Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Školám je třeba dát větší svobodu Karel Kostka
​​
PaedDr. Karel Kostka je ředitelem soukromé střední školy Kostka, otec tří dětí. Rád sportuje, hraje na klavír a kytaru, maluje a cestuje se svými studenty po světě. Mezi další jeho aktivity patří testování IQ pro společnost Mensa ČR a psaní knih. Každým rokem vydává jeden román, píše i učebnice psychologie a komunikace.
Foto: František Prachař
 
Můžete stručně popsat cestu za kariérou ředitele soukromé střední školy? Být ředitelem soukromé školy, to je možná sen mnohých ředitelů…
 
V roce 1989 mě kolegové zvolili po sametové revoluci zástupcem ředitele na Středním odborném učilišti elektrotechnickém, kde jsem pátým rokem vyučoval češtinu, dějepis, angličtinu a tělocvik, to mi bylo dvacet osm let. Za rok poté mne tehdejší ministr průmyslu jmenoval ředitelem. Měl jsem svoji představu o tom, jak má fungovat škola, jenomže na zaběhaném ústavu se stereotypy bourají velice těžko. Volil jsem krok do neznáma, přeorientoval své priority a založil s nadšením soukromou školu, u které jsem chtěl dosáhnout toho, aby byla přátelská, barevná, svěží, nestresující pro studenty, a aby nabourala zaběhané principy herbartovské pedagogiky, kterou je evropské školství už od Rakouska Uherska prolezlé a svázané.
 
Začal jsem budovat školu úplně od začátku nejdříve v pronajatých prostorách, a protože škola zaznamenala obrovský zájem uchazečů o studium a výsledky vzdělávání, město mi nabídlo za symbolickou jednu korunu pozemek na stavbu nového školského areálu, poskytlo záruku za úvěr a za cizí kapitál jsem tak postavil první budovu školy. Jakmile jsme městu vrátili záruku a začali bance ručit novou budovou, uvolnili se nám ruce a postavili jsme ještě sportovní halu a velký moderní domov mládeže hotelového typu. Ale jestli myslíte, že od té doby už se jenom kochám a chodím po škole s rukama za zády, tak to opravdu ne. Ze školy radost mám, to jistě, ale doufám, že se mi snad ještě nějaký nápad vylíhne a ředitelem ještě chvíli zůstanu a něčím netradičním a novátorským školu postrčím společně s kolegy zase o kousek dál.
 
Daří se vám naplňovat vize, o které usilujete? Na webových stránkách školy zdůrazňujete své pojetí studentů jako zákazníků školy, které chcete vést k vlastnímu názoru. Jak se tato filozofie konkrétně projevuje na vaší škole?
 
V obecném hodnocení myslím, že se mi vize naplňovat daří, i když v jednotlivostech nikdy nelze naplnit úplně všechno, co si přejeme, a to se děje i mně. Nicméně myslím, že studenti a jejich rodiče jsou s naší školou v drtivé většině spokojeni a to je pro mě výrazem toho, že mé vize v oblasti školství se mění v cosi, co má smysl a je užitečné, a také si občas namlouvám, že díky mé práci můj život není jenom biologickým přežíváním, ale má hlubší smysl.
 
A k vašemu označení studentů jako zákazníků školy musím říct ano, ano, ano. Škola je a musí být institucí, která své žáky považuje nikoli za materiál, do kterého se musí natlouct a napěchovat kvanta vědomostí, před kterým se někdy bohužel pedagogové na mnohých školách předvádí a vytahují a ti zakomplexovanější si na něm dokonce léčí své komplexy a fóbie, ale za zákazníky. Student musí mít svobodu řeči a svobodu myšlení, škola ho musí především naučit přemýšlet, ne biflovat a papouškovat. Myslím, že existuje pořád spousta škol, jejichž filozofie je nesmírně konzervativní  a díky bazírování na zatuchlých metodách devatenáctého a dvacátého století taky vypouští do světa absolventy vhodné spíše pro dávno ztracený čas než pro současnost. Učitel učící na úrovni dvacátého století je mrtvým učitelem, a jako takový nemůže přinést studentům jednadvacátého století  to, co potřebují. Vždyť dnes si studenti najdou na internetu jakoukoli informaci, je zbytečné je nutit k paměťové ekvilibristice, vhodnější je učit je různým způsobům myšlení a metodám řešení problémů, je třeba učit je orientaci a výběru, myšlenkové analýze a syntéze. A taky je učit vidět příležitosti a zmocňovat se jich.
 

