Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Inkluze ano, ale v rozumné míře: Jana Gavendová
​Jana Gavendová je ředitelkou Dětského domova, Mateřské školy, Základní školy a Praktické školy Zlín, která letos získala ocenění MŠMT. Ve volném čase se věnuje se celostní  muzikoterapii, zahrádce, hře na různé hudební nástroje.
 

Jak jste se dostala na pozici ředitelky školy?

Jsem vystudovaná speciální pedagožka, studovala jsem dálkově už při práci učitelky v tehdejší pomocné internátní škole, která sídlila na Hluboké ulici ve Zlíně. Po revoluci skončil ve funkci ředitel a jeho nástupkyně a já jsem absolvovala konkurz. Já jsem byla mladá, navíc s malými dětmi, ale z naivity jsem se přihlásila s podporou mých kolegů, kteří si přáli změnu. No a v současné době pracuji na této pozici už 25 let.

Jaro je tradičně obdobím oceňování pedagogických pracovníků. Za co si myslíte, že jste tu medaili získala Vy?

Popravdě řečeno, když mi zavolali z odboru školství, říkala jsem si, že nemám žádné jubileum, neodcházím do důchodu. Byla jsem překvapená, znejistěla jsem, co se děje.

Čím jsem si ocenění zasloužila? Asi tím, že jsem asi všestranně multifunkční. Že jsem malou baťovskou chaloupku, kterou bylo toto zařízení, rozvinula do dnešní podoby. Po revoluci se oblast pro děti s mentálním postižením začala rozvíjet a tvořit nové systémy. A já jsem u toho vždy chtěla být, protože mě moje práce baví. Zajímalo mě všechno. Jak se nový systém tvoří, jak můžu přispět já a moji kolegové svými zkušenostmi z praxe. Výhodou je, že teď vím, proč dané věci vznikly, byly odsouhlaseny, mohu se dobře v přicházejících změnách orientovat.

Takže u vás bylo ocenění za všestrannost, zájem o dění v oboru..

Ano. Nejspíš i to, že jsme jediné zařízení pro děti s mentálním postižením, které nabízí úplnou nabídku jak škol, tak školských zařízení, školní poradenství a ústavní výchovu pro děti od předškolního věku až po střední školu. Což samozřejmě obnáší to, že se musíme věnovat školské legislativě v širším záběru. Poradenství je samostatný balík turbulentních změn, ústavní výchova má také své zákony a normy. Já se opravdu nenudím.

Naše děti jsou mnohem šťastnější než my, žijí v přítomnosti, podobně jako přírodní národy​

Mají něco společného lidi, kteří pracují ve speciálním školství?

Já už jsem ta starší generace, která může nabídnout zkušenosti. Mladí kolegové zase přinášejí určitý „drajv“ a nové metody práce v dnešním technickém prostředí. Může to být přínosné pro všechny, pokud se chtějí od sebe učit. Tuto práci jdou obecně dělat lidé prosociální, kteří pomáhání mají nastavené jako životní hodnotu. Individuální důvody jsou ale různé. Někdo chce velet, někdo chce naopak druhým sloužit, někdo chce být nápomocen.  Profesionální přístup zaměstnanců je hodně důležitý, děti nám stoprocentně věří. Často sem lidé přijdou a řeknou:“ Tohle bychom nemohli dělat, ty děti jsou chudáci, nám by jich bylo líto.“ A já jim říkám, že k takovým emocím není žádný důvod. Protože ony jsou mnohem šťastnější než my, žijí v  přítomnosti, jako přírodní národy. Kdežto my („ti takzvaně zdraví“) žijeme minulostí, budoucností a přítomným okamžikem nejméně. Pedagog by měl být u těchto dětí polovičním hercem, protože pokud je dokáže zaujmout a motivovat, tak za ním jdou. Důležitá je neustálá vlastní sebereflexe. Záleží hodně na osobnosti pedagoga.

Co jste se vy naučila od svých dětí, klientů?

Zůstat pořád dítětem.  Kolikrát jsem si říkala, jaký by byl můj pracovní život, kdybych nešla ředitelovat. I když jsem unavená a přetížená, jsem ráda, že jsem od učitelování odkročila, protože práce s naší klientelou dlouhodobě velmi náročná. Nemáme dostatek zpětné vazby. Pocit toho, že já vím, co je pro děti dobré, může být velice nebezpečný. Díky různorodosti své práce mám teď mnohem víc možností vidět věci s odstupem.

To je častý problém ve školství, máte nějaký tip, jak s tím pracovat?

Pokud s tím není ochoten pracovat člověk sám, tak to vyřešit nelze. Ideální by byla možnost jít na čas pracovat s jinou skupinou dětí, s klientelou s jiným typem zdravotního postižení nebo dělat úplně jiný druh práce. 

Znamená to, že učitel  má velkou moc, a právě proto je nutná průběžná sebereflexe..

On tu moc může využít pozitivně, pokud se chce pedagog rozvíjet a věnovat se nějaké specializaci, možnosti jsou obrovské. Na druhou stranu, pokud chce ten člověk jenom přežívat, tak je to velmi nebezpečné. 

Co vás těší na práci?

Těším se z výjimečnosti našich dětí. Každý den mi něco udělá radost. Jsme poměrně stabilní organizace, nemáme velkou fluktuaci lidí a zaměstnanci se tady, aspoň doufám, cítí dobře. Těšit se člověk může z čehokoliv.

A co vás netěší?

