, přestože v jeho západní části byla mládež od porážky nacismu po celé generace velmi důsledně vychovávána v duchu demokracie a tolerance. Psychologickým zdrojem těchto hnutí je především složitost současného světa a duchovní krize konzumem posedlého Západu. Nezralý mladý člověk, hledající jednoduchá řešení, snadno podléhá demagogům, kteří mu předkládají černobílý obraz světa a nabízejí mu, aby se zúčastnil energických agresivních akcí k jeho zlepšení. Negativní či kriminální projevy části Romů bývají zobecňovány. Výrazně záporné postoje k Romům mnohdy uzavírají či znesnadňují cestu ke správnému soužití lidí dvou odlišných kultur, s potřebnou mírou tolerantnosti a minima vzájemné úcty, na straně druhé pak u Romů zákonitě vyvolávají často i záporné reakce, které jsou mnohdy příčinou tak kritizovaných sociálně patologických jevů. V posledních letech narůstají však i stereotypy a negativní postoje některých Romů naopak vůči ”gádžům”, takže dochází k určitému začarovanému kruhu - k nesprávným názorům a ke zvýraznění pomyslné, ale často citelné čáry ”my a oni” - či ”oni a my”. Dodnes se však vyskytují problémy společenské diskriminace Romů (mnohde je jim zakázán či znemožňován vstup na taneční zábavy, do kaváren, jiných veřejných místností bez ohledu na značnou rozdílnost v chování Romů). Nesetkají-li se s pochopením a pomocnou rukou (nyní již pomocí i zástupců vlastních stran a organizací za stigmatizující. Vychází-li snahy po změně z pocitu společenské méněcennosti v souvislosti s romským původem, za který se mnozí stydí, mívají obvykle negativní důsledky, deformující celou osobnost jednotlivce či celé rodiny. Pocit etnické či už národnostní svébytnosti by měl vést k identifikování se s romstvím a jako s pozitivní kulturní a lidskou hodnotou - tedy u převahy Romů, kteří se již dříve nerozhodli pro cestu své spontánní asimilace. Diskriminace Romů je u nás běžná. Trestní zákon ji nepostihuje, stanoví trest pouze za veřejné vyzývání k ní, přičemž veřejností se rozumí přítomnost více než tří svědků. Diskriminaci lze postihnout pouze jako přestupek, a to ještě spíše jen teoreticky. Číšníka, který neobslouží Roma a jemuž nelze dokázat, že důvodem bylo právě jeho romství, nelze postihnout vůbec. Ale i když se mu diskriminace prokáže, je možnost použít proti němu nějakých sankcí velmi neurčitá. 23) Romové jsou ve své rozhodující většině očividně po mnoha stránkách v nevýhodě proti gádžům. Jejich možnosti tvořivě se uplatnit, zajistit svou existenci, vzdělávat se a žít v této zemi pokojně a beze strachu nejsou zřejmě rovnocenné možnostem gádžů. Současná pozice Romů je velmi komplikovaná a nesnadná. Mnozí z nich ještě nechápou svět, do kterého se dostali. Jsou stále pod určitým tlakem většinové - majoritní společnosti a podvědomě si vytváří jako obranu jakýsi svůj protitlak. Dřívější opora rodu zde přitom většinou už není, vnitřní struktura romského společenství, jeho zákony a normy již jsou často (s výjimkou skupin olašských) rozbity. Konflikty mezi nimi a většinovou populací vznikají i na základě rozdílných a kvalitativně různých projevů vědomí obou skupin. Ve vytváření tohoto skupinového vědomí hrají významnou roli v historickém vývoji vzniklá pravidla rozhodování, která vychází z odlišného chápání životních hodnot. A právě tuto odlišnost vědomí a tím obou kultur je třeba chápat a tolerovat. 24)

 

Osobní a národní identita Romů

“Te pes Rom dochudel pre kajso than sar gadžo, mek goreder dikhel opral pre Romende sar oda gadžo.”
“Když se Rom dostane na stejné místo jako gádžo, podceňuje ostatní Romy ještě hůře než ten gádžo.”