Dobrý učitel zvládne i toho nejhůře vzdělavatelného žáka

O podobnou filozofii ve své škole usiluji a myslím, že díky jejímu naplňování jsou studenti naší školy otevřenější než je zvykem. S tím jsme měli problém na začátku 90. let, kdy měli někteří lidé pocit, že naši studenti jsou drzejší, méně ukáznění a méně ochotní se podřizovat než studenti jiní. Já jsem pořád vysvětloval, že jsou jenom méně průměrní, méně šediví, méně stádoví, nebojí se prosazovat svoji osobnost a nemají strach říkat otevřeně, co si myslí. Vždyť za komunistů se u nás tak hluboko vžila dvojkolejnost v tom, co si lidé mysleli a co mohli, nebo museli říkat, aby neměli problémy s mocí. Tuhle faleš přece nebudeme pěstovat v dalších generacích! V naší škole vedeme studenty k tomu, aby dokázali slušnou formou říct, co se jim líbí nebo nelíbí, ať už proti nim stojí kdokoli. Považuji za svoji povinnost ochránit studenta, který svobodně vyslovil svůj názor a vyslovil ho kultivovanou a slušnou formou, i když třeba s jeho názorem nesouhlasím nebo mě ten názor zlobí.  A ještě jednu věc si studenti zaslouží, a to učitele, kteří sami jsou osobnostmi, protože jenom tací mohou ze svých studentů osobnosti vychovat, a pokud jsou opravdovými osobnostmi, pak umí v sobě najít sílu nechat své studenty, aby je přerostli. Nemyslím samozřejmě růst do výšky. Učitel, který si žáka váží, využívá pozitivní motivace, negativní motivaci užije výjimečně jako poslední záchranný pás. Pro mě platí krédo Komenského: „Neúspěch žáka je vždycky neúspěchem učitele“. Dobrý učitel zvládne i toho nejhůře vzdělavatelného žáka, pokud najde způsob, jak k jeho duši najít klíč.
 
Je záměrem i to, že máte ředitelnu hned naproti vstupním dveřím do budovy?
 
Ano, byl to můj požadavek panu architektovi. Když přijdou žáci, rodiče, kolegové či hosté do školy, hned za vchodem do budovy narazí na ředitelnu a ředitele a já je mohu uvítat.
 
Liší se práce ředitele soukromé školy od práce ředitelů jiných typů škol?
 
Před  lety po revolucí se lišila daleko více. Měli jsme volnější ruce, mohli dělat věci, které byly do té doby za komunisté nemyslitelné. Mám pocit, že dneska se soukromé školy přiblížily až nezdravě státním školám, a unifikace plíživě pokračuje dál, jako bych už někdy cítil Nejedlého jednotné školství, směřující ne k pestrosti a barevnosti, ale choulící se mezi horou předpisů, pokynů a nařízení v beztvaré a bezbarvé šedi.
 
Byrokracie, která prorůstá jako hydra nejen do soukromých, ale i do státních škol, je odrazem celé naší společnosti. Kde seděl nedávno jeden úředník, dneska sedí pět úředníků, kde byla jedna tabulka, dneska je padesát tabulek, a každý, kdo dostane židli ,stůl a razítko, vymýšlí tabulky a předpisy další, aby si židli a stůl uchoval. Domnívám se, že 75 procent věcí, které administrujeme ve škole a nad nimiž mrháme časem, který bychom měli věnovat dětem, je naprosto zbytečných. Myslím, že státní správa v naší zemi bují způsobem, který je nezdravý a není síly, která by se byrokratické hydře postavila. Ale ať to nevyzní jako bohapusté láteření. Je mnoho úředníků, kteří jsou potřební, bez nichž by správa věcí veřejných nefungovala. S mnohými se dobře spolupracuje a jejich práce si vážím. Jenom by bylo třeba arbitra, který by našel nástroj, jak z dýchavičného přetloustlého aparátu vykouzlit mladého štíhlého sportovce, arbitra, který by ty dobré a prospěšné zachoval a ty parazitující poslal dělat jinou práci.
 
