Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Každý potřebuje mít otevřenou budoucnost, dítě i jeho rodina. To je velký úkol rehabilitačních tříd: Stanislava Kebortová

​PhDr. Stanislava Kebortová je učitelkou Základní školy a Mateřské školy speciální Uherské Hradiště. Spolupracuje s fakultou katedry speciální pedagogiky MU v Brně, vede Poradnu rané péče pro rodiny s handicapovanými dětmi, pracuje s pacienty Kliniky dětské onkologie při Fakultní nemocnici v Brně. V březnu byla paní Kebortová oceněna Zlínským krajem za pedagogickou činnost. Ve volném čase ráda čte, poslouchá vážnou hudbu a věnuje se rekreačně sportu.

Paní Kebortová, co vás profesně přivedlo k tomu věnovat se žákům s postižením?
 
Je pravda, že moje cesta nebyla úplně přímá. Začínala jsem jako učitelka mateřské školy při nemocnici v Uherském Hradišti, kde jsem poprvé setkala s dětmi s nějakým onemocněním nebo zdravotním oslabením. Tato práce mě oslovila a začala jsem se v oboru vzdělávat. Nejdříve jsem studovala dvouletý prohlubující kurz pro speciální pedagogy. Zjistila jsem, že to nestačí, a nastoupila jsem do Brna na bakalářské a pak magisterské studium speciální pedagogiky. Velmi mě ovlivnila prof. Vítková, která dříve pracovala na Uherskohradišťsku s dětmi se zdravotním postižením. Svým lidským přístupem i postojem k problematice zdravotně postižených.
 
Jak dlouho pracujete ve školství?
 
Nedávno jsem počítala, že ve školství pracuji již 25 let. Ve speciálním školství působím od roku 1990.
 
Čím si myslíte, že jste zaujala odbornou portou, která vám udělila v březnu letošního roku Ocenění Zlínského kraje za pedagogickou činnost a významný přínos pro výchovu a vzdělávání mladé generace?
 
Opravdu nevím. Možná je to tím, že moje činnost není úzce specifická. Snažím se zkvalitňovat život rodin s postiženým dítětem. Myslím si, že směrem od společnosti stále přetrvává dluh vůči těmto rodinám, chybí podpora provázející tyto rodiny od narození dítěte. Lidé většinou nejsou připraveni na to, že se jim dítě s postižením narodí. Jsou zmateni v řadě otázek, neví jak se stavět k dítěti samotnému, kde hledat odbornou pomoc.
 

Pro děti, které to potřebují, bych zachovala bezpečné prostředí a podmínky pro jejich vývoj v rámci speciálních škol

Velkým trendem dnešní doby je integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol. Jaký je váš názor na problematiku integrace?
 
Integrace, znamení doby .. Podívejte se, samozřejmě integrace nutná je. Já vnímám podstatu integrace jako přijetí lidí se speciálními vzdělávacími potřebami majoritní skupinou. To je cesta hodně dlouhá. Mluví se až o jakési nástavbě, inkluzi, která sjednotí postoj zdravých lidí vůči minoritním skupinám. Ty pak už nebudou vyčlenění žádným způsobem. Myslím, že myšlenka je dobrá, provádění ale hodně těžké. K humanizaci společnosti určitě dochází. Pokud nebudeme pouze kopírovat zahraniční modely, budeme se dívat na regionální zvláštnosti lidí a individuální potřeby dětí samotných, myšlenka integrace svůj smysl určitě má. Pro děti, které to potřebují, bych zachovala bezpečné prostředí a podmínky pro jejich vývoj v rámci speciálních škol. Není, důležité jestli se škola jmenuje speciální nebo třeba konzervatoř, ale zda je schopna zajistit pro dítě vše, co potřebuje. Při získání maximálně možných vědomostí, dovedností a návyků je totiž cesta k začlenění mnohem snazší.  Vnímám aktivity na naší škole, která se snaží úžasným způsobem otevřít veřejnosti, za což patří uznání nejen vedení,  ale i všem mým kolegům,  kteří odvádí skvělou práci.
 
Největší prioritou v procesu integrace je příprava pedagogů. Je třeba, aby byl předmět speciální pedagogiky více zařazen do učitelských oborů. Každá škola by měla mít speciálního pedagoga, který povede děti se speciálními vzdělávacími potřebami. To je důležité zvláště v dnešní době. Velmi si vážím pana profesora Matějíčka, který mluvil o tlaku společnosti na kvantitu, výkon. Zapomíná se na úplně obyčejné lidské vztahy, čas společně strávený, vzájemnou rodinnou komunitu. To je velký problém.
 

