Informace o alternativním školství

22. leden 2020
Alternativní směry ve vzdělávání
Autor článku: Martina Němcová
Informace o alternativním školství

Alternativní školy se částečně nebo zcela liší cíli, učebními obsahy, formami, metodami a celkovou organizací školního života od státních a veřejných škol. Nejedná se zde pouze o změny v administrativě, alternativní školy pracují na základě partnerského přístupu k dětem a respektu k jejich individuálním potřebám.

Pojem alternativní škola se začal objevovat zhruba v 70. letech 20. století k označení škol, které se snažily vyhovět požadavkům alternativních životních stylů nespokojených s organizací a obsahem veřejného školství. Mezi alternativní směry však jsou dnes zařazovány i ty, které vznikaly již počátkem 20. st. v rámci reformního pedagogického hnutí (Vališová, 2007, s. 95 – 96).

Základní znaky alternativních pedagogických systémů

  • snaha neudusit přirozenou touhu poznávat nové věci a jevy
  • přátelský vztah mezi učitelem a dítětem, ochota a schopnost učitele pozitivně děti motivovat, podporovat jejich kvality i originalitu a respektovat vývojové zvláštnosti (chyba je stupeň učení, ne přestupek)
  • spolupráce s rodinou dítěte (učitel zná možnosti pedagogiky, vy nejlépe znáte své děti)
  • co nejaktivnější zapojení dítěte ve výuce, podpora spolupráce a rozvoj komunikace
  • pěstování odpovědnosti spoluúčastí dětí na rozhodování
  • propojování předmětů (k pochopení souvislostí a využitelnosti poznatků)
  • prostředí uzpůsobeno dětem (pomůcky snadno přístupné v nízkých policích, dětská výzdoba)
  • vyučování bez zvonění, ale podle momentálního zaujetí či únavy dětí (proč končit uprostřed zajímavé činnosti a proč nedopřát oddech tam, kde je třeba)
  • slovní hodnocení

Inspirací může být John Holt, který v knize Jak se děti učí, píše: „Vzdělávání je pro mnohé chození na místo, kterému se říká škola, a kde je někdo nutí naučit se něco, co se moc učit nechtějí, pod hrozbou, že se stane něco zlého, když to neudělají – spousta lidí takové hry nemá ráda a ukončuje je co nejdřív. Někdy děti nemají školu rády proto, že je zajímá spousta věcí, na které jim nikdo neodpoví, protože nejsou ve školním rozvrhu.“

Přehled alternativ dostupných v České republice

Waldorfská (MŠ, 1. i 2. stupeň ZŠ, SŠ)

Montessori (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ)

Daltonská (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ, SŠ)

Jenská (1. st. ZŠ)

Začít spolu (MŠ, 1. st. ZŠ)

Zdravá škola (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ, SŠ)

Lesní / přírodní škola (MŠ, SŠ)

Domácí vzdělávání (MŠ, 1. i 2. st. ZŠ, SŠ)

Waldorfské školy

Vycházejí z antroposofie (nauka o člověku). Waldorfská škola se sama charakterizuje jako škola, která chce člověka připravovat na život nejen znalostně, ale také rozvojem tvůrčích schopností a sociálních dovedností. Waldorfský učitel by měl pohlížet na dítě jako na duchovní bytost, která přichází na svět nadána možností všestranného vývoje. Jeho úkolem je pěstovat toto nadání a vést dítě k tomu, aby bylo schopno jednou převzít výchovu sebe sama. Při výuce se nepoužívají učebnice, odpovědnost je svěřena pedagogům, nejvíce třídnímu. Děti jsou hodnoceny slovně. Školní rok se řídí jednotlivými slavnostmi roku a rituály a na životě školy se velkou měrou podílejí i rodiče dětí. Vyučování „hlavních“ předmětů (český jazyk, matematika, přírodověda atd.) probíhá v souvislých blocích, které se nazývají epochy. Epocha trvá většinou 3 až 4 týdny. Po ní následuje epocha jiného hlavního předmětu. S tématem probíraným v dané epoše by, v ideálním případě, měly souznít v tom samém čase vyučované ostatních předměty, především výchovy a cizí jazyky. Zhruba dvouhodinový epochový blok je rozdělen do několika celků tak, aby se střídaly činnosti vyžadující zapojení různých částí žákovy osobnosti (hlava, srdce, tělo). V porovnání s běžným školstvím je kladen menší důraz na intelektový vývoj u žáků nižších ročníků, odmítavý postoj k používání počítačů a internetu v mladším školním věku.

