Mysli lidské je vzorem láska ke svobodě

23. listopad 2021
Výchova demokratického občana
Autor/ka článku: Miroslava Poláková
Mysli lidské je vzorem láska ke svobodě

Pedagožka uherskohradišťského gymnázia Miroslava Poláková byla pozvána organizačním týmem Uctění památky 17. listopadu, aby vystoupila na hlavním pódiu v Praze na Albertově s projevem k Mezinárodnímu dni studentstva. Druhé vystoupení pak měla na pietním aktu v Kasárnách v Praze – Ruzyni, kde bylo 17. 11. 1939 zastřeleno 9 studentů.

Albertov 17. 11. 2021

Po vystoupení rektorů vysokých škol a Ing. Palečka, který přijel ze Spojených států a jehož otec stál v roce 1941 v čele studentského týmu, který se zasloužil o vyhlášení Mezinárodního dne studentstva, zahájila Miroslava Poláková svůj projev větou z Komenského Všenápravy: „Svoboda, tvrdím, je nejskvělejší statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný.”

Vážení studenti,

přijela jsem za Vámi coby pedagog z Gymnázia Uherské Hradiště , ale i jako rodačka z Uherského Brodu, a tak nemohu začít ničím jiným nežli právě slovy Komenského, jehož úsilí a touha po svobodě národů vyvolává analogii s událostmi spojenými s českými a slovenskými studenty, kteří utekli z vlasteneckého přesvědčení a ze solidarity ke spolužákům bojovat do čsl. zahraniční armády….

Součástí 15ti minutového projevu se stala v samotném úvodu citace textu, který přečetl student Lubor Zink v předvečer 17. listopadu 1941 v Londýne v Caxton Hall, text, kterým byl vyhlášený Mezinárodní den studentstva: „My, studenti Velké Británie, všech jejich dominií a Indie, Svazu sovětských socialistických republik, Severní a Jižní Ameriky, Belgie, Československa, Číny, Francie, Holandska, Jugoslávie, Norska, Polska, Řecka a všech ostatních národů bojujících za svobodu světa v snaze vyjádřit hlubokou úctu popraveným československým studentům, kteří první v Evropě na podzim roku 1939 dali podnět k masovému odporu proti nacistickým okupantům, vyhlašujeme 17. listopad za Mezinárodní den studentstva.“

Druhého dne přijal prezident Beneš ve svém sídle výbor Ústředního svazu československého studentstva, v jehož čele stál Dr. Ing. Václav Paleček. Zároveň se na většině anglických univerzit konaly přednášky, na kterých vystoupili čeští a slovenští studenti. Manifestace a oslavy na podporu se konaly i v Quito v Ekvádoru, ve Wellingtnu na Novém Zélandě, v San José v Kostarice, v Montevideu v Urugvaji, v Havaně, Dillí, Jeruzalémě, Světském svazu, Kanadě, Číně, Maltě, USA, Švýcarsku, Mexiku a Švédsku.

Přesně před 80 lety byl položený základ nejen pro studenty z celého světa, ale pro společný svátek Čechů a Slováků, se kterými jsme 75 let žili ve společném státě. Ti všichni, kterým se podařilo svátek vyhlásit s podporou čs. exilové londýnské vlády, zejména za účasti Jana Masaryka, chtěli, aby se celý svět dozvěděl, k čemu došlo v Praze 17. 11. 1939. Chtěli, aby se svět dozvěděl o německé reakci na připomenutí 28. října 1918, o smrti Václava Sedláčka, o smrti a následném pohřbu Jana Opletala, o zastřelení 9 studentů, o uzavření českých vysokých škol a o následném odvezení 1 200 studentů z protektorátu do Sachsenhausenu nedaleko Berlína.

Proto také v jejich prohlášení v Londýně dále stálo:„ Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve věznicích a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí.“ Těmito ideály měli i roce 1941 na mysli Svobodu a demokracii ve své zemi. Jak nedávno se stala tato slova opětovně aktuální. Ale také snadno zneužitelná.

Prohlášení studentů dále praví:„ Uvědomujeme si, že vítězství fašismu znamenalo by mimo jiné i zničení kultury a svobodného učení – my studenti slibujeme, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom uspíšili porážku tohoto brutálního fašistického násilí, avšak též přičinili se, aby to, co se stalo, nemohlo již nikde a nikdy více v jakékoliv formě opakovat.

…….V další části projevu bylo připomenuto, že mezi devíti zastřelenými studenty byl i jeden Slovák, že zásluhy na přechodu za hranice měli i slovenští studenti a že velký podíl na uznání Mezinárodního dne studentstva vedle Pavla Kavana měl i Slováka Eduard Goldstücker, který navíc pomohl medikům dokončit na Oxfordu studium lékařství. Bohužel i ze slovenského kalendáře se v 90. letech Mezinárodní den studentstva z kalendáře vytratil a na rozdíl od České republiky doposud se tam nevrátil…..

