Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Učitelská práce není jen povolání, ale hlavně poslání: Jaroslava Ševčíková

​​​​​​​Jaroslava Ševčíková je učitelkou přírodních věd a dějepisu na ZŠ Vsetín, Sychrov. Je velmi aktivní v oblasti environmentálního vzdělávání, rozvoje čtenářské gramotnosti, multikulturní výchovy, vede své žáky k zapojení do veřejného a společenského života regionu. Za vynikající pedagogickou činnost letos získala Medaili MŠMT.

​Paní Ševčíková, jak dlouho pracujete ve školství Zlínského kraje?

Ve školství působím relativně krátce​, i když jak se to vezme. Začínala jsem v roce 1985 na učilišti Urxových závodů (dnes ISŠ COP Valašské Meziříčí) jako vychovatelka. Začala jsem dálkově studovat učitelství, ale pak jsem se na několik let nějak našla v jiném oboru, určitý čas jsem pracovala i v komerční sféře v soukromém podniku jako manažerka. Přitom jsem ale vedla kroužky a pracovala s dětmi ve volném čase.

Učitelskému povolání jsem se začala naplno věnovat po mateřské dovolené před třinácti  lety. Nastoupila jsem do ZŠ v Novém Hrozenkově. I přes každodenní dojíždění to byla skvělá zkušenost. Byl tam výborný kolektiv a spoustu jsem se toho naučila. Po roce jsem získala místo v ZŠ Vsetín, Sychrov 97 a od té doby pracuji na stejné pozici, ve stejné škole.

Možná proto, že jsem pracovala v soukromém sektoru, kde se člověk musí opravdu ohánět, aby si místo udržel, musí sledovat nové trendy a aktivně se sám hlásit o další práci, mi stejný styl zůstal i ve školství. Jsem si jistá, že nejdůležitější je kvalitně vyučovat, ale moje práce není jen výuka. Myslím, že učitelská práce není jen povolání, ale hlavně poslání. Musím i chci být učitelka ráno, večer i odpoledne. Cítím, že musím jít žákům příkladem v každém okamžiku. Nechodím do práce, abych si vydělala finance na  "život po práci", na své zájmy, ale žiji prací. Moje práce je můj zájem. A zatím mě to každodenně těší.

Přírodovědné pedměty mají velký potenciál rozvíjet kompetence žáků​ 

Jaké je postavení přírodních věd a environmentálních oborů v českém školství? Které výzvy vnímáte v současnosti jako nejzásadnější pro rozvoj přírodovědného vzdělávání?

Myslím, že v poslední době (5 let) se přírodovědné a technické obory dost preferují. Naše škola se podílí na několika projektech z oblasti přírodních věd, environmentální výuky, vzdělávání a osvěty i technických oborů. Je to zřejmě tím, že zájem o ně mezi žáky upadal a jak potvrzují kolegové ze středních a vysokých škol, i kvalita absolventů se v mnoha případech snižovala. Přírodní vědy nepatří primárně k „povinným" maturitním oborům a ani přijímací zkoušky na střední školy se nekonají z přírodních věd. Ale myslím, že je nutné neuhýbat a nesnižovat nároky na výuku, na rozsah ani kvalitu. Alespoň já to nedělám. U nás by měli žáci získat kvalitní všeobecný přehled, aby se pak mohli rozhodnout, kterým směrem se v životě vydají.

Jako velmi zásadní vidím vést žáky nejen k teoretické znalosti oboru, ale předměty jako je přírodopis, fyzika a chemie mají velký potenciál rozvíjet kompetence žáků, zejména k řešení problémů a k učení. A ten potenciál je třeba naplno využít. Učit s prvky badatelské výuky, vést žáky k samostatnosti a… nesnižovat nároky. No a také propojit teorii s praxí, v přírodopise vyrazit do přírody a ve fyzice a chemii ukázat možnosti využití oborových znalostí v průmyslu i každodenním životě člověka. 

Mají děti zájem o studium dějepisu? Daří se vám udržet jejich pozornost ve výuce?

Dějepis je náročný předmět a každý vyučující mi dá za pravdu, že získat zájem žáků je často dřina. Vyžaduje to velké úsilí, pečlivou přípravu na každou hodinu a střídání metod i přístupů tak, aby učitel žáky zaujal a „neunavil". To je bohužel nešvar našeho školství. Čeští žáci málokdy přicházejí do školy s tím, že jsou sami dychtiví po vědění a učení, učitel je musí přesvědčovat, aby se chtěli něco dozvědět. Mám pocit, že naše společnost se z nějakého důvodu rozhodla, že probouzet v dětech zájem o vědění je úkol téměř patřící učitelům. Zapomněla na to, že i rodiče, ale i zbytek společnosti svým naladěním mají také odvést svůj díl. A samozřejmě, hlavně musí chtít žák. 

Snažím se spojit historické události s regionem a místem, kde žijeme, a tím je žákům přiblížit. Díky spolupráci s Muzeem regionu Valašsko se to docela daří. Ale bez žákova úsilí není nikdy myslitelné úspěchu dosáhnout. Jsem osobně přesvědčena, že pokud žák nevynaloží úsilí, nevydá ze sebe maximum, nesnaží se… tak potom ani nemůže mít radost z úspěchu. Vždyť kdyby bylo vše jen hra a zábava, tak kde by se vzala radost z toho, že jsem se překonala, že jsem něco opravdu dokázala?