Jistá specifičnost práce ředitelů soukromých škol spočívá v tom, že máme přece jenom i dnes volnější ruce než ředitelé státních škol, i když s dobou před devatenácti lety se to nedá srovnávat. Ve spoustě věcí jsem jako ředitel a zřizovatel poslední instancí pro odvolání rodičů, studentů. Zodpovědnost je tak o něco větší a na zádech nese člověk snad i víc odpovědnosti. S tím souvisí i fakt, že u nás studenti platí školné, a za to školné jim musíme zajistit vyšší vzdělávací komfort.  Jsme drahou školou a já vím, že studentům je třeba za jejich peníze poskytnout mnohem více, než poskytne jiná škola, zejména ta, která je zdarma. Pokud víc neposkytneme, za měsíc by nebyla ve škole ani noha. Proč by někdo platil za něco, co může mít za rohem a zadarmo. Když usínám, přemýšlím, co ve škole dělat jinak a líp, než dělají jiné školy, mám prostě v hlavě školu pořád, řekl bych intenzivněji, než když jsem vedl školu státní. Škola je součástí mého života a já ji z hlavy nevytěsňuji ani o svátcích ani o prázdninách.
 
A co považovat za to, co je netradiční? Součástí nadstandardních podmínek je třeba to, ať nemluvím jenom obecně, že máme 5 zahraničních pracovišť, a to ve Španělsku, další spojené v Řecku a na Krétě, ještě jedno spojené v Itálii a Francii a samostatné v Německu. Na těchto pracovištích mají studenti možnost absolvovat zahraniční stáže. Jinou záležitostí je, že studenti mají zajištěno doučování přímo ve škole v rámci konzultací, kdy je doučuje učitel, který je běžně učí ve škole, což má samozřejmě dobrý vzdělávací efekt. Samostatnou kapitolou je vybavení školy, máme úplně nové učebny, velký domov mládeže, sportovní halu, kupujeme kvalitní učební pomůcky, na kterých nešetříme. Škola je vybavena nábytkem na míru, moderní výpočetní technikou, za dva měsíce otvíráme zbrusu nový pavilon, jehož součástí je i nové oddělení mateřské školy, kde budou praktikovat studentky pedagogického lycea. Pořádáme hodně mimoškolních akcí vodáckými a lyžařskými kurzy počínaje a výtvarnou dílnou konče. Mohl bych pokračovat, ale snad jako příklad stačí ukázka toho, co se mi jako řediteli soukromé školy honí v hlavě.
 
Vždycky jsem tvrdil a do dneška tvrdím, že soukromá škola musí být mercedes, jestliže průměrná škola je volkswagen, a musí nabídnout studentům něco víc. Pokud soukromá škola nabízí to samé jako státní škola, nebo dokonce portfolio něčeho horšího, pak opravdu nemá na vzdělávacím trhu co dělat, protože de facto parazituje na školním vzdělávacím systému.
Stojím si za tím, že naše škola je minimálně na úrovni lepších státních škol. Samozřejmě si myslím, že jsme mnohem lepší, ale to si myslí každý ředitel, který školu vede s touhou vytvořit z ní skvělý ústav, ředitel, který opravdu odpovídá za její úroveň. Ředitel, který si myslí, že řídí průměrnou školu a spokojí se s tím, nemá co dělat za ředitelským stolem.
 