Patnáctiminutový projev byl opět ukončen slovy Komenského, která zaznamenal roku 1641 v díle Via lucis: „ Mysli lidské je vzorem láska ke svobodě. Nejstrašnější jest, když stát zakládá svoji moc na nevědomosti člověka.“

Kasárna Ruzyně 17. listopadu 2021

Setkání v prostorách ruzyňských kasáren se koná každoročně již po mnoho let, aby se zde připomněla jedna z největších tragédií spojená s cílenou genocidou české inteligence.

Před 82 lety stejně jako dnes byl nevlídný podzimní den, umocněný razií na vysokoškolských kolejích Praze a v Brně. Do prostoru kasáren bylo postupně svezeno přes tisíc studentů, mnozí jenom v pyžamu a v papučích. Němečtí vojáci jim na přivítanou natáhli před vchodem do koňské jízdárny ocelový drát, o který mnozí zakopli, a přitom je namísto pozdravu mlátili dřevěnými prkny, z nichž někde ještě trčely hřebíky. Takové bylo přivítání vysokoškoláků v místech, kde nyní stojíme. Studenti se až v noci mohli uložit na piliny a kobylince. Na koho asi přitom mysleli. Zcela jistě většina z nich na své rodiče a děvčata. Jak velmi toužili po objetí, ale také po zahřátí těla i srdce. Ani jedno z těchto přání se jim nesplnilo. Místo toho se 17. 11. 1939 odpoledne dozvěděli, že jsou zrádci Říše a že 9 jejich vůdců bylo popraveno. Tak zjistili, že byly uzavřeny české vysoké školy a také, co se stalo s kamarády odvezenými nejprve do haly Petchkova paláce.

Studentům odvedeným ještě v noci 17. 11. do tzv. pečkárny nedovolili usnout a kolem osmé hodiny ranní jim bylo přečteno 8 jmen. Všech osm jmenovaných bylo poté převezeno do kasáren v Ruzyni. Esesáci z páté setniny druhého praporu začali bez soudu popravovat. Později byl z Pankráce přivezen a zastřelen student devátý.

Frank zatrhl ze seznamu vysokoškoláků devět jmen:

Josef Matoušek, Josef Adamec, Marek Frauwirth, Jan Černý, Jaroslav Klíma, František Skorkovský, Jan Weinert, Václav Šaffránek, Bedřich Koula.

Tři za každého ze tří zraněných Němců při rozloučení s Janem Opletalem 15. listopadu.

Jaký měl Frank klíč k výběru popravených? To dodnes není objasněno. Němci mnohé archivy před koncem války zničili. A v tomto okamžiku to již není podstatné. Jejich životy byly ukončeny kulkami, stejně jako v době prvního stanného práva po příchodu Heydricha vyhasly ve zdejší jízdárně životy dalších 247 osob.

Mohlo by se zdát, že jenom nedávno objevené díry po kulkách ve zdi zůstanou němým svědectvím této bestiality. Ale i zdi hovoří, tak jako hovoří zdi terezínského ghetta, Larischovy vily v Pardubicích, louky na místě Lidic či vypálené Ploštiny na Valašsku, schody do lomu v Mauthausenu, který byl určen pro likvidaci zejména českých vězňů.

Ruzyňská kasárna hovoří zdmi, ale i vzpomínkami přímých účastníků, kteří stačili ještě koncem 80. let svoje pocity a vzpomínky popsat, neboť do té doby se jich nikdo na nic neptal, a jsou zaznamenány v knize Jozefa Leikerta Uloupené mládí. O to více však pro pamětníky bylo nemilým poznáním, když v 90. letech Mezinárodní den studentstva zmizel z českého, ale i slovenského kalendáře údajně ve spojitosti s komunistickým svátkem. Teprve po 30 letech se vloni podařilo navrátit 17. listopadu důstojnost, která mu právem náleží. Dnes, 17. listopadu 2021, je tomu právě 80 let, co v Caxton Hall v Londýně byl přijat svátek uznávaný dnes po celém světě jako Mezinárodní den studentstva, s jehož vyhlášením souhlasili studenti Anglie, Indie, SSSR, Severní a Jižní Ameriky, Belgie, Číny, Francie, Holandska, Jugoslávie, Norska, Polska a Řecka a jemuž téhož dne zaslali podporu F. D. Roosevelt, W. Churchill i gen. Ch. de Gaulle či Čankajšek.

A co my? Umíme si dostatečně vážit své statečné minulosti? Svého vlastenectví, kdy se lidé nebáli zazpívat národní hymnu i za cenu vlastního života? Dokážeme ještě vychovávat naši mládež k národnímu vlastenectví, ubránit se na druhé straně nacionalistickému patosu? Dokážeme jako národ oslavit státní svátek Dne za svobodu a demokracii nejenom dnem pracovního volna, ale také myšlenkami upnutými k mnoha tisícům statečných lidí, kteří byli skutečnými hrdiny českého národa, představiteli boje proti zlu buď se zbraní, nebo třeba i obyčejnou trikolorou na klopě kabátu, avšak s pevným vědomím PROČ?