Více informací

POL, Milan. Waldorfské školy: izolovaná alternativa, nebo zajímavý podnět pro jiné školy?. Brno: Masarykova univerzita, 1996. 165 s. ISBN 80-210-1097-5.

PRŮCHA, Jan. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2012. ISBN 80-7178-072-3.

Asociace Waldorfských škol http://www.iwaldorf.cz/

Nezávislá odborná hodnocení

Waldorfské školy mají své místo, ale nejsou nadprůměrné (článek v Učitelských novinách na základě výsledků České školní inspekce)

Současné problémy waldorfského školství (konspekt přednášky Karla Rýdla z PedF UK)

Kristýna Weberová, Waldorfská škola a důvody rodičů pro její výběr (bakalářská práce)

Montessori školy

Pedagogika Marie Montessori tvoří ucelený vzdělávací systém, který respektuje vývojová období dítěte, koresponduje s moderními psychologickými teoriemi vývojových potřeb a senzitivních období dětského věku. Role učitele v Montessori pedagogice je postavena na nenápadném vedení a taktní pomoci. To ostatně vyjadřuje i motto celé Montessori pedagogiky: „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Postupuje se vždy od konkrétního k abstraktnímu a pro jednotlivé okruhy se využívají zvláštní, speciálně vyvinuté pomůcky. Tyto pomůcky usnadňují pochopení nových jevů, ale také zásadní měrou přispívají k hlubšímu a trvalejšímu uchování nově nabytých zkušeností a vědomostí.

Nejdůležitější hesla v Montessori metodě výuky a výchovy jsou: bezpečnost, spolupráce, ohleduplnost, ticho, klid a láska.

Více informací

KOPŘIVA, P. a kol. Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála 2006. ISBN 80-901873-7-4.

MONTESSORI, M.  Tajuplné dětství. Praha: SPS, 1998. ISBN 80-86189-00-7.

ZELINKOVÁ, O. Pomoz mi, abych to dokázal. Praha: Portál, 1997.

Společnost Montessori ČR http://www.montessoricr.cz/

Srovnání Montessori a tradiční pedagogiky. Základní škola Perlička [online]. 2012 [cit. 2014-12-10]. Dostupné z: http://www.zsperlicka.cz/vyuka-a-vzdelavaci-program/srovnani-montessori-a-tradicni-pedagogiky/

Daltonské školy

Daltonský učební plán, „daltonský laboratorní plán“, „daltonský systém“ nebo jen zkráceně „dalton“ je metodický způsob výuky, jehož autorkou je Helen Parkhurstová (1886 –1973). Daltonský plán byl poprvé zaveden do zkušební praxe v únoru 1920 ve škole Dalton ve státě New York, kde Parkhurstová zřídila vyšší školu. Její vize školního systému byla ovlivněna jejími cestami po Evropě, zejména po Itálii, kde se seznámila s metodikou Marie Montessori. Do Československa pronikl dalton díky pedagogovi Václavu Příhodovi.

Hlavní myšlenkou daltonského plánu je odlišná organizace vzdělávání. Mezi učitelem a žákem existuje určitá úmluva o harmonogramu práce na určité období. Žák rozhoduje sám o své práci, sám si určuje tempo a učí se spolupracovat s ostatními žáky. Daltonský plán není nikdy jediným systémem ve škole, vždy se zařazuje jako doplněk k tradičnímu školnímu systému. Každá škola si sama určuje, jak ho využije. Některé školy vkládají do výuky tzv. daltonské bloky. Jsou to většinou dvouhodinové bloky, které se vkládají do rozvrhu jednou až dvakrát týdně. Jiné školy zase využívají daltonský systém určitý týden v měsíci. Vždy je vymezen určitý pracovní plán, který by měl žák v daném období splnit. Po splnění plánu záleží jen na žákovi, jak se rozhodne vyplnit svůj zbývající čas. Většinou to bývají různé připravené úkoly na opakování a rozvíjení učiva a nebo určitá zájmová činnost v podobě zájmových kroužků.