Osvícený diktátor je pro firmu větším přínosem než demokrat

Ředitel soukromé školy by neměl nic brzdit, ale každý dobrý nápad jeho či kolegů a studentů aktivně podporovat. A hlavně: měl by kolem sebe šířit ducha pohody a tvůrčí aktivity. Už Vergilius prohlásil, že myšlenka hýbe hmotou, a z ředitele by měly proudit myšlenky a nápady i motivace pro ostatní lidi ve škole. Ale to platí úplně stejně pro ředitele státní i soukromé instituce. Ředitel nemá právo být unaven, a když už ostatní nemohou nebo jim dochází síly, aktivita ředitele by zdánlivě neměla mít meze, i když on sám se třeba může v nitru tu a tam cítit unaven. Ředitel by měl být silnou osobností a škola by se s ním měla do jisté míry personifikovat, výsledkem jeho činnosti by neměly být řeči a záměry a plány a popsané papíry, ale činy a realizované skutečnosti.
 
Na co kladete důraz při řízení školy, jaký styl manažerského řízení vyznáváte?
 
Já jsem člověk hluboce demokraticky založený, můj styl života jako celek je hodně demokratický, což vychází možná z toho, že nesnáším konflikty. Nicméně tvrdím, že demokracie končí u vchodu do školy, přímo ve škole už demokracie v plném slova smyslu existovat nemůže. Co ředitel rozhodne, to musí platit, jinak by zavládl chaos a anarchie. Pokud je ředitel neformální osobností, většina sboru se s jeho myšlenkami, vizemi i řídícím stylem ztotožní. Pokud osobností není, je úplně jedno, jaký řídící styl vyznává, škola nikdy nebude šlapat, jak by si zasloužili její klienti.
Pokud jde výhradně o mne, nebráním se diskuzi a nepovažuji za slabost změnit názor, přesvědčí-li mne ostatní, že věci se mají jinak, než jsem si dosud myslel. Ale poslední slovo si musím nechat, abych měl věci pod kontrolou a aby bylo jasné, kdo rozhoduje. I to poslední slovo se však snažím vyslovit vždycky v klidu bez zvýšeného hlasu, aby nevznikl dojem, že prosazuji věci přetlačováním a silou. Kdyby tomu bylo takhle, ony by ty věci dlouhodobě asi nefungovaly, jak mají.
 
Teoreticky jsem přesvědčen o tom, že osvícený diktátor je pro firmu větším přínosem než demokrat, který se nechá vtahovat do neustálých diskuzí a má slabý vlastní názor, nebo názor nezřetelný.  Slovo diktátor zní sice pejorativně, ale největší pokroky lidstvo zaznamenalo právě v období diktátorů. Jenomže ještě nikdo nepřišel na to, jak zajistit, aby společnosti, školy nevyjímaje, vládli právě diktátoři s přívlastkem – osvícení a soudní.
 
Ráda bych se vás zeptala na váš recept proti úbytku žáků. Ale pokud se pohybujeme v konkurenčním prostředí středního školství, tak to asi nebude vhodná otázka.
 
Proč ne? Víte co, já si myslím, že konkurence je velice zdravá věc i ve školství. Člověk nemá mít vůbec strach či obavu sdělovat něco ze své kuchyně ostatním, ale to sdělování se musí týkat pouze současnosti. Ať si kdo chce opisuje, ať plagiátorsky kopíruje, ale ten, od koho je kopírováno, by měl být ve svých vizích o rok, dva, pět let před těmi plagiátory. Jenom tím si zajistí, že bude mít náskok, i když plagiátoři mohou najít v rámci závisti spoustu nehezkých slov a šířit je o svém vzoru. Ale znáte to. Kdo je kopán do zadku, má jistotu, že je vpředu.
Každý ředitel by měl v rámci konkurence v tichosti připravovat nové věci a překvapovat své okolí stále novými a neotřelými nápady, které dotáhne až k realizaci. Jenom konkurence houšť, tím pádem se budou lepší a schopnější posunovat dopředu, a ti ostatní budou postupně ustupovat lepším. Jakmile by konkurence nebyla, vrátíme se ke stádovosti komunismu, kdy všichni dělali všechno stejně, nikdo pořádně. Nicméně platí, že pro konkurenční třenice škol se nesmí zneužívat žáci a studenti.
 