Rom se často tělesně liší od gádžů tak málo, že na něm jeho původ nikdo nepozná a on má fakticky volbu, zda Romem být chce, či nechce. Ale i Rom s typickou pletí a neméně typickou fyziognomií se může snažit odpoutat od svého národa, opustit jeho těžký úděl. Někteří Romové si např. nechávají úředně změnit jméno na typicky gádžovské, jiní se přestávají s Romy stýkat, opouštějí rodnou řeč a zvyky, hledají ”bílého” partnera i za cenu toho, že bude člověk, který je mezi svými málo oceněn, ženy hyzdí svou krásu odbarvováním vlasů atd. Klíma uvádí, že velká část mladých Romů - zejména se to týká celé poloviny dívek - není identifikována se svým romstvím. Zřeknutí se vlastního romství může vést k tomu, že se Rom snaží zdůraznit své nové ”gádžovství” ještě větší distancí od svého ”bývalého” národa, než jakou projevují gádžové. Tak tomu bývá u romských policistů: aby získali přízeň svých kolegů jsou na Romy ”horší než gádžo”. Smíšená manželství jsou jistě velkým přínosem k pokojnému a vstřícnému soužití mezi Romy a gádži, zároveň však oslabují romskou identitu. Děti, které se z nich narodí, se mohou tvrdě rozhodovat pro gádžovství a pocítí pak silnou potřebu distancovat se od toho z rodičů, který je Romem. Pro romskou identitu má romština jako řeč písní, příběhů a lidové moudrosti uložené v příslovích, jako je jazyk milostného dialogu a obřadů, jež vyjadřují lidskou důstojnost, i jako jazyk modlitby nejvyšší hodnotu. Úsilí o její zachování, obohacení a kultivaci je proto třeba co nejvíce podporovat. Měly by se jí učit i ty romské děti, pro něž romština není mateřským jazykem. 25) Pro průměrného gádže je dnes Rom stále více v podstatě jen snědý asociál, jemuž nelze důvěřovat, od něhož je nutno očekávat hlavně násilí, lež a krádež, člověk na jedné straně mazaný, na druhé straně dětinský, neschopný plánovat a dbát na vlastní dlouhodobý zájem, nevzdělaný, nespolehlivý, líný, špinavý a poživačný primitiv. Čím je tento stereotyp silnější (a média, včetně veřejnoprávních, ho agilně posilují), tím více má charakter sebenaplňujícího proroctví. Druhou, méně zřetelnou, ne tak jasně uvědomovanou složkou či vrstvou gádžovského obrazu romství je - svoboda, resp. nevázanost. Romové nejsou spoutáni našimi běžnými konvencemi, odmítají chomout píchaček. Romský dělník - pokud vůbec přijme zaměstnání - jde do práce jen tehdy, když se mu chce, a ani své děti nenutí chodit pravidělně do školy. Jde spát, když je ospalý, vstane, když se probudí, jí a pije, kdy má chuť. Rom nebrzdí své city ani sexuální impuls, neztišuje hlas z ohledu na sousedy, nedusí v sobě vztek. Je mu cizí pokora před byrokratem, když na to přijde, pohrozí mu pěstí nebo nožem. Pohrdá naší puntičkářskou hygienou i medicínskými skrupulemi. Obraz Romů o sobě samých, o svém národě, nevyhnutelně obsahuje vědomí křivdy. “My jsme ti, kterým se vždycky křivdilo a křivdí se jim pořád.” Situace, ve které dnes Romové jsou, zejména vinou sociální mediální politiky státu je velmi zlá, je vlastně pokračováním útlaku, který Romy stíhal - s přestávkami - po celou dobu jejich bludné pouti Evropou. Sociální psychologie uvádí, že příslušníci dlouhodobě utlačované a pohrdané menšiny mají sklon převzít negativní obraz, který o nich má většina. Tím vzniká jakýsi skupinový komplex méněcennosti, pohrdání sebou samým, dokonce nenávisti k sobě a k vlastnímu lidu. Bylo by překvapující, kdyby se Romové mohli této strašné zákonitosti vymknout. Musíme tedy předpokládat, že nejhlubší, vytěsněná, nevědomá vrstva vlastní identity našich Romů je vyjádřena slovy ”gádžové mají pravdu, my černí jsme k ničemu a nikdy to nebude jinak...” Destruktivní slepá síla takového ”podzemního” komplexu je nesmírná. Žijeme na sopce. 26)

