Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Škola by měla být institucí humánní: Karel Milička
PaedDr. Karel Milička je ředitelem Střední odborné školy Luhačovice, literární historik, autor tří publikací o světové literatuře, aktivní účastník kulturního života v Luhačovicích. Kolo, lyže, vysokohorská turistika, to jsou koníčky, u kterých si dokonale odpočine.

Pane Miličko, jak to všechno začalo, jak jste se dostal k „ředitelování“? Co vás na práci ředitele překvapilo?
 
To je zajímavá otázka. K práci ředitele jsem se dostal tak, že jsem se po odchodu stávajícího ředitele přihlásil do konkurzu. A v tom konkurzu jsem uspěl. Do té doby jsem si nikdy nemyslel, že bych ředitelem mohl být, protože jsem měl úplně jiné zájmy: aktivně jsem se zabýval literární historií, psal jsem knížky o světové literatuře, věnoval se literatuře jako takové, protože mezi spisovateli (a nejen českými) mám spoustu přátel. O funkci ředitele školy jsem se rozhodl ucházet, protože jsem se domníval, že škola, která mi tolik dala za období, kdy jsem na ní působil jako pedagog (od roku 1990), by si zasloužila, abych jí to nějakým způsobem vrátil. To byl zásadní motiv.
 
Překvapilo mě, kolik málo času budu mít na činnosti, které jsem jako učitel v klidu zvládal, a jak málo budu mít sil dotáhnout předchozí aktivity do konce. Možná bych měl i čas, ale v žádném případě není tak ucelený, abych se mohl do nějakého většího projektu pustit a abych ho taky zdárně dokončil. Mám toho spoustu rozpracovaného, ale v současnosti jsem vytížen opravdu na sto procent.
 
Vaše škola je součástí několika mezinárodních projektů, což kladně ohodnotila i ČŠI v roce 2006. Co vám to přináší být součástí mezinárodních projektů, členem sítě škol Unesco?
 
Já myslím, že především zkušenosti a inspiraci - a to jak pozitivní, tak negativní. V prostředí mimo naše školství nacházíme spoustu věcí, které nás obohacují a ukazují, kudy vede cesta dál. Ale také spoustu těch, které naznačují, kudy cesta nevede. My v podstatě nejsme překvapeni úbytkem žáků, které provází současné české školství, protože této trend jsme viděli už delší dobu u jiných zemí, kam naši žáci jezdili na praxe.  V Rakousku či Slovinsku se problém úbytku žáků odehrál několik let před námi. Proto možná trochu tušíme, jak úbytku žáků lze čelit, minimalizovat dopady nepříznivé demografické situace.
 
Další pozitivní stránkou je, že se spoluprací s ostatními zeměmi utvrzujeme, jak málo si vážíme toho, co tady máme – především vysoké úrovně našich škol. Navštívil jsem několik zemí, poznal, jak to funguje ve Francii, Itálii, Rakousku, Německu, a můžu říct, že se nemáme vůbec za co stydět a mnohdy jsme v lecčems dopředu. A není to jen moderní vyučovací technikou. Ještě před patnácti lety jsme jezdili do zahraničí a žasli, jak jsou tam školy vybaveny, co všechno mají k dispozici. Dnes přijíždějí k nám a žasnou u nás. My jim můžeme jen závidět učitelské platy a možná podmínky k samotné pedagogické práci.
 
Dá se tomu rozumět i tak, že účast v mezinárodních projektech zvedá českým školám sebevědomí?
 
Měla by. Možná by se měli se častěji výjezdů do zahraničních škol účastnit sami učitelé, poznat hlouběji systém školství, vybavenost škol jinde, aby i oni nabyli určité hrdosti. My totiž právě tím – jak pořád „bojujeme o přežití“ a zbytečně si říkáme, jak jsme malí, „neschopní konkurovat“ – jsme úžasně životaschopní, vědomě i bezděky se snažíme vylepšovat, co můžeme, a to třeba i „na koleně“.
 
V současné době, když se například ve Slovinsku nebo v Rakousku řekne program Leonardo da Vinci nebo mezinárodní projekt EU vůbec, tak se jim vlasy ježí hrůzou. Říkají, že ty peníze radši seženou jinak, protože je to pro ně jednodušší. Zatímco u nás, kdy jinou možnost nemáme, tak do těch projektů jdeme. Je s tím spousta starostí a hodně papírové práce, ale pro nás samotné je to obrovská škola.
 
