Úcta studentů k obětem války je moje jedna životní výhra

8. leden 2020
Aktuality
Autor článku: Helena Mráčková
Úcta studentů k obětem války je moje jedna životní výhra

PhDr. Miroslava Poláková, PhD., učí na gymnáziu v Uherském Hradišti dějepis a češtinu. S rodinou žije v Uherském Brodě, odkud pochází. Letos získala hlavní cenu E. E. Kische za knihu Měli odvahu žít, v níž mapuje protifašistický odboj na Uherskobrodsku.

Na sběru informací pracovala téměř 40 let, za podporu vděčí své rodině, protože minimálně posledních deset let neměla prázdniny, ani volné víkendy – čas trávila v terénu, kde jí vydatně pomáhal i syn. Publikace vyšla v prosinci 2018 v nakladatelství Academia a již je rozebrána. Ještě před tím byla oceněna mezi nejlepšími učiteli Zlínského kraje a rovněž získala titul Osobnost kultury města Uherský Brod.

Paní Poláková, považujete odboj, kterému se systematicky a dlouhodobě věnujete, za své životní téma?

Těch témat mám víc. Jedním z nich je anděl míru, tedy Komenský. To je fenomén, který v celém světě nemá obdobu. Veřejnost toho o něm mnoho neví. Za nesmírně těžkých životních podmínek měl stále obrovskou lásku k lidem a neztrácel víru. V jedné věci se však mýlil: že čím bude lidstvo vzdělanější, tím bude mravnější. A ono se to bohužel mnohdy míjí, protože i ten velmi vzdělaný člověk může být nesmírně krutý. Komenský nikdy neupadl do totálního zoufalství, ani v situacích, které by jiného zlomily, vždy znovu vstal a věděl, že musí pro lidstvo něco udělat. Já teď budu tvrdá: Když dnes někdo mluví o stavu vyhoření, například ve školství, mě to akorát rozčílí a řeknu: Tak jsi to neměl jít dělat! Poslání učitele je v tom, abys nikdy nevyhořel, nepočítal, co je za to, ale abys byl šťastný, že můžeš vzdělávat a vychovávat děti i z mravního hlediska. Protože ne vždy k tomu má dítě v rodině podmínky, ale učitel je předurčený mimo jiné i k tomu, aby člověka formoval.

Kdo vás ještě fascinuje?

Ladislav Mňačko. V roce 1945 byl přesvědčený komunista, k čemuž měl své důvody, protože poznal bídu v dělnických čtvrtích v Martině. Potom se zúčastňoval politických procesů 50. let, kterým zpočátku věřil, taková prostě byla doba. Ale zároveň byl první, kdo se proti těmto procesům coby novinář postavil a podařilo se mu jeden i zvrátit. Já v něm vidím velikou statečnost: Ačkoliv jemu samotnému hrozilo vězení a totální degradace, začal proti režimu odvážně vystupovat. Byl tehdy jediný, kdo si „nasypal popel na hlavu“ a začal psát Opožděné reportáže. Proč se Mňačko dneska nevydává? Veřejnost ho přestala znát? Bylo velmi smutné zjištění, když jsem ze slovenštiny přeložila rozsáhlou životopisnou knihu o Mňačkovi a z různých nakladatelství mi odepsali, že kniha by byla v Čechách neprodejná.

Co pro vás bylo důležité, když jste se zabývala odbojem?

Snažila jsem se být objektivní a zachytit všechny jeho stránky a nedívat se na téma ideologicky. Vážím si každého, kdo pozvedl zbraň, protože vystavoval nebezpečí nejen sebe, ale i celou svoji rodinu. Nikdy nebudu rozlišovat, jestli šlo o odboj východní nebo západní. Za války to lidé neřešili, oni šli bojovat proti nacismu, to bylo pro ně podstatné.

Čím bylo Uherskobrodsko za války specifické?