Úkolem střední školy je připravit studenty na vysokoškolská studia 

Připravuje vaše škola žáky do praxe, do života? Pro žáky pedagogického lycea jste zřídili mateřskou školu, kde si mohou své pedagogické znalosti a dovednosti vyzkoušet. Co se týče např. studentů humanitního gymnázia, jaké mají možnosti uplatnění, pokud nejdou na vysokou školu?
 
Když to vezmu obecně, většinu studentů připravujeme  pro vysoké školy. V loňském roce šlo 78 procent absolventů na vysoké školy a pouze ta zbývající část šla do praxe nebo do zahraničí pracovat. Myslím si, že úkolem střední školy, která má maturitní typ studia, je připravit studenty na vysokoškolská studia. Pokud odcházejí do praxe, musí být dobře připraveni po stránce odborné i všeobecné. Já jezdím s našimi studenty 3 měsíce v roce po světě, aby nabrali praktické zkušenosti, a tím se jim snažím přiblížit skutečný trh práce, nejen ten skleníkový, který poznávají za školními lavicemi z učebnic.
 
A příprava do života? Ta spočívá v tom, že jim sami budeme příkladem v chování, v řešení složitějších situací, v pohledu na svět. Pro mě je nesmírně zajímavé a poučné sledovat, jak se chovají naši studenti všude tam, kde se potkávají se studenty jiných škol.
 
Znáte svoje studenty jmény?
 
Většinu znám jmény, i když je zdaleka všechny neučím, ale potkávám se s nimi na zahraničních stážích. Považuji za základní pedagogickou povinnost učitelů, aby si pamatovali jména žáků. Proboha jak může vypadat vztah mezi učitelem a žákem, kteří se vídají třikrát týdně čtyři roky a ani si nezapamatují svá jména? Jak si chtějí předávat emoce, vědomosti, znalosti a dovednosti, když si nepamatují ani to, co nás označuje?
 
Co se týče spolupráce s rodiči, jsou na vás hodně nároční? Nejsou příliš kritičtí, draví, dá se s nimi domluvit?
 
Já bych rád, aby těch dravců bylo mezi rodiči více. Naši rodiče jsou strašně hodní, já od nich nemám téměř žádné negativní reakce. Někdy je ale potřebuji „nakopnout“ a říct: „Tohle děláš špatně, tohle je potřeba udělat jinak“. Takové dravce bych někdy opravdu potřeboval. Možná není vážného důvodu, možná si problémy řeší třídní učitelé sami a ke mně se už tolik nedostanou. Všichni naši studenti vyplňují na konci školního roku podrobný anonymní dotazník, ve kterém vyjadřují svoji spokojenost, hodnotí jednotlivé pedagogy, vyučovací proces, prostě všechno, co by mělo vedení školy vědět. Se zástupci se nad dotazníky opravdu zamýšlíme a co nefunguje jak má, se snažíme poopravit. 
 
Spousta lidí si myslí, že soukromé školy jsou školy pro movité, a ti movití si prostě diktují. Já bych moc rád vyvedl z omylu ty, kteří si myslí něco podobného. Je tomu právě naopak. To mě také překvapilo, když jsem si zřídil soukromou školu. Kdybych vycházel ze sociologického průměru, pak jsem nucen říci, že je tady více studentů sociálně potřebných než na jiných školách. Je to dáno zřejmě tím, že spousta rodičů se rozvede, mají v rodinách problémy, nemají na děti čas, a tak jim chtějí poskytnout jakoby satisfakci, kterou má být právě vzdělávání. Máme několik desítek sociálních stipendií pro děti, jejichž rodiče nemají zdroje na plné školné.  Když už studenta jednou do školy přijmeme, rozdíly mezi dětmi z rodin s vyššími a nižšími příjmy nesmí být v přístupu k nim cítit, všem studentům se měří stejně. A zahraniční stáže? Ty platíme z prostředků Evropské unie a z rozpočtu školy, studenti platí minimální spoluúčast.
 