Čím to je, že některé školy do toho jdou, jiné ne? Je to o odvaze, množství papírování, pohodlnosti škol, o tom, že mají jiné zdroje?
 
To nedovedu posoudit. Jako hodnotitel mám možnost nahlédnout, kolik škol do psaní projektů jde, ale taky vím, že mnoho projektů je kvalitních. Já si myslím, že je to v lidech. Ředitel kolem sebe musí soustředit spolupracovníky, kterým důvěřuje a dát jim pak poměrně velkou volnost k práci. Potom to jde celkem samo.
 
My, kromě mezinárodních projektů, na kterých se podílí jedna část učitelského sboru, děláme ještě další vnitřní projekty, jako je obrovský projekt Literární Luhačovice – už sedmnáct let každoročně setkávají studenti a spisovatelé z celé republiky a utvrzují mě v tom, že literatura žije. A na tuto akci i na další naše projekty musíme sehnat peníze, udělat dramaturgii, marketing, propagaci, realizovat je, a pak se získanými prostředky vyjít. A musí se o ni někdo starat.
 

Škola není pouze vzdělávací instituce

Je i toto způsob jak bojovat s úbytkem žáků? Zlepšovat PR školy, zapojit se do dění  v regionu?
 
Luhačovice nejsou příliš vhodné místo pro školu pouze s regionálním zaměřením, a to především z hlediska demografického. Tady musí být škola, která je něčím významná nadregionálně a která svými obory něčím přispěje nejen k rozvoji života města a celého kraje. Musí se starat, aby byla v kraji něčím unikátní.
 
Škola v mém pojetí není pouze vzdělávací instituce, ale měla by být současně institucí kulturní a společenskou, v tom okamžiku naplňuje svoji roli a začne být potřebná. Potom se mluví také o prestiži školy. Příliš velká prestiž v tomto směru paradoxně do jisté míry škodí, protože se na některých ZŠ říká: „Do Luhačovic nechoďte, tam mají vysoké nároky“. A tak se někteří žáci trochu bojí jít k nám studovat.
 
Všem potom musíme vysvětlovat, že je to právě naopak: u nás je studium strašně jednoduché, protože všechny aktivity, které děláme, děláme pro žáky tak, aby k něčemu skutečně byly. U nás například žáci uměleckých oborů vystavují a předvádějí své umění už během studia. A studenti oboru Management umění a reklamy naplňují praktickou činnost jednoho ročníku tím, že spolu s učiteli organizují festival komorní divadelní tvorby Divadelní Luhačovice, reálnou akci s reálnými (a poměrně velkými) penězi, pro niž je třeba připravit propagaci, plakáty, provést vyúčtování. Sami tak nejlépe zjistí, jestli umění může vydělávat nebo ne, a také že vše na konci může skončit krachem.
 
To je taky otázka: jestli to ředitel unese a pustí se do riskantního podniku, který může skončit tím, že mu třeba sponzoři odřeknou peníze z důvodu krachu? Bez toho rizika ale nejde dělat prakticky nic. Tak jsem se raději nechal pojistit, myslím, že se tomu říká pojištění škody způsobené zaměstnavateli..
 
Prosazuji heslo: Když nebudeme nejlepší, nebudeme! Je pro to spousta důvodů – máme málo prostorů, bijeme se o každou učebnu, zatímco ve Zlíně a dalších velkých městech je spousta škol, které by mohly nabrat více žáků. Musíme dokázat, že naše škola nikde jinde než v Luhačovicích být nemůže, protože by ztratila význam. Právě proto nabízíme obory, které do města a zejména do nabídky Zlínského kraje neodmyslitelně patří, od těch kulturních, uměleckých až po gastronomické.
 
Zmínil jste, že fungujete jako komunitní partner města Luhačovice, nabízíte něco i veřejnosti v regionu? Bude např. nový e-learningový portál, který budujete v rámci projektu z OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost, určen i veřejnosti?
 