Tři základní principy jsou: volnost, samostatnost a spolupráce.

Více informací

SVOBODOVÁ, J., JŮVA, V. Alternativní školy. Brno: Paido, 1995. ISBN 80-85931-00-1.

PRŮCHA, J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-977-1.

Jenské školy

Experimentální školu založil roku 1923 v Jeně (v Německu) univerzitní profesor pedagogiky Peter Petersen. Dnes jsou jenské školy především v Holandsku (cca 200), dále v Německu a Belgii. V ČR dříve existovala jen jedna jenská škola, a ta bohužel zanikla (viz). V září 2016 byly v ČR otevřeny dvě nové školy – Hučák v Hradci Králové a Kairos na Praze – západ.

Jenská škola je chápána jako společenství s rodinnou atmosférou, přirozené a podnětné prostředí pro svobodný rozvoj. Vzhled učeben se blíží vzhledu dětského pokoje, hodnocení je slovní. Děti jsou v tzv. kmenových skupinách spojujících vždy 2-3 ročníky (starší si berou patronát nad mladšími), ale na některých úkolech z týdenního plánu pracují ve skupinách podle úrovně – podle individuální zralosti. Specializují se prostřednictvím volitelných předmětů.

Koncepce je otevřená dalším vlivům – dnešní jenské školy využívají i prvky Freinetovy a Montessori pedagogiky.

Více informací

Rýdl, K.: Peter Petersen a pedagogika jenského plánu. ISV 2001.

Singule, F.-Rýdl, K.: Pedagogické proudy 1. poloviny 20.století. Praha, SPN 1988.

Začít spolu

Původní program Step by step se začal vytvářet v 90. letech v USA na základě nových poznatků o lidském mozku a procesu učení i z praxe mnoha škol (viditelná je inspirace školou C. Freineta). U byl program spuštěn s finanční podporou Sorosovy nadace jako součást Projektu podpory vzdělávání Open Society Fund Praha pod názvem „Začít spolu“ a to od roku 1994 v mateřských školách a od roku 1996 i na prvním stupni základních škol. (Ve školním roce 96/97 to bylo prvních 5 základních škol, v současnosti je jich zřejmě kolem padesáti.)

Třída je rozdělena na tzv. centra aktivity – to jsou vlastně stolky, ke kterým náleží dobře přístupné police s různými materiály podle zaměření centra.

Den začíná povídáním v kruhu (na koberci), ve kterém si děti vzájemně sdělí své nové zážitky či pocity a seznámí se s plány na nový den.  Následuje obvykle matematika či čeština. Podoba výuky záleží na každém učiteli, ale obecně by děti měly být co nejaktivněji zapojeny (hry, diskuse, zajímavé úkoly, práce v různě velkých skupinách…)

Práce v centrech aktivity (asi 45 – 90 min.)

Učivo ve všech centrech se vztahuje vždy po určitou dobu (např. týden) k jednomu tématu a je vybíráno tak, aby se naplňovaly požadavky školního vzdělávacího programu. Každé dítě si vybírá do kterého centra který den půjde, ale během týdne musí vystřídat všechna centra. V každém centru děti plní zadané úkoly – některé samostatně, jiné skupinově, svým tempem i vlastním způsobem. Učitelé rozvíjejí dětskou tvořivost tím, že nabízejí úkoly s mnoha řešeními. Pokud jsou některé děti dříve hotovy, mohou plnit náročnější dobrovolné úkoly navíc, pomáhat ostatním nebo si najít libovolnou jinou činnost (např. čtení). Hotové práce si děti nejprve samy hodnotí, poté je dávají zhodnotit učiteli nebo hodnotí všichni společně, a nakonec je zařadí do své složky (tzv. portfolia), kde se postupně hromadí práce během celého pololetí (roku) a rodič či učitel se mohou kdykoli podívat na pokroky dítěte.