Máme hodně společného s Valašskem, což bylo dáno hranicí se slovenským státem, a tak na začátku války tudy procházely převáděcí kanály. Už od jara 1939 se sem sjížděly stovky lidí z protektorátu, kteří chtěli odejít do zahraničí: šli na Slovensko a odtud do Polska či Maďarska. V Maďarsku je většinou chytli, zavřeli a poté vrátili zpátky. Někteří přebíhali třikrát, než se dostali na francouzské velvyslanectví, potom do Bělehradu a odtud šli buď do Palestiny, nebo do jižní Francie, do Anglie apod. Většina z těch, kteří bojovali v zahraničních armádách, šla přes naši oblast. Navíc tady byly zbrojovky. Když se ve třicátých letech k moci dostal Hitler, zbrojní potenciál se začal z okrajových částí země stahovat do vnitrozemí a Vsetín, Bojkovice, Slavičín, Vrbětice, Uherský Brod, to byl střed republiky, takže Němci na něm měli strategický zájem. Přes hranice se také stále něco pašovalo, zejména cigarety, na Slovensko se vozily např. kožené výrobky. Obě strany byly v kontaktu vlastně pořád. A to již nyní nehovořím o SNP a osvobozování.

Jak se odboj vytvářel?

Na počátku všeho byla Obrana národa, do které se zapojilo z vlasteneckého přesvědčení hodně statečných lidí. Mnozí skončili u soudu a na popravišti v Breslau. A nesmíme zapomínat, že mezi souzenými za rezistenci byli i Židé a členové ilegální KSČ. Od podzimu 1944 působila na Valašku První československá partyzánská brigáda Jana Žižky, což bylo největší partyzánské uskupení na území celého protektorátu. Vznikla vlastně proto, že na Slovensku vypuklo povstání a cílem bylo rozšířit jej na Moravu, aby se roztříštily německé síly. Tudíž když v říjnu 1944 přešel oddíl Janka Ušiaka, což bylo přes dvacet chlapů, začaly se nabalovat skupinky mužů, kteří utíkali před totálním nasazením či byli z různých důvodů v ilegalitě. Například kvůli odhaleným sabotážím ve zbrojovce, kolportaci ilegálního tisku, přecházení hranice či návratu ze SNP. Právě oni tvořili základ těchto oddílů, jejichž centrum bylo v okolí Čeladné. Do čela oddílů stavěli většinou Rusy, kteří buď seskočili, nebo se jim podařilo dostat z německého zajetí.

Zapadala zjištění a svědectví pamětníků do sebe jako kamínky do mozaiky, nebo to pátrání spíše přinášelo nové nejasnosti a překvapivé skutečnosti?

Zapadalo i nezapadalo. Stále se objevovaly nové skutečnosti. A bylo to dáno i tím, že jsem hovořila s pamětníky a zároveň navštěvovala všemožné archivy. Problém archívů však je ten, že informace v nich vedené, mohou být zpracované tendenčně a vždy je důležité vědět, kdo to psal a za jakým účelem. Stejně tak někteří pamětníci měli utkvělou a neměnnou představu. Orální historie je velmi složitá a hlavně citlivá. Někdo budil dojem velkého hrdiny, a přitom nebyl o nic větší než ti ostatní, jenom se o něm více psalo. Ale kvůli hrdinství se nebojovalo!

Učíte dějepis, zajímá to, čím se zabýváte, vaše studenty?

Zajímá. Před sedmi lety jsem zavedla tradici, že s žáky jezdím do Terezína na popraviště, kde Němci 4. 5. 1945 popravili 51 mladých lidí. Každým rokem vezmu 51 studentů, vyjíždíme v neděli ráno ve 4 hodiny a jsme tam ještě před hlavní tryznou přenášenou televizí. Moji studenti pokládají na popravišti věnec. Oceňuji, že mají zájem, mnozí jezdí i tři roky po sobě. Slavnostně se oblečou: holky do tmavých šatů, kluci mají obleky. Já v tom vidím obrovské morální vítězství, nenutím je, jedou tam s úctou k popraveným a je to pro ně velký duchovní životní zážitek. To je moje jedna životní výhra.

Za rozhovor poděkovala Helena Mráčková.

Zdroj: Zlínský kraj, Magazín 21