 E-learningový portál budovaný v rámci projektu OP VPK pro oblast kultury a umění je jakýmsi vyvrcholením naší činnosti. Vše, co děláme, vždy směřujeme širší veřejnosti. My od roku 1990 jsme měli status informačního centra, nabízíme veřejnosti širokou doplňkovou činnost v rámci dalšího vzdělávání, které směřujeme našim sociálním partnerům, lázním, podnikům v Luhačovicích. Za poslední dva roky měly tyto kurzy obrat kolem 600 000 Kč. Kromě toho máme prodejnu s výrobky našich žáků, internetovou kavárnu, kde je internet k dispozici našim žákům i veřejnosti. Pořádáme výstavy, rauty, setkání ředitelů škol zřizovaných krajem apod… Máme obrovskou výhodu v tom, že nás podporuje město, které má velký zájem na tom, aby v Luhačovicích střední škola dobře fungovala. Spolupráce je nadstandardní a vysoce produktivní.
 

Ředitel by měl mít více času na obecně lidskou rovinu ve své práci

Pojďme k vaší ředitelské práci, na co kladete důraz, jaký styl řízení preferujete?
 
To jste se možná mohla zeptat mých podřízených. S určitou ironií říkám, že chci být ředitel, který uplatňuje direktivní řízení po široké demokratické diskusi. Vysvětlím: ke všem rozhodnutím se odhodlávám až po důkladném rozboru se svými spolupracovníky, kterým věřím a na které následně deleguji poměrně velké pravomoci. Potom už jim do jejich rozhodování zasahuji jen výjimečně. Snažím se, abych slyšel všechny, kteří chtějí k problémům něco říct. Pak ale samozřejmě musím vše promyslet v širších souvislostech. Bohužel to konečné a neodvratné rozhodnutí (a někdy velmi těžké) je vždy na řediteli. Nijak se té zodpovědnosti nezbaví.
 
Škola by měla být institucí humánní, to znamená, že by se v ní všichni měli cítit dobře. Snad se nám to daří. Na chodbě jste viděla spoustu uměleckých výtvorů, které by na jiné škole možná nepřežily více než den, byly by poničené, postříkané barvou, nám se to tady zatím ještě nestalo. Lavice nejsou počmárané, zdi jsou čisté, žáci se k sobě chovají nadstandardně slušně a přátelsky. Ve třídách máme drahé vybavení například audiovizuální technikou, vše bez problémů přežívá.
Trošku starosti máme s budovami, které nám nepatří – tam je obtížnější udržet takovou kulturu prostředí, kterou jsem naznačil, protože do nich nemůžeme investovat. Ale i to se snad časem změní.
 
Jak vypadá běžný den ředitele školy?
 
Řeknu vám takový příklad. Když jsem začínal, říkal jsem si – každý den v půl dvanácté vyrazím na oběd (jídelnu máme na vzdáleném DM), půjdu pomalou procházkou, v klidu se naobědvám (jako učitel jsem vždycky doběhl na oběd a během chvilky běžel nazpátek, abych stihl další hodinu). Porozprávím se zaměstnanci kuchyně a domova mládeže, řeknu pár hezkých slov našim žákům, kteří tam budou. Teď přemýšlím, kolikrát se mi to podařilo. Na oběd jezdím autem, s jídlem jsem hotov za deset minut a mezitím si vyslechnu problémové věci, které bych měl řešit. Pak jedu zpátky. Vždycky je něco důležitější, nebo si to aspoň namlouvám.
 
Na co byste měl rád více času, kdybyste měl o dvě tři hodiny času denně navíc? Čemu byste jej věnoval?
 
Někdy se mi zdá, že v poslední době ředitel nemá dost času na pedagogický proces. Stává se z něho opravdový „podnikový“ manažer. Já jsem dřív znal skoro všechny žáky ve škole, teď je potkám na ulici a váhám, jestli je to náš student nebo ne.  Že si je nevybavuju, že nevím, jaké mají třeba skutečné problémy, že osobně znám jenom ty dobré, nebo ty „problémové“ žáky, tak to mi vadí.
 
Nechci opakovat omletá klišé „škole hrou“ a „o dílně lidskosti“, jejichž význam většina z těch, kdo je používají, ani nezná (protože Komenského nikdy nečetli), ale myslím si, že škola je tady především kvůli vzdělávání. Samozřejmě vím: peníze jsou důležité, projekty jsou dnes nezbytné. Nejsem si ale jist, jestli jsme v honbě za nimi šťastnější – ředitel by měl mít více času na takovou tu obecně lidskou rovinu ve své práci.
 
