Čeština ve spletitých uličkách

5. březen 2020
Pedagogické kabinety IKAP
Autor článku: Miroslav Poláková
Čeština ve spletitých uličkách

Pod tímto poněkud tajuplným názvem se uskutečnilo v Luhačovicích dne 21. února 2020 v pořadí již sedmé setkání téměř dvaceti pedagožek a pedagogů v rámci Pedagogického kabinetu Českého jazyka sekce středních škol.

Pozvání tentokráte přijal pedagog, emeritní ředitel střední školy, autor mnoha článků a několika knih o české literatuře PaedDr. Karel Milička, jehož zájmovou oblast tvoří mimo jiné i současný stav češtiny a také, jak se postupně naše mateřština v průběhu staletí pod různými vlivy zvenčí i uvnitř měnila a neustále mění.

Všichni přítomní pedagogové mají sice za sebou zkoušku z vývoje jazyka (také se touto tématikou zabývají v rámci výuky svého předmětu), přesto je pro ně problematika vývoje současné češtiny velmi aktuální. A proto název, který si autor sám zvolil, mezi členy kabinetu okamžitě našel svůj ohlas. Přijeli a nelitovali.

Dr. Milička začal své, dá se s nadhledem říci, vyprávění zeširoka o základních rozdílech mluveného a psaného jazyka, přičemž se zaměřil na specifika češtiny, která v době, kdy začala plnit funkci spisovného jazyka, prožívala komplikovaný historicko-společenský proces, který vedl několikrát k dlouhodobému přerušení plynulosti vývoje spisovného jazyka. V různých dobách se zvětšovaly či naopak zmenšovaly rozdíly mezi mluvenou a psanou podobou jazyka a psaná podoba se stávala spíše záležitostí vzdělané části národa. Přednášející přitom upozornil na knihu bohemisty Pavla Eisnera Chrám i tvrz z roku 1946. Čeština je pro část národa institucí posvátnou, jako tvrz je místem, které se těžko dobývá a také je obtížné z něho uniknout. Připomněl, že čeština je nejtěžším jazykem v Evropě, do kterého se snaží v poslední době pronikat agresivně množství slov, které začínají odřezávat starší generaci od mladší, a čeština postupně ztrácí svoji krásu a barevnost! Jazyková dovednost je nerozlučně spjata s kultivovaností osobnosti člověka, a tím i s morálkou. Škoda, že mluvčím začíná býti jedno, jak mluví, a co je horší, ani si snižování úrovně vlastního vyjadřovaní neuvědomují. Do jazykových dovedností stále více vstupuje pragmatismus.

V průběhu přednášky, která byla dále strukturována do čtyř částí, nebyla opomenuta staroslověnština, i když nutno podotknout, že šlo o liturgický umělý jazyk, kterému na Velké Moravě jenom málokdo rozuměl. Rozvinuto bylo přitom několik teorií, kudy mise na naše území skutečně přišla a vyzdvižen byl zejména význam Kyjevských listů s tvarovými dublety. Dlouhé období vývoje spisovné češtiny se stabilizovalo po hláskových změnách v 15. století a jak Hus sám napsal „psal jsem, jako obyčejně mluvím…“. Následně dochází k laicizaci a k nárůstu česky psané literatury. Připomenut byl zejména význam Chelčického, jakožto originálního literáta, který vyšel z kontaktů s lidovým prostředím. Vrcholem vývoje češtiny se stává 16. století nejenom zájmem o všelidská témata, ale také rozšířením vzdělanosti prostřednictvím knihtisku a snahami o kodifikaci gramatiky prostřednictvím Vavřince Benedikta z Nudožer. Program národního humanismu a dílo členů Jednoty bratrské, zejména Gramatika česká Jana Blahoslava a dokonalost jazyka Komenského, se pak staly základnou pro generaci lingvistů národního obrození. Vývoj 16. a přelomu 17. století násilně přerušený protireformací a postupně vídeňskou centralizací znamená nejenom stagnaci, ale postupnou deformaci spisovné podoby spojenou s pronikáním zejména germanismů. To vše bylo postupně překonáváno zejména velkými osobnostmi z řad obrozenců. Nutno podotknout, že zajímavý výklad byl neustále dokumentován jazykovými příklady dobových textů.

Zde by mohl přehled vývoje češtiny zdánlivě skončit, ale to nejzajímavější si přednášející nechal na poslední část svého výkladu po názvem „Kam kráčíš, češtino“. S velkým nadhledem a přesností se dr. Milička věnoval současnému, ne příliš dobrému stavu hovorového i spisovného jazyka. Polovičatá reforma a pokus o zjednodušení pravopisu z roku 1993 situaci spíše zkomplikovaly a vytvořila se mnohdy pravopisná nejednotnost, zmatky ve psaní např. s, z, ve tvarosloví sloves např. chybí – chybějí, ve velkých písmenech např. žid, Žid, Velikonoce, advent atd. Značná kritika ze strany přednášejícího, ale i přítomných pedagogů se snesla na jazyk mluvených médií, špatnou výslovnost, invazi cizích slov, módní klišé, nesprávné významové posuny původem českých slov atd. Dr. Milička vyšel zcela ze současně používaného odposlouchaného jazyka a posluchači se nestačili divit a mnohdy i přestávali rozumět. A tak mluvou dnešních dnů se vyučující dozvěděli, že se při vzdělávání většina kolegů účastní workshopů, na nichž dynamické týmy prezentují na slidech svou kreativitu a vytvářejí z těchto produktů celé kompaktní balíčky, že již nespolupracujeme s lidmi, ale lidskými zdroji, které upevňuje team-building. Snad se nestaneme pomocí jazyka manipulovatelným stádem.

A tak by se dalo v závěru velmi zajímavého setkání s přednášejícím dr. Karlem Miličkou říci, že čeština je nadále ve spletitých uličkách…

V závěrečné části setkání získali účastníci důležité informace související s celorepublikovým projektem SYPO (Systémová podpora pedagogických pracovníků), který plynule naváže na aktivity krajských pedagogických kabinetů. Živě se diskutovalo o tom, co aktivity projektu IKAP přinesly a mohou v osmém, posledním projektovém, setkání pedagogům středních škol přinést. V čem byly pro ně užitečné a jak by se mělo v budoucnu pokračovat. Učitelé apelovali zejména na to, že je žádoucí nevynechávat formu osobních setkání a vzájemného sdílení.

PhDr. Miroslav Poláková, Ph.D., vedoucí sekce střední školy PK Český jazyk