Katedrála jako paradigmatická syntéza středověké kultury
V této studii se pokusíme odhalit, jakým způsobem se středověkým umělcům podařilo vtisknout ducha gotiky do skla, kamene i obrazu.
Jak nám již název napovídá, naše studie se bude týkat nejvýznamnějšího architektonického monumentu doby gotické, jednoho z nejvelkolepějších výstupů lidské tvořivosti doby středověké i vůbec. Z mnoha možných alternativ jsme nakonec zvolili stavbu, jež je nám místně i co do autentičnosti prožitku nejbližší - katedrálu svatého Víta, která je součástí rozsáhlejšího komplexu budov při Pražském hradu.
Adjektivum „gotický“ charakterizuje umělecké formy, které vznikaly od 12. do 15. století nejprve ve Francii, později i v ostatních evropských zemích.
Katedrála jakožto vrcholný projev gotického stylu a slohu představovala velký kostel patřící biskupovi[1] a byla většinou koncipována v odvážných a skvělých proporcích, jež měly ohromit, udivovat, ponoukat k duchovní reflexi či pnutí náboženského prožitku. Funkce stavby je několikaznačná. Vzhledem k tomu, že v sobě spojovala veškeré umělecké projevy s církevními nároky či požadavky, umně proplétala také pragmatické cíle s estetickým vyžitím. Dochází ke spojení mezi krásou a užitečností,...
V souladu s teorií symboliky byly odedávna v rovině dne nejdůležitějšími elementy každé stavby dveře a jejich práh, přechod z jednoho místa do druhého, z jednoho stavu do jiného, ze světla do tmy, z profánní oblasti do sakrální, z nedostatku do bohatství.
Ve srovnání s robustními románskými stavbami se ke znakům výlučnosti gotického umění řadí slabé zdi, štíhlé, vysoké věže i okna, barevná malba na okenním skle, důraz se kladl i na symetrii.
Při konstrukčním plánování interiéru i pohledu zvnějšku bylo nesmírně důležité zachování vertikální tendence - k tomu sloužily kupř. meziokenní pilíře či štíhlé vížky[1] na nárožích a na vrcholech štítů. Stavba, u níž byly akcentovány vertikály, jako by prodlužovala svůj dosah k vyšším sférám, k nimž směřovala, a zázračně provolávala slávu nebes. To spolupůsobilo ve finálním zapomenutí na hmotnost této hromady chladného kamene, jež se před návštěvníkem zdánlivě vznášela jako fata morgána. V...
Gotické sochařství našlo svoje uplatnění zejména v plastické dekorativní i figurální výzdobě portálů,[1] průčelí, především trojúhelníkového nebo půlkruhového štítu[2] i vnitřních chrámových prostor. Čelní místo tedy zaujímala tvorba reliéfů (kamenných, mramorových,...) a soch. Stejně jako u všech ostatních druhů umělecké tvorby gotiky, i zde byl kladen důraz na navození pocitu lehkosti a beztížného stavu, jež sochy lemující z obou stran portály skutečně vyvolávají. Sochařští mistři se...
Gotické nástěnné malířství ztratilo oproti malbě románské poněkud na významu, neboť se pro ně v chrámech se stěnami redukovanými na minimum našlo už jenom málo příhodných ploch. Přesto vzniklo spousta hodnotných nástěnných maleb, oltářních cyklů a početných souborů deskových maleb vysoké úrovně a profesionality.
Nejen epocha gotická, ale celý středověk operuje s osobitou symbolikou a alegorickým jazykem křesťanského náboženství - konkrétní projevy a indicie měly svůj vděčný zdroj v kanonických textech, zejména příbězích sdělených člověku v Knize knih.
Ačkoliv gotika upustila od románských geometrických abstrakcí jakožto základu uměleckého zobrazování, lineární křivky i geometrické obrazce stále zůstávají důležitým prvkem artefaktů. Tvarům (půdorysu, kružbám,...) byl i nadále přisuzován vyšší, přenesený význam.
