Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Pokud učitel získá důvěru svých žáků, má napůl vyhráno: Hana Pacíková
Hana Pacíková je letošní vítězkou ankety o nejoblíbenějšího učitele/učitelku v naší zemi. Zlatá Ámoska je učitelkou Vyšší policejní školy a Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Holešově, stará se o vnuky, zvířata, má ráda sport a zajímá se o bytovou architekturu.

Paní Pacíková, jak dlouho jste ve školství? A v této škole?

Ve školství jsem od roku 1982. Nejdříve jsem hned po maturitě začala učit v mateřské škole a odtud jsem v roce 1999 odešla k policii. Na Střední policejní škole v Holešově učím od roku 2006 předmět  kriminalistiku a později i právo.

Co Vás překvapilo v soutěži „Zlatý Ámos“?

Všechno. Já jsem naprosto netušila, do čeho jdu. Všechno pro mě bylo nové a ani jsem neměla v okolí někoho, kdo by mi pomohl, s kým bych se mohla poradit, kde bych mohla čerpat informace. Do každého kola, do kterého jsem postoupila, jsem šla s velkým otazníkem a neznámou a říkala jsem si, že do toho dalšího už snad ani nepůjdu. Všechno bylo pro mě nové a nečekané.

Všichni finalisté byli pozitivně naladěni​

Byla účast v soutěži náročná?

Bylo to náročné, ale milé současně. Moc mě podrželi studenti, ti nepřipustili žádné úhybné manévry. Když jsme uspěli v regionálním kole, tak jsme měli obrovskou radost. Když jsem řekla třídě, že do semifinále už ani jet nemusím, děcka jednoznačně řekla: „Ne, vy tam, paní učitelko, pojedete. A basta!“ Když jsem se dozvěděla, že postupuji do finále, tak jsem cítila obrovskou odpovědnost, protože finále to už je ta nejvyšší meta. To už jsem opravdu dostala strach. 

Co se týká ostatních finalistů, finalistek? Měli vaši kolegové něco společného?

Všichni měli něco společného, a proto jsme si rozuměli a vytvořila se skvělá parta. To na tom bylo moc pozitivní. V samotném semifinále nás bylo čtrnáct. Společného jsme měli to, že nás práce baví. Ne vždy se s tím člověk setká na svém pracovišti. Všichni to byli lidé, kteří učitelskou práci chtěli dělat a měli kladný ohlas od svých žáků. Vlastně byli tímto způsobem pozitivně naladěni.

Čím jste se vy nechala inspirovat od svých kolegů?

Já se většinou snažím jít vlastní cestou a vzory moc nehledám. Důležité je pro mě přesvědčení, že jednám dobře, hledám své vlastní způsoby. Často metodou pokus–omyl, ta je velmi účinná. Myslím, že spolehlivě funguje, ale člověk musí i cítit, že jde správným směrem. A to podle mě nejde vždy naučit, to by měl mít asi člověk v sobě.

A jde tento vnitřní pocit, navigátor nějak kultivovat?

Určitě, třeba právě omyly hodně pomáhají v tom, aby si z nich člověk odnesl cenné informace pro další praxi. No a pak samozřejmě pomáhají zkušenosti osvědčené dlouholetou prací.

Učitel by měl žákům ukazovat cestu​

Inspirujete se od některých pedagogických velikánů nebo osobností veřejného života?

I když jsme se nemohli setkat osobně, tak bych jmenovala J. A. Komenského. Přijde mi, že spoustu věcí cítím stejně, i když samozřejmě on působil a žil v jiné době. Zásady, které uplatňoval, se dají dobře použít i v dnešní době.

Jan Amos Komenský říkal, že učitelé by měli žákům ukazovat cestu a být jejich průvodci vzděláváním? Souhlasíte s tím?

Naprosto. Já bych řekla, že v současné době pozice žák-učitel nabývá nových dimenzí.  Žáci mají v dnešní době jednodušší přístup k informacím, kolikrát se stane, že mají i více informací než učitel. Ale učitel je ten zkušenější a je tady od toho, aby jim ukazoval cestu. Je úžasné, jak právě v tom je Komenský nadčasový.

Jaké další charakteristiky by měl mít dobrý učitel?