Jste zastánce zavádění nových metod do vyučování?
 
To je totéž. Nic se nemá přehánět. Někdy mám pocit, že se to s upaltňovánímmoderními metodami děje. Ve výuce jsou situace, kdy potřebujete moderní způsob výuky, ale někdy je daleko lepší obyčejná tabule, křída a lidské slovo. Zapomínáme na ústní zkoušení. Dát někomu něco memorovat, to se považuje téměř za zločin. Dnešní mladí lidé totiž častokrát ani normální lidskou řeč neslyší. Chybí jim obyčejné vyprávění. Pokud jim zapomene vyprávět učitel, ani nevědí, jak má vypadat kultivovaný projev. Doma s nimi nikdo nemluví, protože jsou rodiče unavení, dnes se nepíší dopisy, ale krátké SMS a emaily bez diakritiky, na školách se od první třídy píšou testy, kde se zaškrtává ano - ne, případně se vybírá ze tří možností.
Naše děti v podstatě ani nevědí, co je to popovídat si, jak vypadá běžná komunikace. A je to rok od roku horší.
 

Literatura je nejvyšší druh umění, umění, které je dáno pouze člověku

Jak vy sám motivujete při výuce českého jazyka a literatury žáky k tomu, aby četli?
 
Snažím se jim vysvětlit, že literatura je nejvyšší druh umění, umění, které je dáno pouze člověku. Nikdo jiný neumí napsat nebo vyprávět příběh. Kolem sebe slyšíme šumění, zpěv ptáků, klokotání potůčku, to jsou zvuky, ze kterých kdysi vznikla hudba. Výtvarné artefakty, třeba krásné ženy, skály, květiny, to v přírodě vidíme taky. Tanec? Tančí i zvířata.
 
Jediné umění, které je dáno pouze člověku, je umění slova. Pokud děti přestanou číst nebo poslouchat příběhy, tak to bude totální katastrofa. Ten současný svět děti ničí, od raného dětství jim nabízíme rychlé vjemy, které nejsou schopny na úrovni svého věku zachytit (např. americké kreslené seriály). Posadíme je před televizi či počítač a nutíme je, aby si na ten rychlý pohyb zvykly. Jim to přestane za chvíli stačit a vyžadují ještě rychlejší pohyb, protože se u toho současného začínají nudit. Pak se divíme, že v normálním životě neumějí udržet pozornost.  Jakmile nemají akci, mají pocit, že se vlastně nic neděje, vnímají povrchně, anebo přestávají vnímat vůbec. Ptám se vždycky svých žáků, kolikrát se běžný člověk setká s vraždou, nebo velmi krvavým zraněním? Ale když to ve filmu nebo knize nemáte, přestává vás příběh zajímat. A že jsou kolem nás bolesti, se kterými se setkáváme den co den! Třeba že vás nikdo nemá rád, nebo že jste sám…
 
A jaké jsou vaše plány do budoucna, pane Miličko?
 
Moje pracovní plán do budoucna: vyřešit prostorové problémy školy, které jsou omezující pro její další rozvoj. Dále pracovat na růstu oborů, které máme, zdokonalovat je a tím přinášet radost nejen žákům, ale i ostatním (a protože člověk je od přírody egoista, samozřejmě i sobě). Co se týká mých soukromých přání: mít klidný soukromý život, být zdravý, abych mohl ještě nějaký pátek dělat své oblíbené sporty (v mém věku je to stále těžší), číst knihy svých kamarádů, kteří si přejí, abych jim dělal jazykovou úpravu – a v současnosti rychle dokončit korektury na nové kunsthistorické knize Petra Kováče, třetí z nádherné série nazvané Stavitelé katedrál. Pravděpodobně mě čeká nový román Evy Kantůrkové. Moc se těším.
 
Pomalinku se budu také snažit dopracovat čtvrtý díl ze série Světové literatury a pokračovat ve svých aktivitách v Akademii literatury české, tam se podílet na oceňování významných českých spisovatelů a vyhledávání nových literárních talentů.
 
Děkuji za rozhovor.

 
 
​----------------------------------------------------
Kontakt: Střední odborná škola Luhačovice, Masarykova 101, 763 26 Luhačovice, telefon: 577 131 067, e-mail: vedeni@sosluhac.cz, www.sosluhac.cz

Autor:  
Vložil/a: Radka Evjáková