Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu

O portálu Kontakt Mapa webu Registrovat | Přihlásit

Rozšířené
hledání
Sedm věcí, které nás ve škole měli naučit dřív

Je působivé vědět letopočty, vzorečky, periodickou soustavu prvků, ale – ruku na srdce – v životě to prakticky nepotřebujeme. Důležitější než trigonometrie je učivo, které nás v cestě za úspěchem učí (bohužel) až život.

Škoda, že to děti neumí dřív. Jaké předměty by zavedli v základní škole podle First Classu?

1. Paretův princip

Italský ekonom Vilfredo Pareto zjistil, že 80 % všech výsledků (úspěchů), kterých dosahujeme, vychází z 20 % všech sil, které vynakládáme. Podle pravidla 80 : 20 tedy čtyři pětiny toho, co děláme, není tak užitečné či nutné, jak si myslíme. Když tyto jalové aktivity odstraníme, můžeme získat více času a energie a o to účinněji se položit do těch 20 % činností, které přinášejí vysněné peníze, štěstí, naplnění.
 

2. Parkinsonův zákon

Britský důstojník Cyril Northcote Parkinson objevil, že věci se dají vyřídit rychleji, než si myslíme. Prokázal, že jakýkoli úkol se zvětšuje a komplikuje, čím více času mu věnujeme. „Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni času,“ napsal roku 1955. Když se rozhodneme přijít na řešení během týdne, onen problém se právě na týden stane pro nás komplikovaným. A na konci zjistíme, že nám týden ani nestačí. Čím více zabředáme do jakékoli problematiky, tím více zjišťujeme, že o ní nic nevíme.
 
Parkinson tedy doporučil zaměřit se na nalezení řešení a omezit to časem. Třeba jedním dnem. Mysl to zaměří na akci, ne hloubání. Výsledek možná nebude tak perfektní, jako kdybychom strávili zdokonalováním měsíc, ale objem času, který bychom věnovali na zlepšení, by nepřinesl tak rozdílný efekt. To ostatně odpovídá Paretovi, podle něhož většina našeho pinožení je jen o leštění již dost blýskavého.
 

3. 80–90 % obav se nikdy nenaplní

Jestli se děti mají učit nějaké číslo, pak hlavně tohle. V dospělosti se stresují a bojí, přitom fakta dokazují, že valná většina toho, proč se trápíme, se nestane. Jsou to jen strašící monstra v hlavě. A z 10 % obav, které se uskuteční, opět valná většina není tak bolestivá či zlá, jak si představujeme. Ne to, ČEHO se strachujeme, ale to, ŽE se strachujeme, působí člověku téměř veškeré starosti. A přitom zbytečně…
 

4. Být proaktivní. Ne reaktivní.

Člověk může pracovat dvěma způsoby. Buď čeká, než ho něco/někdo vyzve. Ony výzvy mohou přicházet docela často, ale vždy je prostoj, chvíli to trvá. Katastrofou je, když onu práci potřebuje daný člověk ke své radosti. Přitom jedná jen v reakci.
 
Užitečnější a prospěšnější cestou je být proaktivní. Tedy sám udělat první krok. Nejenže je to ekonomičtější k času, ale hlavně to dodává větší uspokojení, pocit, že držíte otěže života. Místo pocitu, že běžíte na cizí tempo, sami udáváte takt.
 

5. Chyby a neúspěchy jsou dobré

Když se narodíme, jsme rozkošní, ale hloupí. Umíme jen dýchat, křičet a spát. Od té chvíle se neustále o něco snažíme a chybujeme, než se to naučíme. Chyby nám říkají, jak věci nedělat. Jsou tedy prospěšné. Jinak dítě se vůbec chová vzorně:
 
Samo se snaží být proaktivní. Všechno zkoumá a zkouší. Samo dle doporučení Pareta dělá především to, co mu vynáší maximální efekt. Zabrečí – někdo přiběhne. Zabrečí – máma nakrmí. Zabrečí – táta přebalí. Samo si ověřuje Parkinsona, že cokoli mu trvá tak dlouho, kolik mu dáme času. Děti zjišťují, že úspěch přichází ne z toho, že se vzdáme. Ale z toho, že vytrváme. Proč jim tedy kdokoli ve škole vtlouká, že pětka je tragédie?
 

6. Postoj mění realitu

„Musíš se na to podívat z jiného pohledu.“ Kdykoli mi toto řekla učitelka, připadal jsem si jako prašivý a ona dokonalá. Jak se na věc mohu dívat z jejího pohledu?
 
Přemýšlel jsem nad tím a život mě naučil, že když svůj změním postoj, změní se i skutečnost. Uvidím příležitosti a obzory předtím neviditelné. Se změnou postoje se totiž mění i to, na co se zaměřujeme. A na cokoli v životě se tím vrhne jiné světlo.
 
Někdo říká: Nejsem pesimista, jsem realista. Ano, má pravdu. I optimista je (svůj) realista. Jak vidíte život, takový je. Chcete-li vidět jen negativa/pozitiva, uvidíte je.
 
Když syn nedávno přinesl čtyřku z Přemyslovců, „podívali jsme se na to z jiného pohledu“. Za pomoci stovek postaviček Lego jsme na chatě zrekonstruovali 400 let české historie a sehráli společně všechny bitvy a dramata od zlé Drahomíry až po zavraždění mladého Václava III. – v pondělí přinesl z opravy jedničku podtrženou. Mohl jsem ho za trest ponořit zpátky do učebnice. Ale jiný způsob = jiné výsledky.
 

7. Nesrovnávat se s jinými

„Prospěch u svých dětí mě nikdy nevzrušoval. Známka je subjektivní hodnocení jedné osoby. Jiný učitel dává jiné hodnocení, ačkoli se děti učí stejně. Jedním z mých nejlepších zaměstnanců je muž, který půl roku před dokončením vzdal univerzitu, protože se rozhodl jít svou cestou. Nemá diplom, tedy má horší papír než jiní. Zato má odvahu kráčet za svým a proti všem. To je u mě zásadnější než schopnost sériově opakovat něčí pokyny.“ (Larry Ellison v novém čísle FC)
 
Učitelé nám rádi říkali: Ty jsi lepší, Ty jsi slabý. Naučili nás závidět si. Má někdo lepší auto? Větší dům? Více peněz? Dostal snazší úkol, lepší známku, žaloval?
 
Od té doby hledáme své vzory, přitom nikdo nemá lepší DNA než my. Nikdo není unikátnější než my. Každý máme jiné vlohy, touhy, metodiku rozhodování. Ano, můžeme jeden druhému pomoci, ale nikdy nemůžeme jeden druhého nahradit.
 
Na Základní škole First Classu, až někdy vznikne, budou mít učitelé 3 nové úkoly:
 
1) Pomáhat dětem nacházet a rozvíjet jejich přednosti.
2) Budovat jejich sebedůvěru.
3) Opakovat jim, že jediný, s kým se každý z nich může porovnávat, je on sám. Jeho dnešní výsledek ve srovnání se včerejším. To je celá trigonomerie úspěchu.
 
Autor: Petr Casanova
Zdroj: First Class, www.firstclass.cz  

 

Autor:  
Vložil/a: Jana Vodáková