 

Nezaměstnanost a podpory Romů

“Barval´i pan lovenca, čoripen gil´enca pherasenca.”
“Bohatství jsou peníze, chudoba písně a žerty.”

Nezaměstnanost Romů se dle lokalit pohybuje od 50 % až do 95 %. Míra nezaměstnanosti v romské komunitě je 3,4krát vyšší (18,9 %) než v majoritní společnosti (5,5 %). Ve srovnání s ostatními obtížně umístitelnými skupinami dosahují vyššího podílu na celkovém počtu evidovaných uchazečů o zaměstnání občané se sníženou pracovní schopností (14,9 %) a absolventi škol (13,2 %). Základní otázkou při řešení problému nezaměstnanosti Romů zůstává vzdělávání. 27) Nízká kvalifikační struktura romského obyvatelstva je všeobecně známá, vyplývá z řady příčin, přičemž k nejdůležitějším patří: přístup tradiční romské komunity ke vzdělání jako takovému, neboť během staletí neumožňoval kočovný způsob ”života štvanců” podmínky k jeho realizaci; předurčenost příslušníků romské komunity na pomocné, nekvalifikované a méně kvalifikované práce s nižším finančním ohodnocením, která sama o sobě posilovala jejich již tak nízký sociální status a nevytvářela tlak na získání vzdělání; zařazení v podnikové hierarchii na nejnižší okrajovou pozici nemotivovalo zaměstnané Romy k dalšímu vzdělávání pro zvýšení svého sociálního statusu v rámci podniku, se kterým se často neztotožňovali; komunikační, jazyková bariéra příslušníků romské komunity, kteří většinou neznají nezbytnou českou odbornou terminologii. Nízká vzdělanostní a kvalifikační úroveň brání příslušníkům romské komunity v rovnoměrném rozptylu v sociální a profesní struktuře společnosti a vzniku rovnocenných interetnických vztahů. Současně omezuje jejich kontakty s jedinci ze stejného sociálního prostředí, tj. s nejnižší sociální vrstvou majoritní společnosti. Nízká kvalifikační úroveň patří mezi největší handicapy, trvale ohrožuje romské pracovníky nezaměstnaností a vede ke stále klesajícímu reálnému příjmu. Je často oprávněným důvodem jak k uvolňování pracovníků, tak k odmítání zájemců na volná pracovní místa. Někdy může být nízká kvalifikace záminkou k nepřijetí do zaměstnání, jež má ve skutečnosti rasový podtext, který je pak v podstatě nepostižitelný. Získání kvalifikace dospělé romské populace, hrazené státem nebo různými občanskými sdruženími a nadacemi, se zaměřuje zejména na funkce v sociální sféře (romský poradce, romský asistent), ve školské sféře (romský učitel, romský poradce) někdy i v bezpečnostní sféře (romský poddůstojník nebo praporčík, romský strážný nebo i policista), kde je perspektiva jistoty, trvalého zaměstnání a minima xenofobních projevů. 28) Jednou z dalších forem diskriminace při přijímání do zaměstnání je, že je sice nabídnut pracovní poměr, ale za tak nepříznivých platových nebo pracovních podmínek, že uchazeč nemůže nabídku přijmout. 29) Nemalou úlohu při zaměstnávání Romů hraje i celkově zhoršený zdravotní stav romské populace ve srovnání s průměrným zdravotním stavem obyvatelstva. V oblasti zaměstnanosti se poskytování sociálních dávek projevuje demotivačně, zejména u nízkopříjmových skupin obyvatelstva a ovlivňuje tak jejich chování na trhu práce. Názor, že je třeba revidovat v současné době demotivační charakter sociálních dávek, aby byly v optimální korelaci jak s hmotným zabezpečením uchazečů o zaměstnání, tak s příjmovou stránkou nízkopříjmových skupin obyvatelstva, musí být doplněn řadou doprovodných opatření. Je třeba si uvědomit, že nízkopříjmové skupiny obyvatelstva se svou nízkou kvalifikací vykonávají převážně pomocné pracovní činnosti často sezónního charakteru, jejich příjem je nejen nízký ve srovnání s většinou obyvatelstva, ale i nepravidelný. Sociální dávky pak mohou případně vyrovnávat mzdové výkyvy a současně navyšováním finančních prostředků udržovat takovou úroveň nízkopříjmových vrstev obyvatelstva, která odpovídá jejich sice nízkému, ale přece jenom určitému sociálnímu statusu. V případě, že není dlouhodobé pracovní zařazení pro nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, ztrácejí tito občané postupně nejen pracovní návyky, ale i chuť často bezúspěšně ”shánět” práci. Dávají pak přednost jiným ”snazším” finančním zdrojům, mezi které patří i dávky sociálního zabezpečení. 30) Účinným podnětem k usilovnějšímu hledání práce by bylo, kdyby nezaměstnaní dostávali (podobně jako v USA) - místo peněz platební kartu použitelnou jen na nákup potravin, případně zboží denní potřeby. Také ochrana dětí před parazitním chováním rodičů, kteří je okrádají o spravedlivý podíl na sociálních dávkách, by zde měla pozitivní efekt. 31)