Máte vlastního projektového manažera?
 
Projekty si píšu sám, na to si čas vždy najdu. Vím přesně, co od nich čekám, co v nich potřebuji mít.
Souvisí to s mojí osobností, já nejsem týmový hráč. Já jsem vždycky byl v životě solitér a do dneška jsem jím zůstal, nikdy jsem nebyl v žádné organizaci soukromých škol, v žádné politické straně. Sice na různých místech přednáším o tom, jak týmově psát projekty evropského sociálního fondu, ale ve své škole ty svoje píši výhradně sám. Ale protože projektů přibývá, máme od letošního roku i projektovou manažerku. 
 

Učitele si hýčkám svým férovým přístupem

Pokud jde o učitele, jsou u vás lépe placeni než na veřejných vysokých školách? Nebo si je hýčkáte jiným způsobem? Poskytujete jim supervize, další vzdělávání?
 
Myslím, že si je hýčkám pouze jedinou věcí, a tou je můj přístup k nim, který si myslím, že je férový, přátelský, rovný z očí do očí. Co se týká platu, mají stejné peníze jako učitelé ve státním školství. Pravdou je, že ti, kteří chtějí, mají u nás možnost vydělat si více peněz jinou formou, nabízíme jim výuku v kurzech celoživotního vzdělávání, kde si mohou přijít i na docela slušné odměny. Je to ale více peněz za více práce.
 
Co si myslíte o nové maturitě? Bojíte se jí?
 
Nové maturity se nebojím, v zásadě je myšlenka správná. Ale považuji ji za zrůdnost v tom smyslu, jakým způsobem se připravuje a jaký objem finančních prostředků příprava spolykala. Ta finanční částka je neuvěřitelná, absurdní, nelogická a šokující. Když si představím 150 miliónů z Evropské unie, které se rozpustily v přípravě na státní maturitu, a to nevím o dalších prostředcích z rozpočtu ministerstva, tak se držím za hlavu. To přece nedává žádný smysl. Troufám si říci, že jeden solidní ředitel, který pár let učil a pár let řídí školu a organizuje maturitní zkoušky, rozumí maturitám natolik, aby dokázal připravit to, co nazýváme státní maturitou, za dva týdny a za odměnu v řádu desítek tisíc korun. Dneska se od státní maturity, která je podle mého soudu připravená špatně, bojíme odstoupit, protože už to stálo strašně moc peněz a bude ještě stát peníze další. Školství by potřebovalo více peněz a my je házíme oknem.
 
Situace mi trochu připomíná proces s tvorbou rámcových a školních vzdělávacích programů. Věřila byste tomu, že v devadesátých letech jsem byl mezi těmi, kteří navrhovali systém, který by školám dal svobodu a nechal je na základě stručně stanovených mantinelů svobodně tvořit svůj výchovný a vzdělávací program? Dodnes si myslím, že to byla báječná myšlenka. Původním záměrem bylo, aby si pedagogové ve školách sami rozhodli co a jak budou učit, a měli pouze stanovena kriteria, která by neblokovala přestupy a srovnatelnost mezi srovnatelnými typy škol. Ale co z toho vzniklo? Máme vůbec představu, kolik lidí z jednoduché transparentní myšlenky vytvořilo další byrokratický balvan, který školy více zatěžuje než jim pomáhá? Ti lidé vymysleli terminologii, kontrolují, jestli se správně používá, nutí učitelé, aby něco vpisovali do kolonek, a běda jestli omylem použijeme termín výchovně vzdělávací cíl místo klíčové dovednosti. Zase si hrajeme se slovíčky, popisujeme tuny papíru, a devadesát procent učitelů stejně učí tak jako dříve. Původní myšlenka byla napsat na jednu A4 RVP, na 3 A4 ŠVP, zbytek si nějakým způsobem zařiďte, protože jste chytří lidé, vysokoškoláci, vy nejlépe znáte situaci ve svých školách a ve svém regionu.Místo toho přepisujeme staré dokumenty, dáváme jim nový háv. Ale to, co tam mělo být, ta svoboda, vzdušnost, volnost, tady opět není.
 

