Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Svoji práci vnímám jako poslání, dávám do toho celého člověka: Michal Hegr

​Michal Hegr je ředitelem Stojanova gymnázia Velehrad. Je ženatý, má dvě děti. Svůj volný čas tráví nejvíce s rodinou, rád jezdí na kole, lyžuje a běhá.

Pane Hegre, můžete stručně shrnout vaši dosavadní profesní cestu?

Na začátku bylo neurčité rozhodnutí, zda se vydat technickým, či pedagogickým směrem. Nakonec jsem se rozhodl pro pedagogiku. Jsem za to rád, i když během života jsem si několikrát myslel, že by ze mě byl dobrý stavař. Nebo i dobrý lékař, protože anatomie a fyziologie mě nejvíc bavily. Po studiích jsem šel na vojnu, což byla pro mě úžasná škola, kdy si člověk uvědomí, že existuje určitý systém, který za něj rozhoduje a vždycky má páku, jak ho srazit na kolena. Že se člověk musí přizpůsobit a dělat věci, jak se to po něm chce. To může být do života docela užitečné. Po vojně jsem nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, tam jsem strávil dva hezké roky. Setkal jsem se s odlišným přístupem učitelů i žáků z církevního prostředí. Poté jsem se oženil, narodil se nám syn odstěhoval jsem se a nastoupil do Strážnice na soukromou hotelovku, kde jsem se setkal s žáky, které nebylo lehké vzdělávat. Vyučoval jsem také na Technickém lyceu ve Strážnici, kde jsem zažil ředitele, který je mým příkladem, jak věci nikdy nedělat. Neskutečný strach, utrpení, učitelé se báli na chodbě pozdravit, bavit se spolu. Takto jsem tam dva roky přežíval.
 
Po dvou letech jsem odešel a dostal jsem se na Gymnázium do Hodonína, kde jsem strávil pět let. Opět cenná zkušenost, škola lpěla na minulosti, stagnovala. Mladí lidé nedostali prostor, žádná nová aktivita nebyla vítána. Tam jsem zjistil, že vzdělávání nestačí. Studenti sice dostali klasické vzdělání, ale přesto byli nespokojeni a prahli po aktivitách, změně, větší podpoře. Poté jsem se dostal na velehradské gymnázium. Nepocházím z věřící rodiny, víru jsem získal v dospělosti, a proto je pro mě obtížnější být představeným církevní školy, pořád se učím a postupně vrůstám do prostředí.
 
Říkal jste, že pouze vzdělávání v dnešní době nestačí, že žáci prahnou po dalších smysluplných aktivitách. Co vlastně chtějí, po čem podle vás touží?
 
Určitě nechtějí, aby před nimi stál kantor, co jim předává informace, které si oni budou jen zapisovat, tiše sedět. Ale aby před nimi stál kantor, co je pro ně autoritou, do určité míry i partnerem. Který jim dá příležitosti a docela velký prostor k tomu, aby mohli fungovat. Studenti jsou dnes strašně líní, ale touží po tom, aby je někdo zaúkoloval a dal jim možnost vyniknout. Často to vypadá, že se jim nic nechce, všechno je pro ně otrava. Ale, když je dokážete zaujmout, nadchnout, zaměstnat, dáte jim silný impuls, budete možná překvapení, co jsou schopni dokázat. Informace, ty si dnes lehce seženou. Učitel by měl být čitelný a především lidský.
 

I nevěřící rodiny jsou schopné vytvořit láskyplné prostředí a zároveň děti pevně vést

Matematika je docela exaktní věda. Co vás přesvědčilo o tom, abyste se začal zabývat duchovními záležitostmi, dokonce se rozhodl ke vstupu do jedné z křesťanských církví?
 
To je jednoduché, na vysoké škole jsem stále cítil, že můj život není úplně naplněný. Najednou potkáte člověka, který je jiný, má své zásady. Jsou pro něho důležité vztahy, o rodičích a životních hodnotách mluví úplně jinak. Ta krásná mladá slečna mě zaujala a stala se později mojí paní. Byla pro mě prvním impulsem pro hledání víry. Tři roky pak trvalo, než jsem byl pokřtěn. Její rodina pro mě byla příkladem života křesťanské rodiny tak, jak má podle mě fungovat. Uvědomuju si ale, že i nevěřící rodiny jsou kolikrát plné lásky a vytváří láskyplné prostředí a zároveň dokážou pevně vést děti. Postupně jsem si rozšiřoval obzory, dostával do širšího farního společenství.
 
Jaké to je být ředitelem církevní školy, v čem je to jiné než být ředitelem běžné školy?
 
Nevím, jestli dovedu posoudit, protože jsem nebyl ředitelem jiné běžné školy. Ani nevím, jestli bych se choval jinak, kdybych byl.
 