Více informací

KRAJČOVÁ, V., KARGEROVÁ, J. Vzdělávací program Začít spolu: metodický průvodce pro 1. stupeň základní školy. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, 228 s. ISBN 80-7169-608-0

Stránky programu www.zacitspolu.cz

Metody a formy práce Začít spolu na webu rvp.cz

Zdravá škola

Zdravá škola je projekt Světové zdravotnické organizace pro Evropu, Evropské unie a Rady Evropy.

Protože každá škola si tvoří vlastní projekt, nelze popsat konkrétní podobu školy. Obecně však platí, že zdraví ve Zdravé škole je chápáno jako celkový stav fyzické, psychické a sociální pohody.

Typické znaky zdravého učení jsou smysluplnost, možnost výběru, přiměřenost, spoluúčast, spolupráce, motivující hodnocení, přirozenost, klidná a otevřená atmosféra, samostatnost žáků, zaujímání vlastních postojů, hledání konstruktivních nápadů, uvědomění si odpovědnosti za své konání, podpora zvídavosti a spontánnosti, respektování potřeb jednotlivce, rozvoj komunikace, diferencovaný a individuální přístup k žákům – zadávání práce podle schopností žáka.

Další prvky, se kterými se na různých školách můžete setkat:

  • metody a formy školní práce: integrované vyučování, projektová výuka, problémové metody, samostatná práce, svobodná tvůrčí práce, epochové vyučování, vyučování v blocích či tematických celcích, kooperativní vyučování, podněty reformních škol, výuka v pracovních a herních koutcích, používání koberců, prvky dramatické výchovy, didaktické hry, učení se v životních situacích, zájmové vyučování
  • pohyblivá délka vyučovacích hodin
  • netradiční uspořádání třídy
  • o přestávkách k dispozici tělocvičný inventář, tělocvična, dvůr či hřiště
  • zavedení tří hodin tělesné výchovy týdně – třetí hodina probíhá například formou projektového vyučování spojeného s turistikou a poznáváním okolí
  • informace o dětech poskytovány za přítomnosti dětí, rodiče se mohou účastnit vyučování např. jako asistenti

Více informací

Svobodová Jarmila: Zdravá škola včera a dnes. Paido, Brno 1998.
Havlínová, Kopřiva, Mayer, Vildová a kol.: Program podpory zdraví ve škole. Portál, Praha 1998.
Havlínová, Vildová: Co to je, když se řekne: Škola podporující zdraví, SZÚ 1999.
Havlínová, M., Kolář, M.: Sociální klima v prostředí základních škol (Učitelské listy č.8/2001-02)
časopis Ratolest – čtvrtletník (objednávky: PhDr. Pavel Kopřiva 76845 Rusava 203)

Lesní/přírodní škola

Ukotvení Lesních škol v legislativě

Lesní mateřská škola je subjekt předškolního vzdělávání přesně popsaný ve školském zákonu a průvodních vyhláškách. Vzdělává děti v prostředí přírody na základě Školního vzdělávacího programu (ŠVP), který je v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem (RVP). Plnění ŠVP kontroluje Česká školní inspekce. Mateřská škola musí být zapsána v Rejstříku škol a školských zařízení. Je možné v ní plnit tzv. povinnou předškolní docházku. Na chod MŠ přispívá stát (prostřednictvím krajských úřadů) a školkovné placené rodiči, kteří si jej mohou plně odečíst ze základu daně. Kvalitní lesní MŠ plní Standardy kvality LMŠ a LK a mají odpovídající certifikát. ALMŠ je střešní organizací lesních MŠ i lesních klubů.