 

Jak bydlí Romové

“Te man nane, joj man dela, te la nane, me la dava.”
“Když nemám já, dá mi ona, když nemá ona, dám jí já.”

Bydlet v bytech nám připadá jednoduché, ale že to zase tak jednoduché není, o tom se mohli Romové přesvědčit, když se náhle ocitli v nových bytech na sídlištích. Početné rodiny byly v rámci programu likvidace osad převezeny do městských panelových bytů a musely ze dne na den začít žít s jinou kulturou. Devastace bytového fondu jeho romskými obyvateli, o které tak často čteme v novinách, je důsledkem vztahu k jejich ”domu”. Chanov byl postaven jako vzorové sídliště, kde měli najít nový domov lidé ze starého Mostu, který byl ”obětován” těžbě hnědého uhlí. Zpočátku v něm žili společně Romové s Čechy, ale podle starosty Mostu se slušní Romové a Češi odstěhovali, protože to na chanovském sídlišti nemohli vydržet. Úřady tam ovšem začaly stěhovat další romské rodiny, takže nakonec z toho bylo romské sídliště. A pak tam začalo migrovat příbuzenstvo Romů ze Slovenska. Ti lidé byli zvyklí žít v osadách, často skutečně v primitivním prostředí, a současná kultura bydlení jim byla cizí. Začalo se to tam postupně devastovat. V současnosti bydlí oficiálně v Chanově 1 300 Romů. Možná i dva tisíce. Podle úředníků jsou nespočitatelní. Málokomu z nich se v Chanově líbí, většina by chtěla odejít, ale nemají kam a také vědí, že život pohromadě dává Romům pocit síly. Kolem nich je nepřátelský svět bílých - skinů, policajtů, úředníků. Běžný obyvatel Chanova má nanejvýš ukončené základní vzdělání a je dlouhodobě bez práce (na Mostecku je nejvyšší nezaměstnanost v republice, takže je minimální šance, že by někdo zaměstnal občana tmavší pleti) a odkázán na finanční pomoc státu. Místní Romové však na pohled chudě nevypadají. Chodí dobře oblečeni, za mnoha okny je satelit, před domy stojí postarší auta. O zdroji svých příjmů však většinou nemluví. Nájem neplatí v Chanově snad nikdo, a tak se úřady rozhodly strhávat část nájemného přímo ze sociálních dávek. Jaká je budoucnost chanovského sídliště? Většina nadějí je vkládána právě do dětí, protože nyní žijí chanovští Romové v začarovaném kruhu - nulová kvalifikace, nezaměstnanost, ztráta perspektiv, drogy, dluhy, úpadek zájmu o rodinu, krádeže ve vlastní komunitě. 32)