Dřív mi to nevadilo, ale teď už mám méně energie na takové ty změny z hodiny na hodinu a neustálé přizpůsobování se momentální situaci. Potřebuji být více usazená, zpomalovat. Pokud se věci kolem mě dějí nesmyslně, snažím se najít nějakou cestu, řešení. Když zjistím, že to nelze, nechám to být.

Inkluze ano, ale v rozumné míře​

Co nejvíc hýbe se speciálním školstvím. Co berete jako velkou výzvu?

Určitě probíhající transformace vzdělávání a školního poradenství pro děti se zdravotním postižením. Jsme u toho, podíleli jsme se na vytvoření katalogů podpůrných opatření, na koncepčních změnách legislativy. Oproti jiným kolegům tak lépe rozumíme a chápeme, co se děje a proč. Dnešní doba je turbulentní a vidíme často různá ohrožení. Já si myslím, že není užitečné se zbytečné trápit. Asi toto budou obrovské změny, nedovedeme si úplně představit, jak to bude fungovat.

Co se vám vybaví pod slovem inkluze?

Je to zatím prázdné slovo, pod kterým si různé skupiny představí různý obsah.  A manipulovatelný. Je lákavé vidět věci zjednodušeně a naslouchat těm, kteří nejvíce křičí. Bylo by určitě dobré, aby stát naslouchal těm odborníkům z pedagogické praxe, kteří po celou dobu tvořili a mají potřebnou zkušenost.

Inkluze ano, ale v rozumné míře. Ne ode zdi ke zdi. Z některých mediálních zpráv to občas vypadá, že si chceme uchránit své segregační území ve speciálních školách a zamezit dětem žít normální život. Ale stejně tak jako z  dětí s mentálním postižením nemůžou být gymnazisté, tak ze mě nemůže být atomový fyzik, prostě na to nemám. Každý má své mantinely a hranice. Věci je třeba nazývat pravými jmény. Inkluze za každou cenu nejde.

Jaká je spolupráce s rodiči vašich dětí?

Rodiče jsou hodně unavení a jsou rádi, když nám své dítě předají. Života ve škole se moc účastnit nechtějí, i když se je snažíme aktivizovat různými způsoby. Péče o dítě s postižením je pro ně velmi náročná.

Co mají společného rodiče postižených dětí?

To, že se se situací nikdy nevyrovnají. I když se snaží v rámci svých možností. Mají stálý pocit, proč se to stalo zrovna mně? Buď upadají do apatie, a nemají velké nároky, nebo mají naopak velké, nereálné ambice a aspirace. A zlobí se na nás, když dítě něco neumí. Těžko jim vysvětlujeme, že dítě má své mantinely a že můžeme ve vzdělávání postoupit jen tehdy, když nás dítě samotné pustí dál. Situaci nepodporuje ani pohled společnosti, pro kterou je mentální postižení často společensky neuznatelná diagnóza.

Je česká společnost štědrá k finančnímu přispívání na tyto účely?

Po revoluci bylo krásně. Všechno se otvíralo, byli jsme škola s mladým progresivním týmem. Teď je to hodně o budování osobních vztahů. Měli jsme navázané kontakty mimo jiné i s hokejovým klubem, ale naše děti jim oproti zdravým dětem nemají co nabídnout. Oni neocení např. podepsaný dres. Děti z běžného dětského domova mohou jít na utkání, přijít do šatny a popovídat si o zápase. Naše děti tohle nedokážou.

Lidé přispívají na konkrétní aktivity, chtějí vědět, kam jejich peníze jdou

Obecně neziskových aktivit přibylo a terén je nepřehledný. Lidé se občas spálili a jsou více obezřetní. Chtějí přispívat spíše na konkrétní věci, aktivity. My víme, co potřebujeme, třeba k muzikoterapii. Když sem zájemci přijdou na návštěvu, tak je k těm bubnům posadím a zabubnujeme si. Jsou pak rádi, že vidí, kam jejich peníze jdou.

Zapojujeme se také do charitativního koncertu s malenovickou ZUŠ. Ze získaných peněz jsme pořídili nové hudební nástroje, naše děti s nimi zahráli přímo na akci. Tak mohli lidé vidět, co jsme se za ten rok dokázali na nástroje naučit. Příště mají opět motivaci nás podpořit.  Vážím si každé desetikoruny, to, že se dokázalo vybrat od obyčejných lidí osm tisíc, to mě dokáže emočně dostat i po 25 letech.

Co děláte ve volném čase?

V posledních letech jsem se našla v celostní muzikoterapii. Vystudovala jsem 6 semestrů celostní muzikoterapie na UP v Olomouci. Našla jsem úplně nový svět, svět celostního přístupu k životu, přírodě, lidem. Je to o nových zvucích, vjemech, o propojení fyzického, smyslového a nadsmyslového světa. To mě zajímá. Nedá se o tom povídat, musí se to zažít. O prázdninách jezdím na psychorelaxační muzikoterapeutické pobyty, ráda trávím čas na zahrádce, pohybem a těším se na vnoučata. Hodně teď vyhledávám klid, snažím se potkat sama se sebou a být šťastná.  

Děkuji za rozhovor.

Foto Jana Gavendova.jpg 
------
Kontakt: Dětský domov, Mateřská škola, Základní škola a Praktická škola Zlín, Lazy 3695,
Zlín, tel. 577210472, ddskolyzlin@ddskolyzlin.cz


 
Autor:  
Vložil/a: Jana Vodáková