Učit v rehabilitační třídě je velké dobrodružství

Na jednu stranu tlak na výkon, na druhou stranu vzniká hodně alternativních proudů, které se vůči tomuto trendu vymezují. Používáte i vy ve výuce prvky z alternativní pedagogiky?
Určitě. Speciální pedagogika je o alternaci. Zvláště v mé oblasti, vzdělávání dětí s těžkým kombinovaným postižením. V České republice se začalo uvažovat o vzdělávání těchto dětí v roce 1998, kdy vznikl dvouletý experiment tzv. rehabilitačních tříd. Bylo vybráno celkem 27 škol, kde byly zařazeny děti s těžkým kombinovaným postižením, které dříve vzdělávány nebyly. Po dvou letech jsme viděli obrovské úspěchy, děti prokazovaly velké zlepšení nejen v oblasti edukační, ale i socializační, zdravotní. Proto od roku 2000 vzděláváme podle rehabilitačního vzdělávacího programu. Dříve existovalo velmi málo literatury, metodik, pomůcek. Kantoři byli velcí průkopníci, kteří museli projevit hodně fantazie a svého osobního tvůrčího přístupu. Jinak by ve své práci neobstáli. Každý z nás si sám hledá alternativní postupy, metody. Já pracuju s konceptem bazální stimulace, synergické reflexní terapie, bukoorofaciální stimulace, alternativní augmentativní komunikace a mnoha dalšími. Mám ve třídě pouze jedno dítě, které komunikuje verbálně. Řekla bych, že učit v rehabilitační třídě je velké dobrodružství. Musíte být docela dobrý detektiv a pozorovatel, abyste podle určitých indícií vypátrala vhodnou cestu. Málokdo z oboru odchází, i když práce s těžce postiženými dětmi je hodně psychicky náročná. 
 
Jak si představujete ideální vzdělávací prostředí pro těžce postižené žáky?
 
Já ho mám. Je to především dostatek prostoru a vhodné pomůcky. Mně se strašně líbí, že jsem měla volnou ruku v zařizování. Pracuju na detašovaném pracovišti, v prostorách denního stacionáře. Žáci tady plní dopoledne povinnou školní docházku, potom plynule přecházejí do důvěrně známých prostor denního stacionáře. Mohou zde strávit dobu od 8 do 15 hodin. Děti tady mají volnočasový a aktivizační program ve spolupráci se školou. Mám tady výborné rodiče, kolegy, vychovatelku. Důležité je i materiálním zázemí. Snažíme se získávat prostředky i jinde než jen přes omezený rozpočet školy. Jde jen o to, nápad vymyslet a zrealizovat. Velmi dobře se mi tady pracuje
 
Co je na práci učitelky speciální školy nejtěžší?
 
Nevzdávat to. Dostanete dítě v první třídě a musíte neustále hledat motivaci. V sobě i dítěti. v 6 - 8 letech je dítě zdravotně stabilizované, vyvíjí se. Vy ho začnete vzdělávat, jde nahoru. Pak přichází puberta, která přináší další zdravotní problémy, můžou se například začít vyskytovat epileptické záchvaty. V edukačním procesu je tím dítě bržděno a musíte dát zřetel na zdravotní stav. Některé dovednosti jdou dolů v důsledku medikamentózní léčby. Je nutné nevzdávat se, neustále se přizpůsobovat potřebám dítěte, nejít si slepě za svým plánem. Někdy není úplně nejdůležitější učit jej triviu, ale aby dokázalo rozeznat určitou formu nebezpečí, aby dokázalo projevit svoji vůli, mohlo projevit svoji osobnost.
 

Každý potřebuje mít otevřenou budoucnost, dítě i jeho rodina

Pro každého je nutné mít otevřenou budoucnost. To je velký úkol rehabilitačních tříd. Studentům na přednášce říkám, že otevřenou budoucnost musí mít celá rodina dítěte. Musí vědět, že na to nejsou sami. Že máme chuť, snahu, odborné vzdělání na to, abychom dítě společně posunuli.
 
Pohybujete se v oblasti speciálního školství, mění se nějak vaši žáci, rodiče? Učitelé v „běžných“ školách většinou tvrdí, že ano. Zjednodušeně řečeno, děti méně umí, více zlobí..
 
Rodiče mají více informací, jsou velmi snaživí. Sami hodně vědí, spolupráce probíhá na odbornější úrovni. Jsou to většinou lidé, kteří když překonají fázi přijetí postiženého dítěte, smíření se situací, mají velkou chuť pracovat a pomáhat. I když jsou děti hodně postižené. No a děti? Děti jsou pořád stejné. Úžasně vnímavé, se srdcem na dlani. Jestliže jim dáte, taky dostanete, a to mírou vrchovatou.
 
Děkuji za rozhovor.
 
----------------------
 
Kontakt: ZŠ a MŠ speciální Uherské Hradiště, Šafaříkova 961, Uherské Hradiště, tel.  572 552 888, email: kebortova@zsmssuh.czwww.zsmssuh.cz  
Autor:  
Vložil/a: Radka Evjáková