Tohle vidím jako druhý nešvar současného školství. Přesvědčení laické veřejnosti, že učení ve škole by měla být jen hra a hlavně dětská tvořivost a žádné příkazy a omezování, hlavně ať se osobnost dítěte rozvíjí. Mám své žáky moc ráda, jsou to výborní partneři v každodenní práci, a vím, že pro jejich dobro je také důležité, aby se naučili znát pravidla a respektovat je. Když budou řídit v dospělosti automobil, nebude možné, aby si při této práci vymýšleli pravidla silničního provozu a diskutovali o nich. To mohou potom, v návrzích změn zákona. Všechno má svůj čas i místo. Ono je to na dlouhou debatu… Ale ve školství prostě není moc prostoru pro extrémy. My učitelé máme velký vliv na budoucnost našich úžasných dětí a musíme pracovat uvážlivě a s respektem k nim i ke všemu, pro co a do čeho je připravujeme.

Žák školy musí být připraven na komunitní život, na život v obci, městě i regionu, kde žije

Jakým způsobem vedete své žáky k aktivnímu zapojení do veřejného a společenského života regionu?

Považuji za důležité, aby základní škola nebyla jen skleník, kde pěstujeme umělé kytičky v umělém prostředí. Žák školy musí být připraven na komunitní život, na život v obci, městě i regionu kde žije. Měl by sledovat dění kolem sebe, a to jak veřejné, tak společenské a kulturní. Když se někde rozhoduje o výstavbě nádraží, o novém parku o zřízení herny a dává se věc k diskusi veřejnosti, měli by vyslovit svůj názor i žáci, jsou přece také obyvatelé města. K tomu je vedu a myslím, že to chápou. Měli by umět vyslovit a formulovat svůj názor, obhajovat ho a dokázat o věci kulturně a konstruktivně diskutovat. Nemůžeme očekávat, že se to dospělí občané naučí jen tak, zčistajasna. Je třeba je k tomu vést od dětství, už od základní školy. 
 
Realizujete také projekty mezinárodní spolupráce? Co je jejich cílem a jak pomáhají škole, pedagogům či dětem?

Naše škola se zapojila do projektů typu Comenius a Edison, ale přiznám se, že zde jsem spíš: k ruce" svým kolegyním jazykářkám, protože nejsem dostatečně jazykově vybavená. Přijíždějí k nám studenti z ciziny a naši žáci zase vyjíždějí do světa, naposled například do Anglie. Je to obrovská zkušenost, k nezaplacení.

Sama organizuji projekt „Kniha je kamarád", který se nám rozrostl do mezinárodních rozměrů, kde s námi spolupracují mladí čtenáři ze Slovenska a Polska. Cílem, je, aby si mladí lidé vzájemně doporučili knihy k přečtení. A zjistili jsme, že skutečně asi celá střední Evropa v určitém věku čte stejné autory. I to je zajímavé. S žáky se zapojujeme do mezinárodních výzev a aktivit, které ale realizujeme na našem území. Například do hnutí fairtrade či dobrovolnických akcí „Ukliďme svět" atd. Je příjemné vědět, že to, co se odehrává u nás, odehrává se ve stejný čas po celém světě. 

Zapojují se do dění ve škole také rodiče žáků? Jakým způsobem je motivujete?

Rodiče se zapojují, i když zatím ne v té míře, jak bychom si představovali. Každý má zřejmě své práce dost. Ale když se jedná o komentované vycházky do přírody, o akce typu Velikonoce, Vánoce nebo úklidové akce, tak je zájem rodičů velmi vysoký, a my si toho vážíme. Jsme otevřená škola a dáváme to najevo, pak se rodiče u nás cítí vítáni, a proto rádi přijdou.

V podstatě jsem šťastný člověk a moc bych si přála, aby takové byly i děti, se kterými pracuji.​​

​Daří se vám udržet nadšení z učitelské práce i ke konci školního roku? Prozradíte nějaký svůj recept?

Ale to určitě… Konec školního roku je pro nás přírodopisáře ráj. Vše kvete, roste, poletuje a pobíhá, příroda se rozvíjí a je radost vyrazit s žáky do přírody. Celkově patří květen a červen k nejplodnějším měsícům v mé práci, odehrává se nejvíc událostí. A tak nemám ani čas myslet na únavu, která by snad mohla přijít. Prostě pořád je co dělat a čím se zabývat. A když venku svítí sluníčko… to je radost žít i pracovat. I děti mají lepší náladu a radostná mysl lépe pracuje.

Jaké jsou vaše záliby, zájmy, koníčky..?

Mé záliby jsou spojeny se školou, vzděláváním a výukou. Ráda se sama učím. Když to jde, studuji. Mám obrovské štěstí. Vše, co mám ráda, mohu předávat žákům a sdílena radost je několikanásobná radost. Mým koníčkem je příroda, turistika, ale i fyzika a její uplatnění v praxi. Inspiruje mě také technika a zajímám se o nové vynálezy a technologie. Moc ráda čtu. Ráda se setkávám s lidmi, inspiruje mě historie i vše kolem mě. A mám to štěstí, že to mohu sdělovat dalším generacím. V podstatě jsem šťastný člověk a moc bych si přála, aby takové byly i děti, se kterými pracuji.

Děkuji za rozhovor.

HUS_3760.jpg

------

Kontakt: ZŠ Vsetín, Sychrov 97, MUDr. Františka Sovy 97, Vsetín, tel. 571 419 794, reditel@zssychrov.cz


Autor:  
Vložil/a: Jana Vodáková