 

Vzdělanost Romů

“Každé dítě bez ohledu na příslušnost k národu, rase či náboženskému vyznání má právo na vzdělání. které má být zaměřeno na plný rozvoj jeho osobnosti.”(OSN Charta lidských práv - 10. 2. 1948) 33)

Školní vzdělanost stojí v hodnotovém žebříčku Romů hluboko pod touhou získat, co nejvíc peněz a alespoň hmotně se vyrovnat gádžům. Je to ale způsobeno tím, že škola Romům neposkytuje to, co by od ní očekávali, nerespektuje jejich jazyk ani rozdílné kulturní a sociální podmínky. Většina rodičů nemůže dětem, které nezvládají školu, pomáhat, protože učivo sami nezvládají. Romští rodiče jsou navíc přesvědčeni, že jejich děti si v životě poradí stejně dobře jako děti, které absolvovaly povinnou školní docházku. 34) Dítě, vychovávané bez příkazů a trestů, není připravené podřídit se příkazům a nařízením. Nechápe, že musí být z věkových důvodů odděleno od starších sourozenců, že nemůže plně vyjádřit své intenzivní city a že musí své konání ovládat. Romské dítě nikdy netrpělo žádným nadbytkem. Romové se dělili nejen o chleba, ale i o názory. Ale ve škole se najednou po dítěti chce, aby pracovalo samostatně. Aby nenapovídalo a nenechalo si napovídat. Romské dítě není obvykle zvyklé na žádný denní režim, má více volnosti, více si určuje, co bude ve svém volném čase dělat. Romské děti si doma nemalují a nekreslí, nemají tolik hraček, stavebnic, skládaček, které by zdokonalovaly jejich jemnou motoriku a na kterých by se učily různým dovednostem a logickému myšlení. Romské děti neumí zacházet s knížkami, neznají pojmy, se kterými se jinde než v knihách malé dítě nesetká. 35) V praxi se často setkáme s šestiletým romským dítětem, jehož vědomosti o světě kolem něj budou překvapivě malé, ani básničku neřekne, zato ale bezpečně pozná hodnotu mincí i bankovek, které mu ukážete, a řekne vám, co si za tu nebo onu můžete v samoobsluze koupit. 36) Umísťování dětí do mateřské školy nemá v romských rodinách tradici. Důvody jsou jednak ekonomické, jednak rodiče necítí potřebu děti do školky posílat. Vzhledem k tomu, že do mateřské školy chodí jen mizivé procento romských dětí, zřizují se v regionech s větším počtem Romů přípravné, tzv. nulté ročníky určené pro romské i neromské děti ve věku těsně předškolním, příp. pro děti s odloženou školní docházkou, u nichž nutno po nástupu do školy počítat s potížemi. Funkce těchto ročníků je přibližně tatáž jako funkce mateřské školy. Odhaduje se, že více než 80 % dětí z romské populace navštěvuje zvláštní školu. Ze základní do zvláštní školy jsou romské děti přiřazovány 28krát častěji, než ostatní děti. Děti, které se udrží na základní škole, ale 14krát častěji propadají, což v praxi znamená, že značné procento dětí z této skupiny vychází ze základní školy v šestém, sedmém a osmém ročníku a proto nemají žádnou šanci přihlásit se do učebního oboru. Zůstávají doma v rodině na sociální podpoře a jedinou možností uplatnění pro ně je práce načerno. Poměrně lépe jsou na tom děti, které vyjdou z 9. ročníku zvláštní školy a nastoupí do učení na speciálních oborech pro děti ze zvláštních škol. 37) Pro emocivitu romského dítěte je charakteristická snadná vzrušivost, impulsivnost