Svoji práci cítím jako poslání, dávám do ní celého člověka. Součástí mojí práce je i duchovní život, láska, kterou dávám do všeho, co dělám.
 
Jsou studenti z křesťanských rodin jiní? V čem?
 
Děti z věřících rodin jsou pro mě něčím výjimečné. Formovány křesťanstvím mají v sobě pevně dané hodnoty. I když chtějí být jako ostatní, projevují se stejně, jsou živí a chtějí prožívat naplno své mládí, mají v sobě něco, na co se dá apelovat. Dovedou také krásně rozlišovat mezi dobrem a zlem.
 

Aby to škola dotáhla daleko, musí být v jejím čele lidi, kteří překypují energií

Jakými hodnotami a zásadami se vy sám řídíte při práci i v životě?
 
Snažím se s každým v dobrém domluvit, jednat férově a vytvářet pozitivní atmosféru. Hledám dobrou cestu, způsob, jak překonat jakýkoliv problém. Také si uvědomuju, že spousta věcí vypadá jako malé, ale ve skutečnosti jsou ohromné a vyžadují určitou dávku odvahy. Bez odvahy to určitě nejde.
 
Člověk dělá hodně kopanců. Když vás někdo kritizuje, můžete si být jistí, že on ty kopance bude dělat taky, protože věci vidí ze svého pohledu, neúplně. Má pravdu, že by danou věc udělal líp než my, ale jen tu jednu část, kterou on dokáže vnímat.
 
Činností řídícího pracovníka ve školství je celá řada, co vás na práci těší nejvíce?
 
Do funkce ředitele jsem šel s určitými vizemi, které se snažím naplňovat. Když se mi to daří, mám radost a cítím jakési naplnění. Když dáváte do práce svoje názory, myšlenky, sílu, energii a odezva je pozitivní, tak vás to těší. Většinou je dávkována po kapkách a nic nejde tak rychle, jak by si člověk představoval. Aby to škola dotáhla daleko, musí být podle mě v jejím čele lidi, kteří překypují energií, aby ji mohli posunovat dál.
 
Na začátku mého ředitelování měla škola docela špatnou pověst a měli jsme velký problém s počtem žáků a existenčními otázkami obecně. Bylo potřeba něco udělat, změnit, začít dělat věci jinak. To se nám snad povedlo.
 
Baví mě rozjíždět komplexní projekt osobnostního rozvoje, do kterého budou zapojeni žáci, učitelé a další osoby, kteří nám předají specifické zkušenosti, znalosti. Každý student by měl za čtyři roky studia projít deseti vícedenními kurzy osobnostního rozvoje, absolvovat 10-15 tematických přednášek různého zaměření, strávit zhruba 130 hodin na třídnických hodinách. Přednášejícími budou osobnosti z politického, kulturního života, církevního prostředí, ale i rodiče. Tento projekt chci rozvíjet dál, dává mi velký smysl.
 

Člověk se celý život vnitřně přikrmuje. Buď budeme přikrmovat to dobré, co nás rozvíjí, povznáší, vede dál. Nebo to špatné

Jaké jsou vaše koníčky? Co rád děláte ve volném čase, jak regenerujete své síly?
 
Za celé čtyři roky jsem postupně své koníčky opustil, nezbývá mi čas téměř na nic. A když nějaký mám, trávím ho se svou rodinou. Jako tělocvikář se samozřejmě snažím trávit ho aktivně, na kole, lyžích. Jsou to ale spíš ojedinělé zážitky, moje kondice chřadne. Vím, že je to chyba, měl bych se více věnovat regeneraci. Ale jsem optimista a pořád doufám, že práce bude míň a příští rok to bude mnohem lepší..
 
Je doba adventní, v čem je dobré zabývat se filozofickými, duchovními tématy. A to nejen před Vánoci?
 
V čem je to dobré? Je v nich ukrytá úžasná životní moudrost. Jestli se v životě chceme chovat moudře, je dobré učit se od lidí moudrých a zkušených, kteří už něco prožili. To vyžaduje čas a určité úsilí. Člověk se celý život vnitřně přikrmuje. Buď budeme přikrmovat to dobré, co nás rozvíjí, povznáší a vede dál, nebo to špatné. Když někdy přijdu ze školy, chci si pustit počítač, pak televizi a myslím si, že si odpočinu. Po hodině sledování zjistím, že mi to vůbec nic nedalo, a naopak jsem přikrmil něco, co jsem ani nechtěl. Poučení: Kdybych si vzal knížku, pak bych naprosto v klidu usnul a byl bych připravený na další den.
 
Děkuji za rozhovor.
 
Michal Hegr.jpg

------
Kontakt: Stojanovo gymnázium Velehrad, Velehrad, tel.: 572 571 091, e-mail: gym-velehrad@sgv.cz 
 
Autor:  
Vložil/a: Jana Vodáková