Já rozhodně nechci nic zobecňovat. Beru to podle sebe. Stavím vztah učitel-žák na vzájemné důvěře, a to si myslím, že by mohlo fungovat bez ohledu na to, jaký předmět učitel vyučuje.  Pokud získá důvěru svých žáků, má našlápnuto k tomu, aby jeho práce byla úspěšná.

A jak se to dá budovat důvěra ve vztahu?

Budovat. To je správné slovo. Důvěra se musí budovat. A většinou to nejde hned. Jde o komunikaci učitele s žákem. Děti dokážou vystihnout, že to s nimi učitel myslí dobře. Samozřejmě jsou mezi nimi i ti kteří se snaží zneužívat učitele a jeho laskavého přístupu, ale to dobrý kantor pozná.

Když přijdou náročné situace, co se vám osvědčilo, co funguje?

Většinou se jedná o potíže, které přicházejí z rodiny žáků a přenášejí se do života ve škole. Učitel by měl vnímat varovné signály. Většinou tak žáček vysílá žádost o pomoc. Může se to projevovat tím, že zlobí. Ale ve skutečnosti to je jen volání o pomoc. Mám vždy dobrý pocit, když se mi podaří vystihnout skutečný problém, který žáka trápí a pomoci mu situaci zvládnout, či alespoň ulehčit.

Proces sebevzdělávání v zásadě nikdy nekončí

Jací jsou dnešní středoškoláci? Jsou jiní než dříve? 

My, na naší škole, máme stále ještě tu výhodu, že si můžeme studenty vybírat. Máme obrovský převis uchazečů proti tomu, kolik můžeme studentů přijmout. A to je hodně poznat. Většina našich žáků má zájem o studium. Je ráda, že se na školu dostali. Tím máme práci usnadněnou.  Nemohu říct, že je nějaký klesající trend, co se týká zájmu žáků o výuku. Samozřejmě, mají usnadněný přístup k informacím, takže se snaží přípravu co nejvíce zjednodušit, jsou úspornější v projevech, raději komunikují smskami a písemně, než se vyjadřují slovně. V tom vnímám změnu. Nevím, ale k lepšímu to asi nebude. Já se je snažím přesvědčit, že maturita není jen písemná zkouška, ale i ústní, chci, aby mluvili, diskutovali. A já ráda diskutuji se studenty.

Jak se vy sama vzděláváte a pečujete o svůj osobnostní rozvoj?

Když jsem dokončila vysokou školu, tak jsem si myslela, že zavírám veškeré učebnice a už mi nic takového nehrozí. Ale zjišťuji, že proces sebevzdělávání v zásadě nikdy nekončí, pokud chcete svoji práci dělat dobře. Zvláště v oblasti práva člověk musí neustále studovat nové právní předpisy.  Někdy to je náročné, protože čím je člověk starší, tak je proces zapamatování delší a už se také vždy nechce. Stále absolvuji odborné kurzy, školení, semináře, ale učím se i samostudiem.  

Jsem policistka a policejní práce je většinou neradostně zaměřená, a tak se ve svém volném čase snažím to negativní nějak kompenzovat. Mám ráda sport, ráda jezdím na kole. Mám ráda zvířata, bytovou architekturu. Je potřeba najít si svůj ventil.

Jak se odměníte za získání prestižního titulu Zlatá Ámoska?

Odměna je už to, že jsem titul získala. Když jsem do té ankety byla žáky přihlášena, tak mě ani ve snu nenapadlo, že skončím na nejvyšším stupínku. Ocenění mých žáků je pro mě velkou odměnou. Stejně tak kladné ohlasy mých kolegů a veřejnosti. Lidé ve městě se ke mně znají, gratulují, hlásí se ke mně. To je to nejvíc, co může člověk ve své profesi dosáhnout. Lidé mi titul přejí, alespoň tak to vnímám. A tak zprostředkovaně cítím, že svoji práci asi nedělám špatně.

Moc děkuji organizátorům ankety Zlatý Ámos. Jsou to úžasní lidé, kteří pro práci učitele dělají tu nejdůležitější věc, a to je ocenění jeho nelehké práce. Ne penězi, ale gesty a slovy díků od svých žáků, kolegů, nadřízených a veřejnosti. 

Já děkuji za rozhovor.. 

Hana Pacikova.jpg
------

Kontakt: Vyšší policejní škola a Střední policejní škola MV v Holešově, Zlínská 991, Holešov, tel. 573 324 111, sekret@spshol.cz  , 
 
Autor:  
Vložil/a: Jana Vodáková