Organizace Lesních škol

Lesní školky jsou alternativou k tradičnímu předškolnímu vzdělávání. Kladou důraz na pobyt dětí v přírodě a vzdělávání mimo učebny, přímo v prostředí přírody, nejčastěji lesa. Odpočinek dětí probíhá v zázemí, které má nejrůznější podoby (jurta, chatka, maringotka apod.). Zde mají také uložené náhradní oblečení a pomůcky na ven. Děti z lesních školek však netráví celý rok jen v lese. Nedílnou součástí programu jsou i návštěvy kulturních akcí a veřejných institucí. Ve školce je 15 dětí ve skupině za doprovodu 2 dospělých osob (často nazývaných „průvodci”). V LMŠ musí být jeden z nich kvalifikovaný pedagog, druhý musí mít alespoň kvalifikaci „chůva“.

Více informací

Asociace Lesních MŠ https://www.lesnims.cz/

Tereza Vošahlíková: Ekoškoly a lesní mateřské školy: Praktický manuál pro aktivní rodiče, pedagogy a zřizovatele mateřských škol, Praha, 2012, ISBN 978-80-7212-537-1

Domácí vzdělávání

Současná legislativní úprava umožňuje individuální vzdělávání na 1. i na 2. stupni ZŠ, a to podle § 41 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném od 1. 9. 2016.

Některé z podmínek domácího vzdělávání:

  • žáci jsou vzděláváni v souladu s platným standardem základního vzdělávání (tj. s osnovami)
  • jednou za měsíc je povinná konzultace (dítě, rodič a pedagog), nejméně dvakrát za školní rok mají být výsledky vzdělávání hodnoceny (tj. žáci mají být “přezkoušeni”), výsledek hodnocení má být žákům vydáván ve formě slovního hodnocení
  • žáci se mohou účastnit všech akcí školy (kroužky, výlety…)
  • doma vzdělávající rodič musí mít minimálně středoškolské vzdělání s maturitou (může být udělena výjimka), posuzuje se i úplnost a funkčnost rodiny, od září 2001 se tato forma vzdělávání omezuje na děti se “specifickými vzdělávacími potřebami” – např. výjimečným nadáním, poruchami učení, problémy v sociální oblasti (což je podmínka ze strany MŠMT, proti které zúčastnění rodiče i pedagogové protestují)
  • škola může vypovědět dohodu o zařazení dítěte do domácího vzdělávání, neplní-li rodiče podmínky dohody.

Školy pomáhají rodičům s vypracováním metodických plánů a s výběrem vhodných učebnic, organizují pro rodiče semináře.

Některé aspekty domácího vzdělávání

Rodič své dítě zná, ví tedy jak ho motivovat. Nemusí dítě testovat ani známkovat, protože při každodenní práci s ním ví, co mu jde a co ne – díky tomu navazuje na učivo, které už dítě zvládlo. Také má velký zájem na dobru svého dítěte. Liší se míra formálnosti.
Rodič se musí postarat, aby dítě, které nenavštěvuje školu, mělo dostatek jiných sociálních kontaktů. (Samozřejmě, že vrstevníci mohou mít na dítě negativní vliv – pod tlakem skupiny dítě často udělá něco, o čem ví, že to je špatné, jen aby nebylo z party vyčleněno, ale více o tom na níže uvedených internetových stránkách.) Rodičům někdy chybí srovnání znalostí dítěte s jeho vrstevníky, nebo zpětná vazba zda učí dobře. Až v průběhu domácího vzdělávání zjišťují jak je práce náročná a zda ji zvládnou.

Více informací

Asociace pro domácí vzdělávání www.domaciskola.cz

Články o domácím vzdělávání od rodičů i odborníků na serveru Rodina.cz

Diskuse rodičů, kteří své děti vzdělávají doma na serveru Rodina.cz

 

Další použité zdroje a literatura

VALIŠOVÁ, A., KASÍKOVÁ, H. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-90-247-1734-0.

http://www.inovativnivzdelavani.cz/

http://www.alternativniskoly.cz/

https://rvp.cz/

http://www.msmt.cz/

http://www.nicm.cz/