a výbušnost. Mnohdy se vyznačuje i větší intenzitou prožívaných emocí. Tato temperamentní odlišnost je podmíněna geneticky. Problémem je skutečnost, že Romové nedokáží své emoční projevy dostatečně ovládat. Potřebují častější přestávky, při nichž si mohou zacvičit, zakřičet či zazpívat. Při výuce jim vyhovuje dramatizace a technika hraní rolí. 38) V prvních ročnících základní školy bývají romské děti vůči učitelům milé až přítulné, poddajné a ochotné, rády se učí. Přibližně v pátém ročníku však často dochází ke zlomu, který učitelé někdy nazývají ”volání krve”: zhorší se prospěch, dítě začne být vzpurné, ztrácí zájem o školu. Zčásti to lze vysvětlit časně nastupující pubertou, určitou roli může hrát i to, že se zvýrazňují typicky romské fyzické rysy, jimiž je dítě vzhledem k převažující protiromské averzi stigmatizováno. Ještě důležitější patrně je, že v romské komunitě je dítě dříve přibíráno k činnostem dospělých, což kontrastuje s žákovskou rolí ve škole. Kromě toho je látka probírána ve vyšších ročnících jednak náročnější na domácí přípravu, jednak vnímána z hlediska romské komunity jako zbytečná. 39) Jednou z příčin, proč jsou romské děti ve škole pozadu, je také odlišnost vyučovacího jazyka od jejich mateřštiny (tedy jazyka, kterým se mluví doma). Romština by měla mít ve škole své místo vedle češtiny. Romského jazyka můžeme použít jako pomocného při uplatňování zpětné vazby - kontrole, zda dítě správně pochopilo v češtině, zda nám dítě skutečně rozumí, v emocionálně vypjatých situacích nebo zprostředkovaně v písních, pohádkách a hádankách. K tomu je nezbytně nutné, aby měl učitel alespoň základní povědomost o struktuře romštiny. Ideální by bylo, kdyby v našich školách učilo víc romských učitelů nebo pedagogických asistentů, kteří ovládají svůj mateřský jazyk. Děti totiž mnohem lépe spolupracují s rodilým mluvčím, který jim je přece jen blíž. Romštinu můžeme použít i v matematice a naukových předmětech. Jedna kolegyně Heleny Balabánové velmi svérázně vysvětlovala dětem princip sčítání a odčítání a použila romských slov ”pridav” - ”čorava” (přidám - ukradnu). 40) Je důležité budování vztahu mezi školou a celou místní romskou komunitou. Již při zápisu je třeba věnovat romským rodičům vlídnou, trpělivou, ujišťující pozornost a poté udržovat kontakt po celou dobu školní docházky dítěte. Najde-li se čas, je třeba sebrat odvahu i k návštěvě rodiny v jejím bytě. Na druhé straně rodiče by měli být vítáni ve škole. Cílem sociální činnosti školy je získat důvěru dětí, ale také jejich rodičů. Je velmi podstatné, aby do školy rádi chodili i rodiče žáků. Podmínkou je, že se bude personál školy k rodičům svých žáků chovat jako k sobě rovným partnerům. Zní to jako banalita, ale není tomu vždycky tak. 41) Gádžovští rodiče často vedou své děti k tomu, aby se distancovaly od romských spolužáků. Proto se romské dítě setká s tím, že se od něj druzí štítivě odtahují, například při tělesné výchově, nechtějí vedle něj sedět atd. 42)
 

 
Poznámky
 
1. Muzeum romské kultury. Romové - Tradice a současnost.1.vyd. Brno: SVAN, 1999, s. 15.
 
 
3. Říčan, P. S Romy žít budeme - jde o to jak. Praha: Portál, 1998, s. 46.
 
