Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Jak se žije českým krajanům v rumunském Banátu

​Jak to tam vypadá? A opravdu mluví česky? A čím se živí? A budou tam hadi? A jak se tam vlastně Češi dostali? Odpovědi na tyto otázky hledali studenti SOŠ a Gymnázia Staré Město na expedici „České vesnice rumunského Banátu“, na kterou vyrazili na přelomu dubna a května.

Studenti a učitelé s dobrodružnou povahou vyrazili v pátek 28. dubna 2017 v podvečerních hodinách na expedici do Rumunska. Po nočním přesunu jsme ráno docestovali do rumunského městečka Oravița, kde se nachází nejstarší rumunská železnice pyšnící se označením Banátský Semmering. Železnice, na které se dříve převáželo uhlí, se stala naším prvním cílem. Čekala nás 34 kilometrů dlouhá trasa, na které jsme projeli 14 tunelů, 10 mostů (nejvyšší je 37 m vysoký) a obdivovali nádherné výhledy z pohoří Munții Aninei. Z Aniny jsme se přesunuli do národního parku Cheile Nerei-Beușnița. Řeka Nera zde vytvořila nádherný kaňon, který je nejdelším kaňonem v Rumunsku. Procházeli jsme kolem řeky vystřílenými tunely, vyzkoušeli si přejít lanový most a vyrazili proti proudu říčky Beu na tábořiště. Konečně jsme postavili stany (za mírného deště) a mohli si odpočinout po dlouhé cestě.

Ráno nepršelo. První pozitivní zpráva. Ta druhá byla, že jsme vyrazili to termálu. Po chladné noci, kdy teplota klesla k 8 °C, jsme se tak krásné vyhřáli v teplé vodě. Čekala nás první česká vesnice - Svatá Helena. Svatá Helena je nejstarší dochovanou českou vesnicí v oblasti; byla založena již roku 1824. Prošli jsme se centrem vesnice a zamířili na vyhlídku, ze které je krásný pohled na řeku Dunaj. Cestou zpátky jsme na návsi cítili nádhernou vůni grilovaného masa. To už nám Jarmila a František Salabovi připravovali večeři – polévku a mici(malé válečky mletého masa, které jsou tradičním rumunským jídlem). K mici jsme přikusovali chléb, ochutnávali sýr, který Jarmila sama vyrábí. S plnými bříšky jsme zamířili do místní školy, kterou nás provázela Kateřina Rohálová. Kateřina vyučuje v Banátu český jazyk a to díky Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí. Ve Svaté Heleně působí prvním rokem, ale v minulosti učila několik let v další banátské vesnici - Eibenthale. Setkání našich studentů, kteří jsou zvyklí na moderní učebny plné nových materiálů, s realitou helenské školy bylo zajímavé. Vzpomínali na základní školy ve svých obcích, listovali knihami v knihovně a vyzkoušeli si i místní tělocvičnu.


V pondělí ráno jsme po snídani vyrazili na pěší cestu do další české vesnice - Gerniku. Cesta nám ubíhala rychle, počasí se umoudřovalo, a tak jsme po pár hodinách chůze dorazili nad Gernik. Ten studenty překvapil svou velikostí. V Gerniku nás čekalo malé překvapení. Původně jsme měli nocovat ve stanech u Petrových mlýnku za Gernikem, ale náš průvodce Antonín Mikulenka nám zajistil nocování na zahradě u Vény Piečka. Někteří studenti se rozhodli pro nocleh ve stanu a někteří pro nocleh na seně ve stodole. Nadšení studentů neznalo mezí. Nejenže už nikam nemuseli jít, ale k dispozici byla i teplá sprcha a hlavně Wi-Fi v místní hospodě.

V úterý jsme se probudili do prosluněného rána. Zavazadla jsme naložili na povoz tažený koňmi a těšili se na další cíl naší cesty - nejvýše položené české vesnice Rovenska. Cestou nás doprovázel pan Mašek, výborný vypravěč, který nás zásoboval informacemi o Gerniku, okolí, životě na vesnici, ukazoval nám, které pole či sad mu patří.

Pan Mašek nás doprovodil k Petrovým mlýnkům, což jsou doposud funkční staré vodní mlýny, kde si místní mleli a melou obilí nebo kukuřici. Nejenže jsme si mlýnky prohlédli, ale díky panu Maškovi jsme je viděli v akci. S panem Maškem bychom si rádi povídali dál, ale čekala nás ještě dlouhá cesta, na které jsme procházeli rumunskými salašemi či viděli zrovna narozené telátko. V odpoledních hodinách jsme konečně doputovali do Rovenska. Postavili jsme stany a vydali se na večeři, kterou nám připravila paní Mojžíšová s dcerou a zetěm. Tentokrát se podávala polévka a sarmy (rýže a mleté maso zabalené v zelném listu).


Náš pobyt v Banátu se chýlil ke konci. Ráno jsme sbalili stany a pěšky zamířili do Sikovic, kde nás čekal autobus. Ten nás zavezl k soše dáckého krále Decebala, kterou do skály vytesali rumunští sochaři. Projeli jsme se také na loďkách po Dunaji k jeskyni Veteránů a Ponicova. Cestou jsme se zastavili v kdysi proslulých lázních Baile Herculane a pak už vyrazili vstříc domovu.

V hlavách se nám rojily vzpomínky na Banát, na chuť místních sýrů, na slova pana Maška, na jídlo, na tamější obyvatele, které jsme potkali. A jak se tedy žije Čechům v Banátu? Nelze napsat, že těžce nebo lehce. Život v českých vesnicích je plný práce, starosti o dobytek, o pole, o drůbež, o dům. Ale krásné je, že si místní najdou i čas na zábavu, pomoc sousedovi nebo třeba na zvědavé studenty ze Starého Města. Děkujeme.


Autor: Soňa Patočková
Vložil/a: Radka Evjáková