Školám je třeba dát větší svobodu 

To jsme na celostátní úrovni, vy jste ale také členem komise školství Zlínského kraje, co byste vy osobně rád zlepšil na školství ve Zlínském kraji?
 
Já bych dal rád školám větší svobodu. Dal bych jim větší svobodu, protože si myslím, že svoboda je základní podmínkou toho, aby člověk pracoval rád. Aby ředitelé dokázali dát svobodu učitelům, aby v duchu osvíceného diktátorství diktovali jen v zásadních věcech. Aby školství bylo co nejméně svěrací kazajkou, ale stalo se motivačním prostředím, kde jsou studenti i učitelé pozitivně motivováni a práce je baví.
 
Dnes se často říká, že školství a tržní prostředí nejdou dohromady. Já si myslím, že školství je trh jako každý jiný, škola je firma jako každá jiná. Jenom když udělá něco špatného, tak důsledky jsou dalekosáhlejší než v běžné firmě. Proto si myslím, že školám je třeba dát svobodu, aby byly schopny vychovat žáky, kteří se budou dívat na svět tržním, marketingovým způsobem. Chodím do školy, chci po ní nějakou kvalitu, když kvalita není, odejdu pryč.
 
Vypadáte neustále v pohodě, kde berete nadšení, energii, sílu? Nechce se mi věřit, že ředitelská práce je tak pohodová.
 
Je to pohodová práce, jediné co mě rozčiluje, je byrokracie, ta skutečně člověka ničí, ale z toho jsem se vám už vypovídal. A kde beru sílu? Nevím, ani si netroufám posuzovat, zda jí mám více než jiní lidé.
 
Já jsem měl plán, že ve svých čtyřiceti letech ze školství odejdu a budu malovat a psát knížky. Pak jsem to posunul na pětačtyřicet a teď si říkám, že v padesáti bych mohl už opravdu konečně odejít. Mám obavu, abych nesklouznul do provozní slepoty a neztratil pojem o tom, co se děje kolem mě. Zatím jsem tu sílu zavřít za sebou dveře nenašel, trošku se toho bojím, protože mám studenty a učitele strašně rád. Jak by se mi bez nich žilo? Já tady chodím ne jako do práce, je to součást mého života, já sem chodím naplňovat svůj život čímsi, co mu dává smysl.
 
Máte vůbec ještě čas na rodinu a na své záliby?
 
Těžká otázka. Je fakt, že jsem často v zahraničí a moje žena je zvyklá, že doma často nebývám. Když jsem ovšem ve Vsetíně, rodině se věnuji, co můžu a dělám to nesmírně rád. Mám 3 děti, nejstarší dcera vystudovala vysokou školu, střední školu studovala u nás. Starší syn je u nás ve třetím ročníku a nejmladší syn studuje na základní škole ve druhé třídě. Nedávno jsem si koupil kvasanské ovce a berany, takže si stavím takovou farmu, a od domku až po plot si buduji vše vlastníma rukama. U manuální práce se odreagovávám a těším se, až ovečky občas nabídnu k hraním dětem ve školce, která by měla být jiná než běžné státní školky.
 
Docela rád hraji tenis, hodně sportuji, hraji na klavír a kytaru. Baví mě práce pro Mensu, rád pracuji na zahrádce, ve skleníku, lyžuji, maluji a píšu knihy. A cestuji se studenty po světě.
 
Spíte vůbec někdy, pane Kostko?
 
Spím opravdu rád a hodně. (smích)
 
Děkuji za rozhovor.
 
---------------------------------------------------------------------  
Kontakt: Střední škola Kostka s.r.o., Pod Pecníkem 1666, 75501 Vsetín, telefon: 571 415 832, e-mail: info@kostka-skola.cz, www.kostka-skola.cz
Autor:  
Vložil/a: Radka Evjáková