4. Urbánková, E. Úloha rodina a školy ve výchovně vzdělávacím procesu romského žáka. Brno:
Institut mezioborových studií, Závěrečná práce DPS, 2001.
 
 
6. Horváthová, J. Základní informace o dějinách a kultuře Romů. Praha: MŠMT, 1998, s. 12.
 
7. Lacková, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997, s. 83 – 84.
 
8. Lacková, E. Tamtéž, s. 102.
 
 
10. Bulletin č. 60. Federace dětských domovů. Praha: Min. práce a soc. věcí ČSR, 1981.
 
11. Říčan, P. Tamtéž, s. 104.
 
12. Davidová, E. Cesty Romů 1945 - 1990. Olomouc: UP, 1995, s. 106.
 
13. Říčan, P. Tamtéž, s. 103.
 
14. Muzeum romské kultury. Romové - Tradice a současnost. Brno, s. 56.
 
15. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 57.
 
 
17. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 53.
 
18. Davidová, E. Tamtéž, s. 174.
 
19. Muzeum romské kultury. Tamtéž, s. 57.
 
20. Říčan, P. Tamtéž. s. 68.
 
21. Davidová, E. Tamtéž, s. 179 – 180.
 
22. Davidová, E. Tamtéž, s. 184.
 
23. Říčan, P. Tamtéž, s. 70 – 71.
 
24. Davidová, E. Tamtéž, s. 184 – 185.
 
25. Horváthová, J. Tamtéž, s. 33.
 
26. Říčan, P. Tamtéž, s. 93 – 94.
 
27. Horváthová, J. Tamtéž, s. 33.
 
28. Socioklub. Romové v České republice. Praha, 1999, s. 359 – 360.
 
29. Říčan, P. Tamtéž, s. 71.
 
30. Socioklub. Tamtéž, s. 363 - 364
 
31. Říčan, P. Tamtéž, s. 77.
 
 
33. Balabánová. H. Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí. Praha: MENT, 1995, s. 2.
 
 
35. Burjanek, A. Úskalí školního vzdělávání romských dětí. Brno: Fakulta soc. studií, Oborová
práce, 2000.
 
36. Balabánová, H. Tamtéž, s. 11
 
37. Bulletin 60. Tamtéž.
 
38. Říčan, P. Tamtéž, s. 107.
 
39. Říčan, P. Tamtéž, s. 115.
 
40. Balabánová, H. Tamtéž, s. 13.
 
41. Balabánová, H. Tamtéž, s. 6.
 
42. Říčan, P. Tamtéž, s. 116.
 
Bibliografie
 
  1. Muzeum romské kultury. Romové - Tradice a současnost.1.vyd. Brno: SVAN, 1999, s. 92. ISBN 80-859556-14-4.
  2. Říčan, P. S Romy žít budeme - jde o to jak. Praha: Portál, 1998.
  3. Urbánková, E. Úloha rodina a školy ve výchovně vzdělávacím procesu romského žáka. Brno: Institut mezioborových studií, Závěrečná práce DPS, 2001.
  4. Horváthová, J. Základní informace o dějinách a kultuře Romů. Praha: MŠMT, 1998.
  5. Lacková, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997.
  6. Bulletin č. 60. Federace dětských domovů. Praha: Min. práce a soc. věcí ČSR, 1981.
  7. Davidová, E. Cesty Romů 1945 - 1990. Olomouc: UP, 1995. ISBN 80-7067-533-8.
  8. Socioklub. Romové v České republice. Praha, 1999.
  9. Balabánová. H. Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí. Praha: MENT, 1995.


Zdroj: http://www.phil.muni.cz/wupv Ústav pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Zveřejněno se souhlasem autorky.



Zveřejněno se souhlasem autorky.

 

Přiložené soubory

Autor:  
Vložil/a: Tomáš Bohm