Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Každý učitel i rodič by měl povzbuzovat žáka v tom, v čem je dobrý
Listopadové vydání krajského Magazínu 21 přináší rozhovor Heleny Mráčkové s ředitelkou 11. ZŠ ve Zlíně – Malenovicích, PaedDr. Zdeňkou Jančíkovou, Ph.D. Před 12 lety zde vyhověli požadavkům ze strany rodičů a zahájili kromě výuky v běžných třídách také průkopnický program vzdělávání mimořádně nadaných dětí a pořád jsou ve Zlínském kraji jediní, kdo tuto formu vzdělávání nabízejí. Je maminkou, babičkou a kromě toho se i v osobním volnu opět věnuje výchově dětí na bázi dobrovolnosti.


Paní ředitelko, jak se s odstupem času osvědčil program vzdělávání mimořádně nadaných dětí?

Asi by to měli zhodnotit především účastníci programu, tedy žáci a absolventi - v současnosti někteří již končí gymnázia, často i velmi prestižní. Nebo jejich rodiče, kteří nám své nadané děti svěřili, když už v šesti letech v lecčems předběhli své vrstevníky a byla obava, že se budou v běžné třídě nudit. Z našeho pohledu jsme se speciálními třídami pro intelektově nadané děti urazili kus cesty a šli jsme rádi. Hledali jsme v počátcích inspiraci po celé zemi i v zahraničí, nelenili jsme se vzdělávat. Ale nemyslím, že jsme v nějaké cílové rovince. Když do vzdělávání mimořádně nadaných dětí neustále hlouběji pronikáme, s pokorou musíme uznat, kolik nových otázek ještě stojí za prostudování, tak je to zajímavá oblast.

Mohu říci, že si s léty považujeme těch mnoha zkušeností, které jsme nasbírali. Na začátku to chtělo kus odvahy, jít do něčeho zcela nového, o čem se teprve v naší republice začínalo mluvit. Domnívám se, že v každém regionu by měla být dostupná škola, poskytující takovou službu. Říkám to i proto, že - jak je naší praxí potvrzeno - většinou Pán Bůh (či příroda) tam, kde přidá, na jiném místě ubere. Neplatí to samozřejmě u každého, ale stává se to často. Nadaní jsou složité osobnosti.  A když za mnou nejednou přijdou rodiče s dítětem, že má v normální škole a třídě problém, že ho škola nebaví nebo není spolužáky tak přijímáno, jak by mělo být, protože je trošku jiné, tak v té chvíli s naprostou jistotou vím, že je dobře, že tato možnost pro nadané žáky u nás vznikla a existuje.


Jste v kontaktu s absolventy PROGRAMU PRO NADANÉ a víte, jak se jim daří v dalším studiu?

Zajímáme se o naše absolventy moc rádi. Někteří občas zavítají do své „alma mater“ na návštěvu, celkem často se dozvídáme o jejich úspěších, zahraničních stážích nebo o vynikajícím prospěchu ve studiu od jejich mladších sourozenců, kteří u nás pokračují. A také s učitelkami, které v tomto programu dlouhodoběji působily či působí, rády další osudy našich nadaných sledujeme, vzpomínáme na ně a fandíme jim. Někteří z nich zůstanou opravdu nezapomenutelní. To ovšem patří ke kantořině všeobecně, tím je krásná.

Děti dnes všeobecně disponují nebývalým přístupem k informacím. Proměňuje to jejich mentalitu?

Je potřeba rozlišit: Snadný přístup k informacím, to je úžasná věc a ruku v ruce s ohromnou šikovností mladých zacházet se současnou technikou, by se mohlo zdát, že je vyhráno. Ovšem informace zpracovat, roztřídit, vyhodnotit, dát do souvislostí i se znalostmi a dále s nimi naložit… to je jiná píseň. A v ní má nezastupitelnou úlohu vedení žáka či studenta. Jak doma, tak ve škole - ze strany lidí, kteří učí kriticky myslet i revidovat vlastní chyby. Tyto osobnosti mladým pomáhají zorientovat se a přidají navíc to kouzelné – vlastní vzor, třeba morální. Aby to naše nové pokolení bylo nejen chytré, ale i moudré, mělo charakter. V tomto smyslu jsem přesvědčena, že mentalita člověka se dobou nemění a žák potřebuje živého učitele. 

Jsou dnes jiné nároky na nároky na pedagogy?

Někdy se říká, že kdo má kantořinu v krvi, ani moc nepotřebuje studovat, je mu to prostě dáno. Něco na tom snad i bude.  Jsem svědkem, jak si dnešní mladí učitelé hravě poradí s moderními prostředky, které dokáží vyučování výrazně zatraktivnit. Dovedou si najít na webu perfektní inspirace všeho druhu a ty pak aplikují v hodině, ověřují je a pak ani nemají problém s autoritou u dětí či rodičů. Žasnu, co mohu u svých mladých kolegů pozorovat a mají za to můj velký obdiv.

Nároky na kantory jsou dnes vyšší například v tom, že se alespoň na základní škole daleko precizněji řeší a ošetřují mnohé speciální případy dětí, různé diagnózy. To žádá hodně znalostí a pedagogickou citlivost, ovládání příslušných metod a jiné. Na druhé straně víme, že pod různá „specifika“ a „poruchy“ často spadnou i případy zcela jiného původu…

Pozorujete proměnu vztahu mezi školou a rodinou?

Vždy jsme se jako profesionálové snažili a snažíme najít s rodinou společnou řeč, navzájem se podporovat či alespoň chápat při nelehkém úkolu vychovat a vzdělat. Je pravdou, že dnes se mi jeví výrazněji než dřív relativismus. Občas prostě vidíme a divíme se, že vše je možné, zpochybňuje se kde co. Ale jsem optimista: drtivá většina rodičů se řídí zdravým selským rozumem a tehdy je pevná půda pod nohama a vztah školy a rodiny funguje. 

Máte nějaké doporučení pro rodiče, aby školní docházku dětí společně dobře zvládali?

Považuji za téměř nejdůležitější úkol, aby rodič, vychovatel i učitel hledal, v čem je každý jeho žák dobrý a aby ho v tom hodně silně povzbuzoval a posiloval. To, v čem jsme dobří, nám i jde, baví nás to a můžeme v této oblasti dosáhnout úspěchů. Poznala jsem, že toto oceňování od autorit má velký dopad. Žáci rozkvetou, když uslyší: „Jsi v tom ohromný, víš o tom? Věnuj se tomu, dělej to dál.“ Mění se pak doslova před očima.  Vybavuje se mi věta jednoho z největších géniů lidstva - Michelangela: „Kdyby lidé věděli, jak mnoho jsem pracoval na svých dílech, nepovažovali by mě za génia“. Takže vězme, že bez práce to nejde.

ZDROJ: Zlínský kraj, Krajský Magazín 21, listopadové číslo


Autor: Helena Mráčková
Vložil/a: Jana Cenková