Seminární esej na téma nejbazakovějšího ze všech románů vznikla na FSS MU v Brně, Fakultě žurnalistiky a mediálních studií v rámci kurzu Kapitoly z dějin světové žurnalistiky II.
Motto:
„Svědomí, můj milý, to je klacek, kterým každý z nás mlátí souseda, ale nikdy ne sám sebe.“
(Lousteau k Lucienovi, de Balzac, 1986: 251)
V této eseji se věnujeme dílu Honoré de Balzaca s názvem Ztracené iluze (Illusions perdues), jež jsou součástí rozsáhlého literárního souboru s názvem Lidská komedie (La Comédie humaine). Tento cyklus, zobrazující francouzskou společnost na počátku 19. století, obsahuje 97 románů a povídek a jeho jádrem je volná trilogie románů Otec Goriot (1835), třísvazkových Ztracených iluzí (1837, 1839, 1843) a jejich čtyřdílného pokračování Lesk a bída kurtizán (1838–1847). V našem zamyšlení se pokusíme...
Již předmluva k cyklu, jehož jsou Ztracené iluze součástí, vyjadřuje manifest realistického umění[1] – Balzac v ní vyjadřuje svůj záměr podat historii mravů současné společnosti, kterou není možno představit jako pouhý výčet faktů (jaký obvykle bývá za historii vydáván); autor naopak usiluje o to zachytit společnost v celé souvislosti. „K tomu je potřeba ji studovat, nelze si vymýšlet“[2] a úkolem umění je studovat příčiny následků společenských změn i stavu morálky vyznávané soudobou...
Ztráta iluzí je coby téma pro francouzskou literaturu 19. století příznačná, stejně jako pro Balzacovo dílo samotné; souvisí především s prodejností, která ovládla celou společnost a zejména francouzskou žurnalistiku, kde o úspěchu díla nerozhoduje jeho skutečná kvalita, ale výše odměny a hlavně to, zda je autor schopen leštit správnou mocenskou kliku či navázat kontakty s vlivnými lidmi, kteří mohou být člověku prospěšní.
Autorův postoj k významu vzdělávání je z románu Ztracené iluze zřejmý spíše sekundárně, z příběhu, méně již pak z přímých promluv. Přesto však nalezneme i několik málo výroků, které Balzac vložil do úst svým postavám, aby skrze ně vyjádřil své názory na tuto otázku.
Autor si uvědomoval obrovský vliv novin i zkaženost žurnalistiky, jejíž představitelé tuto svoji symbolickou moc zneužívají. Ve svém románu proto upozorňuje na pokřivenost a neobjektivnost redaktorů, styl psaní motivovaný čistým prospěchářstvím.
Balzac se ve svém díle pokusil postihnout to nejtypičtější pro svoji i celou nadcházející epochu. Umělec viní z poklesku hlavního hrdiny a všech těch kdysi poctivých mladých talentů společnost, jejíž instituce staví na zištných kalkulacích úplně stejně jako pařížské prostitutky.
